Další příběh Alana Moora se opět vrací do okrsku TOP 10 ve městě Neopolis. Návrat je to dvojitý, protože nás v příběhu přivádí do roku 1949, kdy se město teprve staví a celá Amerika se vzpamatovává z konce druhé světové války. A nevzpamatovává se z ní jen Amerika, ale i její superhrdinové, kteří v ní bojovali.

Devětačtyřicátníci jsou dalším skvělým příkladem toho, jak bohatou má Moore fantazii a jak umí pracovat s časoprostorem, který vytvořil. To, jak se v něm přesunul o šedesát let zpět a přitom není jediný detail, jenž by nezapadal do celkového obrazu světa TOP 10, je pozoruhodné.

Stejně pozoruhodná je i proměna kresby Gene Ha. Střídmé tónování od začátku evokuje starou školu, barvy nejsou tak ostré jako z příběhů „ze současnosti“, ani tak vesele „rozdováděné“ jako v pohádkové odbočce Smax. Na použité technice je něco, co nutí myslet si, že rok 1949 je realita a vše kolem je pouze komiks.

Město Neopolis roste a buď se do něj sjíždějí, nebo jsou přímo deportováni všichni, kteří mají neobvyklé schopnosti, a to včetně nacistických superpadouchů. Moore si zpětně rozehrává celé sociální rozvrstvení města včetně všech fóbií jednotlivých skupin přistěhovalců ke druhým, které v jsou v pokročilém stádiu vidět v komiksu TOP 10.

Policejní okrsek je v plenkách a policistů je zoufalý nedostatek, navíc je město plné samozvaných strážců pořádku a práva, kteří se jen těžko srovnávají s tím, že braní zákona do vlastních rukou je zde zločin. Moore také vtipně glosuje velkou americkou poválečnou kauzu, která se týká právě komiksů s chlapeckými pomocníky superhrdinů.

To pochopitelně není jediná narážka, bylo by nemyslitelné, aby se v komiksu postmodernisty Moora neobjevily desítky aluzí na americkou poválečnou historii, na tehdejší komiksy a na další věci, k jejichž úplnému zmapování by byla potřeba další kniha zvíci alespoň tloušťky komiksu.

Hlavní hrdina Devětačtyřicátníků je mladičký Jet Lad (ano, je to kapitán policie v Top 10), který přijede do města jako šestnáctiletý válečný hrdina a veterán a snaží se zorientovat nejen ve městě, ale i ve svém hormony zmítaném těle. Pak jsou zde další dějové linie, které se pomalu ale jistě proplétají až do velkého finále se stovkami upírů a leteckou bitvou. Pokud přidáme německé válečné zločince a tisíce „obyčejných“ superlidí zabydlujících se v rozestavěném superměstě, dostaneme zhruba obrázek jak to v komiksu vypadá.

Při čtení je velmi snadné vybavit si stavbu Babylonské věže, ke zmatení jazyků už v neuvěřitelném zmatku ani nemusí dojít. Jednotlivé frakce přistěhovalců vytvářejí vlastní gheta, snaží se získat lepší pozici než ostatní a přitom se učí být Američany se vším, co k tomu patří. Devětačtyřicátníci nejsou ani v nejmenším zklamáním a udržují zcela bezproblémově úroveň předcházejících knih.

O tom, že o jejich kvalitě nepochyboval ani vydavatel, svědčí fakt, že nevycházeli jako minisérie, ale rovnou jako ucelená kniha, což není zas tak obvyklé. Hitem tohoto dílu budou sladkobolné písně se superhrdinskou tematikou linoucí se z rádií v celém městě v opět zcela výtečném překladu Richarda Podaného.