V kupé nečekaně seděl mladý zrzavý Brodskij – telefonoval s nějakou nervózní ženou, která zůstala v Rimini nebo ho snad očekávala v Bologni. Na polici ležela taška a dlouhé kožené pouzdro. Ukázalo se, že je fotograf stejně jako otec tamtoho Brodského, kterého jsem znal dříve. Tohle byl Evropan, v měkké tmavě modré košili, očividně měl své vlastní problémy, ale byl společenský a zdvořilý – postarší italský pár naproti s ním živě rozmlouval. Mě si sotva všiml.
Díval jsem se na něho, jak pozvedá obočí, když se obrací k neviditelné společnici, a vůbec netuší, že je proslulým ruským básníkem, že nemůže vystát tenhle typ neodbytných žen, že předloni zemřel v New Yorku, že byl vystaven v pohřební síni na Blicker street a převezen na hřbitov San Michele – v Benátkách byl tehdy jeden z těch průzračně modrých dnů přeplněných turisty.
Přece jsem mu nemohl říct rusky, že mám tajně pořízenou narezlou fotografii (vdova zakázala fotografovat), na níž je mlhavě vidět otevřená polovina rakve, ze které trčí čelo a nos. Nahoře visí dva rozsvícené lampióny. Ze strany vykukuje má zmatená pleš. Tenhle by beztak nic nepochopil.
Ale co mě to napadá? Tamten Josif nemohl mít ženu ani děti, a tohle navíc ani nebude Josif. Byl příliš hrdý. I na Nobelovku. Ne náhodou se o ní zmiňoval ledabyle, s křivým úsměškem, který přeškrtával jeho špičatou holou tvář. Tamten, strašák navlečený v černém fraku, ráčkující svá přitakávání i své odpovědi, vypadal jako nějaký známý dirigent, a právě teď od pultíku mával svou hůlkou a udával takt celému orchestru a spolu s ním se zvedal a padal v cizí a zároveň své hudbě jako židovský Wagner a zmateně bloudil po parketu mezi těmi, kdo mu vzdávali čest.
Nebylo divu, že se ženy vyhýbaly vyprávění o mladických dobrodružstvích tamtoho Josifa. Chtěly ho a dostaly ho, ale nic jim nezbylo, dokonce ani požitek. Byl to přízrak, ale ne muž. Vždyť on jim ani nechtěl dopřát nějaký požitek, lépe řečeno chtěl, ale jen se kroutil jako červ. Skutečným mužem byly jeho verše. Nepravidelný, hrdelní a strunný hlas okouzloval, přiváděl do extáze, ne náhodou byly jeho verše monotónní a následovaly po sobě v dlouhých intervalech, jako by byly nekonečné, pohlcovaly, učarovávaly, errrekce s třemi r, proč se asi tak svírala kulatá kolena a vysychala ústa, dobrá polovina diváků se zamilovávala. A on to věděl. Sarkastický úšklebek – nad sebou?
V tu chvíli mi došlo, že tohle je třeba i Josif, ale rozhodně ne Brodskij – nanejvýš může být také z rodu Izraelitů. Sundal svou koženou tašku z police, vše v ní bylo uložené, jak bývá zvykem: necesér a ponožky. Měl vůbec ve všem pořádek a zdálo se, že na to i trochu hřeší. Ale znovu zazvonil mobilní telefon. A z toho, jak posmutněla jeho ostrá tvář, jak se načepýřily zrzavé vlasy tonzury a zčervenala pihovatá pleš uprostřed, jsem všechno pochopil.
Neopouštěla ho.
Omotávala si ho kolem prstu.
Jako tamtoho.
A on s ní nic nezmohl, jen ji ještě jednou vyfotografoval. Foto na pozadí vily. Foto na pěšince v zahradě. Foto v naší příjemné společnosti. Pod plážovým slunečníkem – to už bylo na hranici slušnosti. Husté vlasy, hladké vlasy, mokré vlasy. Oči přimhouřené, otevřené, přivřené víčko – pohled šikmo dolů. Dávno zapomněl, jaká je ve skutečnosti, protože místo té živé a teplé mu zbyla jenom ta v objektivu. Stále stejný problém. Za okny se míhaly vesnice – ani jediný světlý hrozen, houští suché rezavé kukuřice – ani jediný bílý klas. Život nám stále ještě nechtěl vydávat své plody. A mně se zdálo, že náš vlak – stříbrná střela – chce také utéci před životem. A stává se nehybnou fotografií na lesklém papíře.

Přeložila A. Vinterová