Vždycky, když potkám takovouto přepychovou publikaci, cloumá se mnou závist. Dokonce by se dalo mluvit o slepé závisti malého českého autora, který v současné době (na rozdíl od minulosti, kdy se fotografie prostě kradly) není s to vydat knihu s dobrými barevnými ilustracemi muzejních objektů. Částečně proto, že nakladatelství nemají dost peněz na řádný nákup, částečně proto, že některá muzea (jako např. Neapolské muzeum nebo Britské muzeum) prostě neprodají. A tady je těch nádherných fotografií tolik, že se ani spočítat nedají a – až na malé výjimky – ve vynikající kvalitě. Identifikováni jsou fotografové, ale ani slova díku vlastníkům. Pak se ve mně rodí otázka: je také znalost římské kultury mezi běžnými čtenáři nepřímo úměrná počtu vydaných publikací, jako je tomu v oblasti antické mytologie? Dost nedávno 70 % dotázaných posluchačů jednoho nejmenovaného oboru na Filozofické fakultě Karlovy univerzity nevědělo, kdo to je Orfeus...

Text ke knize je opravdu více textem ke krásným obrázkům, než poučením o římské kultuře, protože autorka, výzkumná pracovnice na univerzitě v Bologni, je archeoložka a jejím cílem je, jak sama říká „vyprávění  o historických událostech umožňujících načrtnout vývoj říše a v druhé řadě pak rozbor dochovaných ukázek stavební politiky a umělecké tvorby v republikánské a císařské etapě římských dějin“ (s. 15). Kniha obsahuje samozřejmě běžný úvod a závěr, její hlavní text je rozdělen do tří oddílů: 1. Od zrodu Říma do konce republiky (Založení Říma, Urbanistické aspekty Říma a jeho kolonií, Výtvarné umění), 2. Aspekty občanského života (Náboženství, Armáda), 3. Události velké středomořské říše (Dějiny říše, Aspekty císařského plánování v Římě a provinciích, Aspekty výtvarného umění). Nejzajímavější pasáže se týkají právě stavebního vývoje římské říše, jejíž dějiny autorka sleduje v hrubých obrysech od založení Říma (čtenáře asi překvapí, že pojednává o Romulovi jako o historické postavě) do konce západořímské říše, aniž padne o křesťanství, zrozeném v lůně této říše víc než pár vět (s. 15, 98). Ačkoli už v úvodu autorka tvrdí, že odkaz římské civilizace  nacházíme „také v kulturním odkazu literatury, zákonodárství a práva, v dodnes živých prvcích tvořících podloží naší vlastní evropské civilizace“ (s.10), o těchto „aspektech“ nepojednává a uzavírá větou, kterou bychom měli autorce asi vrátit: „V oboru literární a umělecké kultury vyplýval příspěvek římské civilizace z řeckého vzoru, i když se římskému modelu podařilo rozvinout originální syntézu hodnot formy i obsahu“(s. 202).

Jeden z problémů této reprezentativní publikace vidím v tom, že nemá jasno, kdo je jejím adresátem. Pro odborníky je text povrchní, pro laiky je v něm plno nepříliš běžných a komplikovaných latinských výrazů, které nejsou vždy přeloženy nebo jsou včas vysvětleny (lorica, lustratio, cavea,  s oculem a pedimentem, religio licita, nástupce helénistického képu, megalografie řecké tradice; obzvlášť by mne zajímalo, co je pecile). Zvláště citelné je to u popisků, viz s.107: Via degli Augustali křižovala pompejskou Regio VII a spojovala oblast fora s Via Stabiana (cardem). Popiskům je vůbec věnována malá pozornost – jak jinak si vysvětlit, že dnešní Mérida je klasifikována jako antické město Augustus Emeritus, nikoli Emerita Augusta (s.114), antické jméno pro Orange je Arausio nikoli Arausium, že proslulá Gemma Augustea je nazvána Gemmma Augustae, známá socha umírající Galla  je Umírající Galata. Překládat text o antické kultuře z jazyků, které si antická jména svérázně přivlastnily, nerozlišují mezi řeckou a latinskou oblastí a navíc ještě jména neskloňují, je vždycky problém a vyžaduje solidní strategii a dobrého korektora. Nemělo by  se stát, že na jedné stránce (s. 41) najdeme  výraz svatyně Hercula Vítězného a současně vrchol chrámu z Herkulova chrámu, jestliže skloňujeme, pak stěží může být oblast Campu Martia (s. 43) a   bitva u Carhhae (s. 34, je to bitva u Karh?), pakli přepisujeme řecká jména s diakritikou, rodí se otázka,  proč Pásitelés, ale žák Stephanos (s. 51).Také identifikace sbírek není vždy nejlepší – dozvídáme se například, že  kamenný reliéf na s. 46 je ze sbírky Muzeum Civilta Romana, což není ani italsky, ani česky. Zato na s. 79 je zřejmě tatáž instituce představena jak tímto jménem, tak jako Muzeum římské civilizace, těžko co si představit pod nejasným vyjádřením Národní římské muzeum, Národní archeologické muzeum (kde?), Pompejský repositář atd.

Nemám trpělivost vyčíslovat nejasnosti a chyby, místo toho bych řekla, že tu zřetelně chybí český redaktor a je jasné, že část problémů by vyřešil připojený slovníček. Místo toho je tu poněkud směšný odkaz na literaturu obsahující 6 italských titulů... Kniha má nepříjemný formát, který se patrně nevejde do žádné normální knihovny a je drahá (pro nečleny Klubu celých 699 Kč), nakladatelství by  ji mělo zatraceně zlevnit. Ještěže jsem se dozvěděla něco, co nevím: podle autorky jsou antická divadla in situ často používána jako výstaviště (s.10).  Tak to je pro mne nová informace. Ale jak to, že tu není, že se v nich také provozuje divadlo?