„V daném okamžiku již nezáleží na ničem jiném než na potěšení ze slov.“
Jean-Louis Kuffer

Jean-Louis Kuffer, spisovatel, šéfredaktor časopisu Passe-Muraille a redaktor zodpovědný za literární stránky deníku 24 Heures, je autorem řady literárních a divadelních kritik, úvah, reportáží a rozhovorů. Nedávno vydal v nakladatelství Bernarda Campiche své jedenácté dílo s názvem Les Passions partagées (Sdílené vášně). Kniha se stala velkou literární událostí tohoto roku nejen svým objemem (téměř 440 stran), ale především svým obsahem

Sdílené vášně přebírají osobní poznámky Jeana Luise Kuffera z let 1973 až 1992, a doplňují tak o čtyři roky dříve vydanou Motýlí ambasádu (deníkové záznamy z let 1993 – 1999), jejíž tón je však spíše politického rázu. Samotný projekt Sdílených vášní se zrodil již v letech 1973-74, kdy text dostal svoji specifickou formu kombinující osobní poznámky s propracovanějšími texty různé tonality, v nichž se autor vrací ke své četbě, rozhovorům a jiným důležitým událostem. Tak se například dozvídáme, že k prvním autorovým zkušenostem s „četbou světa“ patřily jeho procházky lesem, kdy se o samotě učil nazpaměť básně Baudelaira, Nervala, Verlaina či Apollinaira, později pak texty René Chara, Gustava Rouda a Charlese Alberta Cingrii.

V Sdílených vášních se slévají rozmanité žánry do kroniky, která čtenáře provází širokou škálou autorova osobitého vnímání a literárního stylu. Jak napovídá podtitul (Četby světa), Sdílené vášně pojednávají o knihách a četbě, jež je pro autora cestou k druhému, sdíleným prožitkem, který nám umožňuje řadu pozoruhodných setkání. Četba je pro autora jistou formou lásky a zároveň opakovaným návratem k již přečteným textům, kdy znovu objevujeme či opravujeme svůj prvotní dojem. Četba tedy není pouze záležitostí minulé vzpomínky, ale imaginárního uchopení přítomnosti. Jak sám autor potvrzuje v rozhovoru s Jeanem-Michelem Olivierem: „Co mne [při práci na Sdílených vášních] zajímalo, byl právě ten okamžik ‘opravdového dojmu’, jak jej nazývá Peter Handke. Nedávno jsem se vrátil k četbě ‘in memoriam’ Paula Léautauda a okamžitě jsem se ocitl v parku Monceau jako před třiceti lety, kdy jsem poprvé četl toto strašlivé dílo o smrti otce zapisované u nohou jeho smrtelné postele. Za vytrvalé přítomnosti četby jsem se pokoušel ve svých poznámkách, někdy s odstupem až dvaceti let, znovu nalézt ten první ‘opravdový dojem’.“

Ve Sdílených vášních se objevují portréty autorů, jako je Georges Haldas, Philippe Jaccottet, Gustave Roud, Pierre Gripari, Joseph Czapski, Pierre Jean Jouve, Lucien Rebatet, Vladimír Volkoff či Patricia Highsmithová. Portréty osobností jsou vždy v souladu s četbou jejich děl. Každé setkání je jistým zrcadlem, které nám ukazuje, jak a za jakou cenu lze vstoupit do tohoto blaženého světa slov. Jean-Luis Kuffer stejně jako Marcel Proust věří, „že se autorovo skutečné já odráží v jeho díle a že jen zřídkakdy nám jeho osoba odhalí to, co jeho dílo.“

Některá setkání Jeana Luise Kuffera mají až nadpřirozenou povahu: tak se autor setkává s Charlesem Albertem Cingriou, který zemřel roku 1954, dále ve snu s Antonem Pavlovičem Čechovem ve společnosti Felliniho a Pessoy, se Stanislawem Ignacym Witkiewiczem a Witoldem Gombrowiczem, s Paulem Léautaudem a Dinem Buzzatim, s Flannery O'Connorovou či s Thomasem Wolfem, s Marcelem Proustem a Vladimirem Nabokovem – kteří všichni patří k jeho nejbližším a nejvěrnějším přátelům.

Kniha končí poctou Jeana Luise Kuffera jeho matce, vášnivé vypravěčce, která ho svými příběhy přenášela „daleko od domova, aniž by jej kdy museli opustit.“

Sdílené vášně se staly velkou literární událostí tohoto roku nejen svým objemem (téměř 440 stran), ale především svým obsahem. Touto knihou, jež zkoumá tajná a nevyzpytatelná zákoutí literatury, dokazuje Jean-Luis Kuffer, že patří k jedněm z nejpozornějších a nejvnímavějších švýcarských čtenářů. Sdílené vášně, směs naučného románu, intimního deníku a literárně kritického díla, jsou zároveň jistou životní bilancí, nádherným chvalozpěvem na četbu, v níž je svět zahalen do tajemství a otázek, ale zároveň obdařen radostí z objevování. Autor sdílí se čtenářem své hledání světa i sebe sama, jako kdyby nás slova hrou různých zrcadel neustále navracela k životu, který nás naopak neustále navrací ke knihám.

Bibliografie autora
Ô terrible, terrible jeunesse, cœur vide ! (Ach, pusté srdce strašlivého mládí!), L’Age d’homme 1973
Le Pain de coucou (Kukačkový chléb), L’Age d’homme 1985
Richard Aeschlimann, dédale de l’angoisse (Richard Aeschlimann, labyrint úzkosti), L’Age d’homme 1985
Par les temps qui courent (Ubíhající doby), Bernard Campiche 1995
Le Viol de l’Ange (Znásilnění anděla), Bernard Campiche 1997
Le Sablier des étoiles (Hvězdné přesípací hodiny), Bernard Campiche 1999
Fuges helvètes (Helvétské útěky), Bernard Campiche 1999
L’Ambassade du papillon (Motýlí ambasáda), Bernard Campiche 2000
Le Maître des Couleurs (Mistr barev), Bernard Campiche 2001 – sbírka jedenácti povídek
Les Passions partagées (Sdílené vášně), Bernard Campiche 2004