Deset a jedna japonská detektivka
Detektivní příběhy jsou mezi japonskými čtenáři velice populární – možná je tomu tak proto, že detektivka se v Japonsku tradičně pohybuje na pomezí nejrůznějších žánrů, a možná proto, že alespoň ojedinělé pokusy o detektivní prózu mají ve své tvorbě prakticky všichni významní autoři. Sbírka jedenácti detektivních povídek Pohřbení ve snu nabízí poměrně pestrou ukázku z tvorby japonských autorů detektivních povídek starší generace.
Detektivní příběhy jsou mezi japonskými čtenáři velice populární – možná je tomu tak proto, že detektivka se v Japonsku tradičně pohybuje na pomezí nejrůznějších žánrů, a možná proto, že alespoň ojedinělé pokusy o detektivní prózu mají ve své tvorbě prakticky všichni významní autoři.
Tak zvaná masová či zábavná próza (taišúbungaku) byla na rozdíl od prózy „čisté“ (džunbungaku) dlouho vnímána spíše jako souhrn mnoha dílčích žánrů – od hororů, fantasy a mystery přes dobrodružnou a SF literaturu až po samotnou detektivku. Teprve po druhé světové válce se tyto podžánry díky svému masovému charakteru od sebe oddělily a detektivní próza se etablovala jako samostatný moderní žánr, i když i nadále řada autorů toto rozhraničení vnímá velice volně.
Sbírka jedenácti detektivních povídek Pohřbení ve snu nabízí poměrně pestrou ukázku z tvorby japonských autorů detektivních povídek starší generace.
Seičó Macumoto (1909–1992) patří mezi nejvýznamnější představitele tzv. suiri šósecu neboli románu o detektivních záhadách řešených na základě dedukce a logických úvah s detailně vystavěnou zápletkou. Macumoto se ve své tvorbě nevyhýbal ani ostré kritice negativních jevů v japonské společnosti a bývá proto označován za hlavního představitele tzv. sociálního proudu (šakaiha) v žánru suiri šósecu. Právě mimořádná kvalita jeho díla vyvolala v 60. letech minulého století znovu diskuze o tom, kde se nachází hranice mezi „čistou“ a „zábavnou“, tedy i detektivní literaturou. Povídka Počkej rok a půl, která je zařazena do této sbírky, patří mezi poměrně typické ukázky jeho tvorby.
Další klasik japonské detektivky Kjótaró Nišimura (nar. 1930) se prosadil hlavně tzv. vlakovými detektivkami, ve kterých při řešení jednotlivých zločinů rozhoduje především přesná znalost jízdních řádů. Napsal také řadu psychologických próz s kriminálními prvky. Zde je zařazena právě ukázka z jeho psychologických sond do mezilidských vztahů – povídka Laskavý vyděrač.
Nepřehlédnutelné místo zaujímají mezi japonskými detektivními autory tradičně ženy. V této povídkové sbírce jsou zastoupeny Šizuko Nacukiová (nar. 1938) povídkou Krajská cena a Ecuko Nikiová (1928–1986) povídkou Hliněný pes.
Vedle již zmíněných dvou klasiků a dvou ženských autorek je ve sbírce představeno dalších sedm autorů: Kacuhiko Takahaši (nar. 1947) – Vzpomínka na zranění, Jó Sano (nar. 1928) – Nešťastný hotel, Itaru Kikumura (1925–1999) – Rozluštění záhad, Masao Jamamura (1931–1999) – Loutka válečníka, Saho Sasazawa (1930–2002) – Rozhovor otce se synem, Keisuke Kusaka (1940–2006) – Pohřbení ve snu a Eitaró Išizawa (1916–1988) – Pohled.
Vedle typických ukázek sociálního a neosociálního proudu v japonské detektivní próze sbírka obsahuje například povídky, ve kterých až po mnoha letech nečekaně vychází najevo, že dávné tragické události byly ve skutečnosti zločiny, povídky, obsahující nadpřirozené až strašidelné prvky, či psychologické povídky, které se zabývají selháním člověka v mezní životní situaci. Dává také nahlédnout do japonského chápání odpovědnosti, rodinných a obecně mezilidských vztahů. Pro některé příběhy je charakteristické využití motivů ze starých legend, pověr a lidových zvyků. Nechybí ani nadpřirozené prvky, duch východních filozofií, mystiky a náboženství.
Český čtenář měl v minulosti již několikrát příležitost seznámit se s ukázkami japonské detektivní povídky. Seičó Macumoto se vedle časopisecky zveřejněných povídek Hlas (Koe), Tvář (Kao) a Neštěstí (Sónan) představil dvěma knihami – Body a přímka (Ten to sen, Mladá fronta, 1964) a Mimo podezření a jiné příběhy o zločinu (Nakladatelství Ivo Železný, 1999). Nakladatelství Vyšehrad publikovalo v roce 1982 knihu, kterou tvořily dvě novely Cutomu Minakamiho – Chrám divokých husí (Gan no tera) a Bambusové loutky z Ečizenu (Ečizen takeningjó). Detektivní prvky obsahují též některé z povídek Šin’iči Hošiho, ať již uveřejněné časopisecky nebo ve sbírce mikropovídek Někdo zaklepal (Nokku no oto ga, Nakladatelství Brody, 2002). Nakladatelství Albatros představilo v roce 2004 sbírkou detektivních povídek Blázen do Napoleona (Naporeon kjó) Takašiho Atódu, přičemž některé z povídek byly následně uveřejněny také v periodickém tisku. Časopisecky se po jedné povídce představili také Ecuko Nikiová, Masao Jamamura a Itaru Kikumura.
Pohřbení ve snu. Deset a jedna japonská detektivka. Přel. Ivan Krouský, Knižní klub, Praha, 2007, 240 s.