Šin’iči Hoši (6.9.1926 – 30.12.1997) patří k nejvýznamnějším představitelům japonské fantastické a vědecko-fantastické literatury. K zájmu o vzdálený vesmír, dalekou i blízkou budoucnost a tajemství lidských osudů jako by jej předurčovalo již jeho příjmení Hoši (pravé, nikoliv pseudonym), které v překladu znamená „Hvězda“.

V letech 1945–48 Hoši studoval na zemědělské fakultě Tokijské univerzity. Postgraduální studium však předčasně ukončil a po smrti svého otce převzal jako nejstarší syn vedení rodinné firmy. Práce ve firmě jej ale neuspokojovala, takže se nakonec rozhodl – i s ohledem na finanční problémy a vyhrocené vztahy se spolupracovníky – firmu opustit a věnovat se výhradně literární tvorbě.

Prvním krokem do světa science fiction se pro Hošiho, který je dnes považován za zakladatele moderní japonské vědecko-fantastické literatury, stalo v roce 1956 setkání se členy Klubu pro výzkum létajících talířů (Sora tobu emban kenkjúkai), který od května 1957 začal vydávat vlastní amatérský klubový časopis Kosmický prach (Učúdžin). V klubu se scházela řada předních japonských spisovatelů, kritiků a literárních teoretiků. Na jaře roku 1963 Hoši spolu s deseti dalšími autory, literárními kritiky a vydavateli science fiction založil Klub japonských autorů vědecko-fantastické a fantastické literatury (Nihon SF sakka kurabu, v angličtině Science Fiction and Fantasy Writers of Japan).

Hoši se proslavil především krátkými povídkami (tzv. šóto-šóto, v angličtině short-short stories), kterých napsal celkem více než jeden tisíc. Samotný styl mikropovídek lze najít i v předválečné literární tvorbě, například v knize Jasunariho Kawabaty Povídky v dlani (Tanagokoro no šósecu). Po válce zazářil svými mikropovídkami také například Masao Jamakawa ve své knize Blízcí přátelé (Šitašii júdžintači), avšak od 60. let se tento styl stal v podstatě všeobecně uznávaným monopolem Hošiho, kterého proto nazývali Bohem mikropovídek – Šóto-šóto no kamisama.

Jeho mikropovídky nepostrádají satirický tón a osobitý, někdy až černý humor. Každá je postavena na lehkém, čtivém stylu, překvapivé pointě a působivém stupňování napětí pomocí krátkých, úsečných vět. Je pro ně charakteristická neuvěřitelná různorodost – od vědecko-fantastického žánru přes detektivní zápletky, podobenství, nevysvětlitelné záhady, náznaky lidových strašidelných příběhů kaidan až po prvky moderního hororu. Hošiho tvorba prozrazuje i vliv básní haiku a vypravěčské formy rakugo, kterými se podrobně zabýval. Osobitým humorem, bohatou fantazií a nečekanou pointou přitom Hoši dokáže obrátit pozornost čtenáře i k závažným společenským otázkám a problémům lidské civilizace. Děj jeho povídek se odehrává převážně v současnosti nebo v nepříliš vzdálené budoucnosti, s důrazem na otázky morálky a mezilidských vztahů.

Pro psaní svých povídek si Hoši stanovil tři základní pravidla, která důsledně dodržoval: žádný sex, žádná krutost a hrubé násilí, žádné zmínky o aktuálních událostech. Důsledně se vyhýbal také podrobnějšímu popisu místa děje či hlavních postav příběhu a až na ojedinělé výjimky nepoužíval ve svých povídkách žádná jména či příjmení.

Hoši úspěšně debutoval ve svých třiceti letech vědecko-fantastickou povídkou Sextranzistor (Sekisutora, 1957). První sbírku povídek vydal v roce 1961 pod názvem Umělá kráska (Džinzó bidžin). V roce 1968 mu byla udělena cena Japonské společnosti autorů fantastické literatury za povídku Banka ztřeštěných nápadů (Mósó ginkó, 1967) ze stejnojmenné povídkové knihy a ocenění se dostalo v roce 1976 také jeho detektivním mikropovídkám.

Z dalších jeho povídkových sbírek: Vítej, Země (Jókoso čikjú-san, 1961), Ráj, kde sídlí ďábel (Akuma no iru tengoku, 1961), Bonbón a zlý sen (Bonbon to akumu, 1962), Pozdrav vesmíru (Učú no aisacu, 1963), Společnost distribuující skřítky (Jósei haikjú gaiša, 1964), Dotěrní bohové (Osekkaina kamigami, 1965), Zábavní park pana N. (Enu-ši no júenči, 1966), Firma zlodějů (Tózoku gaiša, 1968), Můj stát (Mai kokka, 1968), Dinosaurus na odpoledne (Gogo no kjórjú, 1968), Hrst budoucnosti (Hitonigiri no mirai, 1969), Bokkočan (Bokko-čan, 1971), Všelijaké labyrinty (Samazamana meiro, 1972), Tykvový vozík (Kaboča no baša, 1973), Zmatek a nepříjemnosti ve vzduchu (Gotagota kurjú, 1974), Muž v bílých šatech (Široi fuku no otoko, 1974), Mnohá tabu (Takusan no tabú, 1976), Bezpečnostní karta (Anzen kádo, 1978), Vaše záležitost (Go-irai no ken, 1980), Neobvyklý rozhovor (Cunenaranu hanaši, 1988), Vztah, který byl na obtíž (Jakkaina kankei, 1990).

Vedle mikropovídek napsal Hoši také několik románů. Prvním byl humoristický fantastický román Vrtošivý ukazatel (Kimagure šisú, 1963), následovaly úspěšné vědecko-fantastické romány Terč nočních můr (Muma no hjóteki, 1964) a Síť hlasů (Koe no ami, 1970).

Hoši přeložil také z klasické do moderní japonštiny nejstarší dílo japonské epické prózy Příběh sběrače bambusu (Taketori monogatari, 1987).

Je i autorem několika sbírek anekdot a knih esejů. Eseje, které nejprve publikoval časopisecky, vydal koncem 60. let v knize Opice na vyšším stupni vývoje (Šinkašita sarutači, 1968), ve které současně japonského čtenáře seznámil s ukázkami amerického kresleného humoru ze své vlastní sbírky. Následovalo pokračování pod názvem Opice na vyšším stupni vývoje – nová kniha (Šin · Šinkašita sarutači, 1971), přičemž obě tyto sbírky byly při dalším vydání rozděleny do tří samostatných částí – Opice na vyšším stupni vývoje 1 – 3 (Šinkašita sarutači 1 – 3, 1975).

V roce 1967 vydal román s biografickými prvky Lidé jsou slabí, úředníci jsou silní (Džinmin wa jowaši, kanri wa cujoši) o rozkvětu i tragických událostech období Taišó, ve kterém žil jeho otec. V románu Období Meidži – tatínek – Amerika (Meidži – čiči – Amerika, 1975), který dějově předchází románu Lidé jsou slabí, úředníci jsou silní, popsal období dětství a dospívání svého otce.

Zvláštní místo zaujímá v Hošiho tvorbě kniha Den jeho jasnosti (Tonosama no hi, 1972), ve které svérázným stylem zaznamenal dvanáct známých i neznámých příběhů z období japonského feudalismu.

Nedílnou součástí Hošiho díla jsou jeho knihy pro děti a mládež – například sbírka sci-fi povídek Černé světlo (Kuroi hikari, 1966) nebo pohádková kniha Vrtošivý robot (Kimagure robotto, 1966).

Popularitu si získala také jeho Kniha osobností období Meidži (Meidži no džinbucuši, 1978), ve které popisuje životní osudy deseti známých osobností novodobé japonské historie.

Jako nadšený propagátor zahraniční vědecko-fantastické literatury Hoši představil japonským čtenářům svými vlastními překlady do japonštiny například britského spisovatele Johna Wyndhama, amerického mistra mikropovídky Fredrica Browna nebo rakouskou autorku Christine Nöstlingerovou.

V letech 1974–75 vyšly osmnáctisvazkové Sebrané spisy Šin’iči Hošiho (Hoši Šin’iči no sakuhinšú).

Českému čtenáři není Hoši neznámý. Řada jeho povídek byla uveřejněna v nejrůznějších periodikách – v překladu z japonského originálu i prostřednictvím překladů z dalších jazyků. V roce 2002 vydalo nakladatelství Brody monotematickou sbírku Někdo zaklepal (Nokku no oto ga). Všech patnáct povídek spojuje stejný začátek – ozve se tajemné zaklepání na dveře. Následuje krátký napínavý příběh, který vyústí v nečekané rozuzlení. Témata se střídají a různě prolínají – zločin, láska, přátelství, nenávist, závist, stáří a samota.

Další sbírku 31 krátkých povídek pod názvem Očekávání vydá v nejvližší době nakladatelství Mladá fronta.