Pod mnohoslibným názvem se skrývá úvod do studia finského divadla pro nás několik, co se nikdy nenaučíme finsky. Její autoři, Steve Wilmer (profesor na Drama Studies v Trinity College v Dublinu, jehož studie mohli číst i čeští čtenáři v SADu 1998 a 2000) a Pirkko Koski (profesorka a vedoucí divadelního oddělení na universitě v Helsinkách) spolupracují již dlouho. Mimo jiné v International Centre for Advanced Theatre Studies, které bylo založeno r. 1995 a pořádá každoročně letní školu pro postgraduanty z celé Evropy věnovanou nejrůznější tématice (1995-1998 Historiography and Methods, 1999 Theatre Historiography and Performance Studies - Identity and Place, 2000 Problems and Methods – Nationalism, Identity and Space in Theatre, 2001- 2005 Theories and Practices in Theatre Research). Tváří v tvář různorodým skupinám svých studentů jistě přišli na to, co dobře známe: že totiž vykládat cokoli o národní divadelní kultuře bez základních znalostí o ní má jen velmi malou cenu.

Jejich kniha tedy zcela pragmaticky poskytuje, jak praví podtitul, úvod do historie, struktury a estetiky finského divadla ve čtyřech kapitolách. Autorem prvních dvou je S. Wilmer, ostatní napsala P. Koski. První kapitola Overview of Finnish Theatre (str. 3-53) podává základní fakta o finské historii, o vývoji divadla zhruba od počátku 19. století až do současné doby, a to na pozadí barvité historie plné zvratů, koexistence se silnou a vlivnou švédskou menšinou a v trvalém odporu proti vracejícím se vlnám rusifikace. Zmiňuje se nejen o nejdůležitějších „národních“ divadlech, ale i o amatérském, dělnickém a studentském divadle, Sibeliových divadelních aktivitách, o baletu, divadle pro děti, o finském dramatu a poskytuje informace o divadelní výchově a finské historiografii. V druhé kapitole Finish Cultural Nationalism and the Founding of the Finnish National Theatre (str. 54-78) pojednává S. Wilmer detailně o průběhu a tendencích národního obrození (což nám připomíná, že vydal knihu Theatre, History and National Identities (Helsinki University Press, 2001) a současně hledá typického hrdinu finského dramatu v námětech z finské mytologie (tady hraje pochopitelně velkou úlohu Kalevala), z historie a venkovského prostředí. Ve třetí kapitole The Canonization of Domestic and Foreigner Plays in Finland (str. 79-126) se řeší kánon finského dramatu. Tady se dozvídáme o velkých postavách finské dramatiky počínaje Alexisem Kivi (jeho drama Lea bylo první finskou hrou, která se dostala r. 1867 na scénu), přes Minnu Cath (její Anne Lisa, inscenovaná r. 1895 poněkud připomíná Její pastorkyni) ke známějším jménům jako Hella Wuolijoki, která spolupracovala s Brechtem na Puntilovi a u nás je známa svými Ženami na Niskavuori. Podává se tu rovněž jistý přehled recepce cizího dramatu na finských scénách, počínaje antikou, která od r. 1901, kdy byla poprvé hrána Sofoklova Antigona, patří k oceňovaným položkám repertoáru, dozvíme se o místě Shakespeara na finské scéně (hrán od r. 1881), Henrika Ibsena, Strinberga a Čechova, který bývá střídavě adorován a střídavě zamlčován – podle momentálních vztahů k velkému sousedovi. Dozvíme se také o režisérských osobnostech jako byl Kaarlo Bergbom (ředitel Finského divadla a režisér, který byl autorem programu Národního divadla), Eino Kalima (režisér specializující se na Čechova) či Ralf Lånbacka, jehož režie překvapivě zahrnují i Čechova i Brechta. Čtvrtá kapitola Theatre Institutions and Structures in Finland (str. 127-154) popisuje finský divadelní systém. Knihu doplňují obligátní poznámky a vybraná bibliografie, většina titulů týkajících se bezprostředně divadla je ovšem ve finštině.

Nevím, co taková kniha znamená pro představitele velkých kultur, pro Čecha je to čtení přímo vzrušující, a to hned dvakrát. Tak zaprvé pouhá fakta o finském divadle: V r. 2004 v zemi, která má pět milionů obyvatel, se realizovalo 476 inscenací, z toho 180 vycházelo z finských her a 71 z toho připadlo na premiéry nových finských her (přitom v sezoně 2005-6 vzniklo celkem 164 nových her, které se údajně vyznačují vysokou kvalitou!) a 46 na premiéry cizích her. Činohra reprezentovala 51 %, muzikály, operety a hudební kabarety 11 %, inscenace pro děti a mládež 29 %. Počet diváků byl 3,4 miliony a podle výzkumů průměrným divákem je vzdělaná žena středních let žijící ve větším městě. Je také příjemné slyšet, že přes velkou recesi na počátku 90. let, kdy Finsko po rozpadu SSSR přišlo o část svých trhů, kultura je stále vnímána jako věc důležitá, o jejíž dostupnost je třeba usilovat.

Za druhé, jak už nám kdysi objevil Vladimír Macura na příkladu Estonska, problematika kultury malých národů, které v devatenáctém století procházejí obrozeneckou fází, je si velmi blízká. Někdy se neubráníte úsměvu: Intelektuálové, kteří prosazovali finskou kulturu, pocházeli většinou z vrstev hovořících švédsky (a později finští herci byli kritizováni, že mimo divadlo dál švédsky hovoří), rovnoprávnost finštiny se švédštinou zavedl r. 1863 ruský car, divadlo hrálo velkou roli při budování národní identity a bylo aktivním elementem ve snaze získat autonomii na Rusku, díky komplikované politické situaci obecenstvo umělo číst mezi řádky sdělení, které nebylo možno otevřeně vyjádřit (obzvláště rozumíme také tomu, že představení mohlo být cenzorem zakázáno pouze telefonicky). Něco nám připomíná i budování divadla - švédské divadlo otevřené r. 1860 podlehlo požáru a bylo znovu postaveno r. 1865 (a to není jediné divadlo, které vyhořelo!), finské národní divadlo bylo založeno r. 1873, vystřídalo několik budov (divadlo Arkadia v Helsinkách sdílelo dohromady s ruským souborem) a v r. 1902 konečně získalo reprezentativní budovu. Tehdy konečně „Finish language had achieved hegemonic status“ (28), nicméně Finové nemají Zlatou kapličku, ale „cultural fortress“ (61). Vzdor počasí oblibují Finové plenérové divadlo a neváhali si postavit letní divadlo Pyynikki v Tampere, které má od r. 1959 otočné hlediště (Krumlov je má od r. 1958), takže obecenstvo může obdivovat různé přírodní scenérie jako les a jezero. Hrají tam ovšem taky adaptaci románu z druhé světové války, v níž se odehrávají bitvy s koňmi i s tanky)...

Kniha je užitečnou příručkou. Některá fakta, se pravda dozvídáme vícekrát, některá postrádáme (jako např. životní data osob, o nichž je řeč), jiná bychom uvítali (jako např. poučení o výslovnosti finských jmen), někdy autoři přeceňují naši schopnost udělat si z roztroušených zmínek jasnou představu o probíraných osobnostech (to platí především o K. Bergbomovi). To jsou ale jen drobnosti. Nepochybuji o tom, že dočká-li se kniha dalších vydání, což se dá předpokládat, budou mnohé věci ještě doplněny.