Péter Esterházy
Život a literatura

...

Nádraží Keleti – jako bych se zničehonic ocitl na břehu Gangy zrovna v den nějakého hinduistického svátku. Žebráci s nohama napadenýma snětí, hulákající obchodníci s veteší, alkoholici s úlisně číhavým pohledem. (Občas mě lidi mají za cizince, snad proto, že na ulici nikdy nespěchám, spíš jen tak bloumám, a že mám v sobě jakési zdvořilé hňupství. To by v dnešní době mohlo být použito proti mně.) Prodírám se mezi nimi kupředu (…), neodvažuji se zastavit, nikomu nic nedám, od nikoho nic nevezmu, jsem nejistý, není ve mně láska. Není ve mně láska. Tady je můj vlak, v poslední chvíli jsem v sobě přemohl škudlila, kterým v jádru jsem, a zakoupil lístek do první třídy. Jsem jakž takž v bezpečí. Ve vlaku se topí. Dveře se zavírají automaticky. Místo vedle mě je prázdné: jsem rád, že vedle mě nikdo nesedí, není ve mně láska. Vytáhnu si noviny. Už je nečítám odzadu, od sportu. Co to znamená z hlediska středoevropské demokratizace, to nevím. Měl jsem různá čtenářská období, byla to fáze okouzlení, pak zvídavosti, nakonec vystřízlivění. Nebo frustrace. Potom období strachu; zděsil jsem se nenávisti vystřikující zpoza řádků, chtěl jsem ticho, vší silou jsem si přál ticho. To se ale chtít nedá. A tak jsem znovu začal číst noviny coby dokumenty lidské povahy. (Nebyl jsem už v pravém slova smyslu mladý, když jsem jednomu svému příteli, kterého mimochodem rovněž občas pokládají za cizince, jeho možná kvůli vodě po holení, kterou používá, nebo snad že je tak abstraktně bledý, když jsem tedy onomu příteli s upřímným údivem řekl, že člověk je přece koneckonců dobrý. Anebo jsem řekl lidstvo? Nebo že si dobro přeje? Už přesně nevím, každopádně jsem spatřoval rozpor mezi lidskou povahou a válkami. Což je, zasluhuji pochvalu, přece jen poněkud avantgardní představa, protimluv. Nemáš ani ponětí o hříchu, říkává s oblibou jeden další člověk. Jaké je řešení? Nevím. Na mou duši a čest, Káťo, nevím.)

Pohroužil jsem se do Malamudova románu, nebyl zvlášť dobrý, ale nepřetržitě jsem mohl vnímat přítomnost skutečného spisovatele, a vůbec, rád si ve vlaku čtu, je to jako bych obehrál čas, jako kdyby cestoval můj pokoj a já se nemusel z bezpečného doupěte pohnout. Bez problémů jsem se uvelebil v situaci hlavního hrdiny, zdálo se mi, že rozumím jeho touze po cizích životech; už dlouho mě zaměstnával životopis jako žánr. Zamyslel jsem se (jako obvykle), co by bylo, kdybych psal ten román já. Řadu pasáží bych převzal, usoudil jsem. Představil jsem si sám sebe v Dubinově pracovně, mezi kartičkami, knihami a jistou mladou ženou.

Občas jsem vyhlédl z okna na Dunaj. Zničená, rozdrásaná, hole čnějící krajina, scenérie posledního soudu, masivní betonové komíny, roury, lešení protínající nebe napříč jako nelítostný tah pera seškrtávajícího pasáž v textu anebo kus života, kam oko dohlédne, všude nepokrytá snaha zužitkovat, urputná racionalita, ošklivost. Byl to nevýslovně sladký pocit dívat se na tu řeku. Při psaní mé poslední knihy mě jakákoli řeka, potok, potůček dovedly dohnat k zoufalství, protože pokaždé jsem v nich objevil něco nového, neznámého, co zpochybnilo vytouženou celistvost mých dosavadních vědomostí. Teď už mě Dunaj s sebou nestrhával. Svou nově nabytou lhostejnost jsem zaregistroval s uspokojením, jako bych měl co děkovat literatuře, jako by tohle byl hmatatelný plod psaní, jako bychom v zájmu klidu dobývali knihu po knize stále větší území. Tak to přitom není, tu dobýváme, jinde ztrácíme, a nebylo by na škodu vyvolat si tváře starých lidí drásané hrůzou, děsivou explozi známých tváří, neklidné koulení drobných očí zapadlých do nových jam, jsem krajinomalba postrádající krajinu, říkají ty tváře, to už není hrůzné, jen bezútěšné, jako pravda.

Potom znovu Dubinova pracovna a ta žena. Pas mi prohlédli před chvílí, teď se ve vagonu rojí muži v šedivém. Vyhozené peníze – já se ale dávno pasové a celní kontroly nebojím; nemívám před hranicemi sevřený žaludek – sine qua non Východoevropana. (Jedinou výjimkou bývala NDR. Marně jsem si vždycky opakoval, že si na mně přece nic nevezmou, jsem regulérní jako pěticípá hvězda, stejně mě polévalo horko, jako bych byl zamilovaný. Možná to bylo tak příkladně strašné i kvůli té němčině; na letišti v Schönfeldu si mě pokaždé (neomylně!) pozvali do malé místnosti, aby mi mohli říct: Hände hoch!, v němčině to zní ohavně, holt do nás nacpali příliš mnoho sovětských antifašistických filmů. Bylo děsné stát obličejem ke zdi a slyšet: Hände hoch! Sicherheitskontrolle, což dříve nebo později přece jen sklouzlo do nějaké socialistické milostné předehry, do důkladné ošahávačky, takže abych byl stylový, zasyčel jsem jednou na fricka: I ty jeden! Ne abys toho nechal! Anekdota: K. vypravuje, že při jedné obdobné příležitosti si zničehonic strhnul kalhoty: Tak si posluž! Kontroluj! Je to týž reflex, vyvolaný týmž ponížením, týmž strachem – jen my dva jsme jiní, já a on. Ale o tom, o rozdílnostech, tu beztak hnedle bude řeč.)

Jeden z nich přistoupil ke mně, snědý chlap s rychlými pohyby. Maďarská celní kontrola, řekl. Požádal o můj cestovní doklad, bezvýrazným hlasem, mírně, jako někdo, kdo nepřikládá své osobě pražádnou důležitost. A přece: zatímco mu, sotva vzhlédnuv od knihy, podávám svůj pas – Dubin má zrovna problém, necítí rytmus svých vět –, zcela nevysvětlitelně a bezdůvodně, jako když svítí slunce, mi hlavou probleskne myšlenka: v tomhle člověku není láska. Je to snad také spisovatel? Možná to byl ještě vliv Malamudovy knihy, intuice mé zároveň bezbranné i vnímavé, narcistní, po lásce věčně žíznící duše dítěte a umělce. Můj člověk je mezitím zjevně hotov; zavřel pas a chystá se mi ho vrátit; ještě předtím se však zeptá, kolik „vyvážím“ valut (nebo deviz: rozdíl mezi oběma asi jaktěživ nepochopím), táže se oním bezbarvým hlasem jako prve, ale tak nějak příliš rychle, v čemž patrně pouze můj sluch, tříbený právě na Bernardu Malamudovi, vycítí jakýsi zákeřný podtón.

Vlastně ne. Nejdřív se měkce zeptal, kolik že mám u sebe maďarských peněz. Vynořil jsem se z knihy a zvesela, skoro jako idiot jsem se na celníka zazubil, s takovým tím výrazem: vo co ti de? Svobodný, mírně přitroublý syn svobodné země. Kolik to může být? – přemítám rozverně, vždyť proč bych to měl vědět z hlavy, mám přece tolik, kolik mám, a ochotně a hbitě mu to sdělím. Muž v mém věku si unaveným pohybem přihladil vlasy a tiše utrousil, že by mě jako seznámil s příslušnými devizovými a valutovými předpisy, s maximální výší povoleného vývozu deviz a s povinností požádat o povolení k vývozu případné nadlimitní částky tuto maximální výši přesahující.

Rychle jsem zavřel oči, abych se přenesl na konec světa, nejdražší maminečko, pomoz, ještě jednou a naposledy, pomoz, maminečko moje. Z té jeho věty se mi totiž jako nějaký krvavý přízrak vybavil text Protokolu Imre Kertésze (zpropadená literatura!), který právě takovou celnickou historku povyšuje na interpretaci života (spíš ji tam vrhá, strká). Víc valut, než je povoleno, vysazení z vlaku v Hegyeshalomu a tak dále. Za zavřenýma očima mi neožil obraz mé matky, ale mnohem beznadějnější tvář Imre Kertésze. Viděl jsem ho, jeho dlouhou, ohnutou, těžkou postavu, byl jako nějaký antitopič Mihály Kolhász,* jenž nehledá svou pravdu, protože pravda už si našla jeho, viděl jsem jednotlivé jeho věty, dlouhé, ohnuté, těžké věty, nezadržitelně vrávorající ke strohému konečnému pochopení; můj kolega urazil svou pouť: hle, rozumí svému životu. Agresi namířenou proti němu i tentokrát, pokaždé – nemůže jinak – dychtivě sevře jako rukojeť dýky a čepel obrátí proti sobě; nicméně vehemence a trpká rozkoš, s jakou na něho tentokrát jeho myšlenky takříkajíc vztáhly ruku, ta nelíčená zuřivost, jej doslova děsí. Všechno, všechno / všechno teď vím / všechno se mi teď osvětlilo! / I tvé havrany slyším / jak šumí… – ano: pohár přetekl, více ran – zdá se – neunese. Šest desetiletí různorodých, i když jednotvárných diktatur; jejich sedlina, dnes ještě bezejmenná, rozleptaly jeho imunitu živenou tolerancí, bezdůvodnou ochotou nechat si všechno líbit. Na jeho skrz naskrz probodaném, ranami posetém těle, visícím už jen na nitkách nervů, není více místa nejen pro hrot kopí, ale ani pro vpich jehly. Pozbyl schopnost nechat si všechno líbit, přestal být zranitelný. Jsem ztracen, píše. Zdánlivě cestuji vlakem, ale ten vlak už veze jen mrtvé tělo. Jsem mrtev.

Otevřel jsem oči, běda, nejsem mrtev. Ano?! – tázal se a konstatoval celník, a já jsem okamžitě zrudl, no mám u sebe tolik, kolik jsem dostal nazpátek, mumlal jsem. Jestli mu to můžu ukázat. A jéje! Neodvětím už: s největší radostí, pane kapitáne, jen horlivě přikývnu, co když si ho tím nakloním, i když trochu opožděně. Nemůžu říct, že za zákeřnou otázkou tohoto celníka, za otázkou předem předpokládající hříšníka, mi v uších zněl dupot vojenských bot, ryk budovatelských písní, zlověstné řinčení domovního zvonku nad ránem, to ne, a před očima se mi netyčily mříže cel a ostnaté dráty. Málo platné, tím, kdo na jeho otázku odpovídal, jsem byl já, a nikoli po desetiletí týraný, drezírovaný občan, spíše vězeň než občan, jehož vědomí, osobnost a nervová soustava utržily bezpočet ran, možná smrtelných; byl jsem to já, ale tento já se ve zmíněné povídce dočetl, že tím, kdo na tuhle (tamtu) otázku odpovídal, nebylo vypravěčovo já (Imre), nýbrž po desetiletí týraný, drezírovaný a tak dále; tohle se v ní dočetl a okamžitě to s vřelým souhlasem přijal a do hloubi pochopil, rozuměl tomu, a tím okamžitým, hlubokým a vřelým rozuměním se i on stal a tak dále po desetiletí týraným, drezírovaným občanem, jehož vědomí, osobnost a nervová soustava utržily bezpočet ran, možná smrtelných, a tak dále.

Jakýpak syn jaké svobodné země? Jak ve vichřici pápěří zmizela má představa o sobě samém. Myslel jsem, že záleží na mé svobodné vůli, zda budu jen tak sedět v kupé vlaku. Myslel jsem, že si můžu dovolit slabomyslně a nepřipraven zůstat zírat na tazatele. Dopustil jsem se hříchu nekázně, protože jsem se domníval, že posraná, zkurvená epocha nepřetržité disciplíny už skončila. Jsou věci, které skončily, ale tohle ne. Udělal jsem chybu a vyjeli po mně. Omyl!, neplatí, že obvykle jsem neměl sevřený žaludek. Mám ho sevřený jako my všichni, pouze jsem si ve své troufalé důvěřivosti nalhával, že mám schopnost na svůj žaludek se vykašlat. Mám deset tisíc duší, píše Ottlik*, já zas stejný počet žaludků, pomyslel jsem si.

Hle, život napodobuje umění, ovšem výhradně jen takové umění, jež napodobuje život neboli zákon. Náhoda neexistuje, vše se děje pro mne a skrze mne, a jakmile ujdu svou pouť, porozumím konečně svému životu.

* Postava kafkovského „hledače pravdy“ z novely autora 70.-80. let 20. století P. Hajnóczyho Topič, těsně spjaté s novelou Michael Kohlhaas H. von Kleista. Pozn. překl.
* Géza Ottlik (1912-1990), maďarský prozaik, jehož stěžejního díla Škola na hranici (Iskola a határon, č. 1974) si P. Esterházy nesmírně cení. Pozn. překl.