Pro kohokoli s nepotlačitelnou vášní psát bylo v padesátých letech snad nejlepším řešením Kanadu opustit. Mnozí tak učinili: Mavis Gallant a Mordecai Richler odešli do dobrovolného exilu do Francie a Anglie, Sinclair Ross se vystěhoval do Španělska, Margaret Laurenceová žila mimo Kanadu deset let. Proč? Protože Kanada postrádala pro spisovatele nezbytné kulturní zázemí; zjevně apatická veřejnost jako by pozbyla historickou paměť, byla uchovávána v přesvědčení, že kultura jako taková (sui generis) v Kanadě prostě neexistuje. Převládala domněnka, že zejména literární tvorba je doménou pouze Američanů a Evropanů, a to především mrtvých Američanů a Evropanů.

Během šedesátých a na počátku sedmdesátých let se rozpoutala živá debata: Proč nemáme vlastní kanadskou kulturu? Proč Kanaďané zdánlivě trpí komplexem kulturní méněcennosti? Proč je každý pokus o vlastní kanadský kulturní projev automaticky pokládán za něco „nudného“? Proč jako by jediným obsahem kanadské kolektivní paměti bylo jen to bezútěšné rozsáhlé „bílé prázdno‘, bez vlastní historie a bez jakéhokoli hodnotneho námětu k vyprávění?

Odpověď byla, jak se ukázalo, zcela prostá – podobnou etapou národnostního vývoje prošly všechny evropské „přesazené“ kultury Nového světa. V šedesátých letech pohled mimo Kanadu ukázal, že například mexičtí spisovatelé uvažovali obdobně: proč nemáme vlastní mexickou kulturní identitu? Známý mexický básník Octavio Paz napsal: „Pocit méněcennosti ovlivnil naši schopnost vlastního úsudku, naše neduživá tvorba je výsledkem podvědomých pochyb o vlastních schopnostech.“ Stejným obdobím prošly dokonce i Spojené Státy, i když o století dříve. Walt Whitmann bědoval: „Dokud budeme čekat na evropské kritiky, aby orazítkovali naše knihy a autory, než se sami odhodláme prohlásit je za dobré či špatné; dokud se budou po celé zemi šířit knihy britské provenience, dokud bude americká společnost jakákoli národní jména přijímat jen s údivem a jakýkoli výraz vlastního národního projevu bude v zápětí potlačován vychvalováním cizí znamenitosti, potud nebudeme mít žádnou literaturu.“

Otázkou je, zda byl tento „komplex kulturní méněcennosti“ zdánlivý či opodstatněný. V Kanadě vedlo sebezpytování k úsilí podnítit a obnovit kulturu, která zde ve skutečnosti byla od počátku, avšak Kanaďané jako by byli okolnostmi přinuceni ji nevnímat.

Koncem šedesátých a na začátku sedmdesátých let kulturní život v Kanadě ovlivnilo hnutí literárního obrození, které mělo jednak anglicko-kanadskou a jednak francouzsko-kanadskou podobu. Spisovatelka Margaret Laurenceová, když se po pobytu v Africe a Británii vrátila do Kanady, vystihla tuto situaci snad nejlépe: „Mnozí kanadští autoři, a to včetně mne, se po návratu domů snažili oživit mýty, příběhy a místa, která pokládáme za svá.“ Robertson Davies, jako většina ostatních spisovatelů náruživý vlastenec, shrnul hlavní myšlenku svého románu Pátý Obchod slovy, že chtěl zaznamenat bizarní a vášnivý život Kanaďanů. Pokládat Kanaďany za „obyčejné“ přirovnal ke „strkání ruky pod točící se pilu“.

Až teprve ke konci sedmdesátých let se kanadská literatura definitivně odpoutává od koloniálního „shrbení“, které Northrop Frye nazýval „omrzlinou kořenů představivosti“, a začíná období příznivějších podmínek pro literární tvorbu. A v osmdesátých letech je už dokonce možné stát se mezinárodně uznávaným kanadským autorem.

Jak k tomu došlo? Lze to vysvětlit v souvislosti s tím, že kultura začala být chápána jako existenčně nezbytná „krev“ národa, společnost si začala uvědomovat důležitost umění pro utváření a realizaci společného cíle jako nutného předpokladu výměny názorů v rámci sjednocení kanadského národa. Kultura také byla pojímána jako „živý organismus“, v němž se všechny vrstvy navzájem prolínají: umělci, jejich tvorba a veřejnost. Kanadská rada a kanadská vláda začaly podporovat kulturu ve všech těchto vrstvách: od zřízení nadací pro spisovatele, daňových úlev a subvencí pro univerzity a knihovny až po stáže, kde se mladí autoři mohli setkávat s již etablovanými spisovateli a měli možnost obohatit se o jejich zkušenosti.

Po třiceti letech tak kanadská literární obec konečně dosáhla mezinárodního uznání – díky autorům jako Laurenceová, Atwoodová, Ondaatje, Alice Munro, Gallant, Richler, Walker, Shieldsová.

Co k tomu přispělo? Významný básník P. K. Page prozrazuje: „K vypěstování tulipánu je třeba hodně hnoje.“

Než se „vykrmí“ autorka, chvíli to trvá. Než se Margaret Atwoodová stala mezinárodně uznávanou hvězdou, vydávala knihy u neznámých nakladatelů a žila ze státních subvencí. Komerční úspěch, který následoval, překvapil i ji samotnou. Její kniha Jakoby v milosti (Alias Grace) zpracovávající jako námět případ kanadské vraždy v devatenáctém století se proslavila na celém světě jen proto, že pro zahraniční čtenářské publikum Kanada už nebyla jen tím nepředstavitelně „prázdným“ prostorem. Atwoodová se také významně zasloužila o oživení literární tvorby jako redaktorka rukopisů mladých a začínajících autorů pro nakladatelství Anansi Press, podporovala ostatní spisovatele, pracovala ve Svazu spisovatelů a PENu.

Michael Ondaatje po léta vydával svá díla v nakladatelství Coach House Press. Jak sám uvádí, bylo to pro něho prostředí, kde mohl experimentovat, občas i chybovat, a dokonce ze sebe dělat hloupeho, zároveň však mohl rozvíjet svůj vlastní „hlas“. Také on pracoval pro Coach House Press zadarmo jako redaktor, pomáhal novým talentům jako například Ann Michaelsové.

V neposlední řadě je třeba uvést právě Ann Michaelsovou – o níž psali v Time Magazine v rubrice „Debutující autoři“. Time Magazine sice nemá zásadní slovo, pokud jde o posouzení literárních kvalit, ale lze ho pokládat za barometr popularity. Autorská dráha Ann Michaelsové dokládá, jak se vyvíjela kariéra mnohých dalších autorů. Michaelsová začínala jako básnířka, publikovala v malých nakladatelstvích a přes své literární nadání se živila jako učitelka. Trvalo jí sedm let, než napsala Prchavé okamžiky (Fugitive Pieces). Rukopis nejprve několik nakladatelů odmítlo, poté však dostala autorka od nakladateství McClelland & Stewart zálohu ve výši pět tisíc dolarů. Když později M&S prodalo autorská práva do Anglie a Spojených státu a vyšel též německý překlad, honorář za jednu a tutéž knihu vystoupal k šestimístným číslům. Nesmíme ale zapomínat, že bez sítě malých nakladatelství, která pečují o mladé básníky, by dnes fenomén jako Ann Michaelsová sotva mohl existovat.

Proč kanadská kultuře zdánlivě tak snadno přijímá autory odjinud? Především zásluhou široké infrastruktury, kterou Kanada pro kulturu vytvořila. Než se Rohinton Mistry stal jedním z předních anglických autorů, který se může pochlubit dvěma nominacemi na prestižní Booker Prize, byl mladým bankovním úředníkem a na univerzitě v Torontu navštěvoval kurz tvůrčího psaní Mavis Gallantové. Ta patří ke spisovatelům zaměstnaným jako univerzitní učitelé v rámci programu, který finančně podporuje Kanadská rada. Těžko určit, do jaké míry měla právě tato subvence podíl, byť nepřímý, na pozdějším Mistryho úspěchu.

Avšak vedle nemnoha spisovatelů, kteří jsou finančně dobře zajištěni, mnozí jiní doslova živoří. Už jenom sama povaha jejich řemesla je pro spisovatele důsledkem finančně značně nejistého života. Autoři nemají žádnou instituci, která by je chránila. Kromě honorářů a státních dotací nemají žádné jiné finanční zabezpečení. Finanční stránku spisovatelského života v Kanadě proto vystihují zkušenosti Gwendolyn McEvenové a Marie Claire Blaisové, které obě poznaly období finanční tísně, spíše než životní příběhy M. Ondaatjeho či M. Atwoodové.

Kanadská kultura však zahrnuje ještě vážnější jev. Jde o určitou lhostejnost vůči roli umělce a místu, jež umění v kanadské kultuře zaujímá. Dalo by se dokonce hovořit o těžko doložitelném a nesnadno vysvětlitelném „zvláštním opovržení“. Omluvitelném snad pouze nedostatečnou znalostí problematiky anebo jako následek antiintelektuálního odkazu kolonialismu.

„Zvláštní opovržení“ se projevuje nepřímým nařčením umělců ze samolibé závislosti na příspěvcích od daňových poplatníků. Jako by obecná představa umělce měla jen dvě podoby. Jednu, jako do sebe uzavřeneho bohéma, žijícího vskrytu v podkroví na úkor společnosti, a druhou, jako úspěšného umělce vzbuzujícího skrytou závist a zášť s níž se potýká každá populární hvězda.

Navíc stále převláda často opakovaná komerční metafora kultury. Kultura však není obchod. Není tržním podnikáním, které by si na sebe dokázalo vydělat. Kulturu je nutno pokládat za živý organismus a neoddělitelnou část národního rozhovoru. K uvědomění si a pochopení svého místa v rámci celosvětového dění kanadská společnost vlastní kulturu potřebuje.

Opravdová umělecká díla se nedají převést na zboží, které se samo zaplatí. Jde o dar. Tvrdit, že životaschopné jsou pouze ty umělecké výtvory, které si na sebe dokáží vydělat, znamená zaměňovat pojmy umění a zábava. Pokládat kanadskou kulturu za formu zábavy by znamenalo odkázat ji tvrdě na milost monotónních tržních vlivů. Základem tvůrčí činnosti je zejména vitalita malých nakladatelství, malých divadel, malých hudebních a filmových studií, jejichž samotná existence často závisí na státní podpoře.

Podpora kultury by měla být jednou z prvotních povinností společnosti. Státní podporu, ať v podobě dotací, či daňových úlev, nelze odbourat. Ke kultivaci úspěšné tvůrčí činnosti je zapotřebí stabilní podpory. Kulturně zaměřené programy pro podporu nové tvůrčí generace by měly zahrnovat mimo jine nabídky práce v infrastruktuře kulturního podnikání.

Lze trvat na tom, že posláním kulturní tvorby je odrážet prožitky každodenního života. Povinností vlády v Ottavě by tudíž mělo být zajistit ochranu kultury, dnes vystavené nemilosrdnym finančním a obchodním tlakům. Jsou-li Kanaďané rozhodnuti jim nepodlehnout, musí dbát o zabezpečení podmínek nepřetržitého vytváření své vlastní kultury. Bez zajištění prostředků pro původní tvorbu se vystavují nejen riziku, že země znovu upadne do stavu literárního „zapomnění“, ale navíc zcela ztratí schopnost kulturního sebeurčení.