A Clara zakončila po svém, s elánem, který ji samotnou překvapil: „Domluveno, sejdeme se ode dneška za týden na naší lavičce, v jednu hodinu odpoledne, pokud nebude pršet.“

V tomto okamžiku se právě zpozorovaly, každá na jednom konci aleje. Obě to byly velmi staré dámy, které by na sebe bývaly chtěly z dálky laškovně zamávat jako malé holky, jež se radostně schází o volném odpoledni, ale prozatím se držely svých rolí filosofky a výletnice, vzájemně si kontrastujících po řadu let během letmých setkání jejich spřízněných rodin, a omezovaly se na konstatování odpovídající jejich věku: je moc hezky, máme dobrý čas, atp.

Marieke si říká in petto: „Tahle Clara vypadá, že o sebe pečuje, nezanedbává se,“ atp.

A Clara: „Soudě podle té indické sukně je to rozhodně výstřední typ, a přitom jde načas,“ atp.

Toho 14. června roku 1999 už hodnou dobu stojí v jasném světle po včerejším dešti, několik kroků od kamenné sochy sběračky hroznů, u níž jednou Marieke obdivovala opulentní tvary, a je to znovu Marieke, která Claru pozdrží na místě, a pospíší si s pochvalou:

„No ne, ukažte, ať se na vás podívám, hádali bychom vám o dvacet let méně. Sakra, v jaké vy jste formě!“ A Marieke nepustí rámě Clary, která si na dotýkání nikdy příliš nepotrpěla, s výjimkou svého zesnulého manžela, jenž pro ně ostatně moc neholdoval. Aby tedy změnila téma, vyhrkne s pohledem upřeným na lavičku:

„Víte, že právě dnes slavíme výročí našeho prvního setkání? 14. června 1939 - je to už šedesát let, schylovalo se k válce, a prosím, v březnu to bylo šestnáct let, co mě Paul-Louis opustil. Ale to jsem vám už říkala, opakuji se, promiňte. Je to tak dávno, člověk si ani neuvědomuje, jak ten čas letí, a taky se mi s vámi tak hezky povídá... Ale že nám to trvalo léta, než jsme se konečně daly dohromady.... Kdo by si to kdy pomyslel.... Ale nezůstaneme přeci přešlapovat na místě....“

Tak je tedy vidíme, zavěšené do sebe jako sestry nebo přítelkyně po dlouhém odloučení, jak míří do ostrého stínu tamhle pod ten liliovník, aniž by přerušily animovaný hovor.

Clara si nepřestává stěžovat trochu navzdory téhle potrhlé Marieke, která předstírá, že život je zázrak každým okamžikem. Je to nad její síly – musí to ven. V den jejich znovu shledání, tolik let po společné svatbě jejich dětí, řekla Mariece, že je to poprvé, co se někomu se svým trápením svěřuje – ani své přítelkyni Constance si netroufla. Možná, říkala si později, že se tato pozdní důvěra dostavila proto, že se na ni Marieke obrátila přímo a aniž by byla řeč o dětech, najednou prásk, řekla, že si jí může vylít srdce.

Clara tedy Mariece pověděla, co ji tíží, a hlavně ta samota navzdory dětem a jejich vlastním dětem, nebo možná právě kvůli nim. Je to nakonec pravda, že kdo nikoho nemá, může si na to, že nikoho nemá, zvyknout, zatímco když máte děti, tak na ně čekáte. A děti na sebe dávají čekat.

„Ale tak to v životě chodí,“ namítala Marieke. „Děti se musejí odpoutat. Řekla bych dokonce, že je třeba, aby s námi zacloumaly, je to dobré jak pro ně, tak i pro nás.“

A Clara na to: „Ale to přeháníte, Marieko, děti zůstanou dětmi.“ „Ale no tak, moje malá Claro, škodíte jen sama sobě, když se na ně takhle vážete. Nechte je žít a ony přijdou bez prošení, jestli jim na vás záleží. Jak jinak vypadáte...“

Clara v této chvíli souhlasí, potom co probraly události předchozího týdne.

„Ano, s dětmi máte asi pravdu, určitě jsem příliš netrpělivá, ale tolik se změnilo od doby, kdy jsme navštěvovali rodiče každou neděli po mši.“

„Každou neděli po mši! Uvědomujete si, co říkáte? Vy je vidíte na kolečkových bruslích a vy si je představujete každou neděli po mši? Neděle – ty byly za nás, teď už se neděle nevedou, vy hloupá, nebo je naopak neděle každý den. Ale dost řečí, přijdeme pozdě, Itálie nečeká...“