August Strindberg (1849-1912) byl mužem mnoha nadání, ovšem od každého z nich mu Pánbůh nenadělil stejně. Výjimečný dramatik a inspirativní kulturní publicista namaloval jen pár skutečně kvalitních pláten a kdoví, jestli napsal aspoň jednu nadprůměrnou báseň. Jeho prózy vykazují úroveň značně nestálou. Za ty nejvydařenější jmenujme román Lidé na Hemsö (1887) nebo povídkové sbírky Manželství I a II (1884 a 1886; česky též jako Manželské historie). Novela Romantický sakristián na Rånö (1888) a vybrané povídky cyklu Paradín a Ostudec (1902), které pod názvem prvně jmenované právě vydalo nakladatelství Host, snad nepatří k těm úplně nejhorším, ale jednu vadu mají společnou: zásadní nepoměr mezi uměleckou ambicí a konečným provedením. Nezbývá než postesknout si nad promarněnou příležitostí. Zážitek z četby totiž nápadně připomíná pocit, jaký si odnášíte z projekce filmu, jehož zajímavý námět zadusila umělecká impotence hollywoodských tvůrců. I Strindberg má v Romantickém sakristiánovi (v přidruženém Paradínu a Ostudci už méně) zajímavý nápad, avšak dotahuje ho jen do půlky cesty.

Začněme od konce. Výběr z povídkového cyklu Paradín a Ostudec, který tvoří druhou polovinu brožovaného svazku, to nebude mít u dnešního čtenáře snadné. Strindberg se v něm pokusil o alegorickou moralitu, což je v jeho době sympatické, nicméně sklouzl při tom do schematu, nad jehož jednoduchostí by se pousmál i středověký katecheta. Poselství o lidech ubohých, leč rovných (Ostudec), a blažených, leč nepřímých (Paradín), nese až příliš silný politický náboj a je otázkou, najdeme-li v něm kromě sociálních antagonismů a sterilních biblických aluzí ještě něco dalšího. Kontrasty jsou tu nepochopitelně a nekřesťansky ostré, a tak tím nejzajímavějším na celé této části knihy zůstává překladatelovo pozoruhodné (i když silně interpretující) řešení místních názvů: Tím, že z Fagerviku (Krásné zátoky) udělal Paradín a ze Skamsundu (Průlivu hanby) Ostudec, přihlásil Otakar Franczyk Strindbergovy texty ke křesťanství důvtipněji, než všechny biblické narážky dohromady.

Úvodní novele Romantický sakristián na Rånö nechybí atmosféra ani jistá hloubka. Příběh varhaníka, který před špatným svědomím a trudnou sociální realitou uniká do světa vlastních představ, až se mu nadobro uzavře cesta zpět, je stejně jako Paradín a Ostudec částečně situován do mlhy východošvédských šér. Výrazně obohacujícím motivickým prvkem tu překvapivě není příroda, ale všudypřítomná hudba. Literárně spočívá síla textu ve dvou postupech: v dramatickém momentu, přítomném především v expozici, a v rétorické vynalézavosti. Jednotný styl se však autorovi podržet nepodařilo. Na úrovni myšlenky je opět příliš zřejmý, jako by si coby dramatik nevěděl rady s ničím, co není přímou promluvou ani scénickou poznámkou. Umění práce s náznakem se vytrácí.

Překladatel Otakar Franczyk je na rozdíl od autora ve své textové strategii konzistentní. Jeho překladatelskou metodu lze bez nadsázky označit za archaickou, čímž jí nemusí být upírána legitimita, anebo přinejmenším originalita. Zásadních významových přehmatů, jakým je například výraz „dětská sága“ (švédské „barnsaga“ neznamená nic jiného než „pohádka“), se v knize nenajde zas tolik. Čtenářský zážitek však kalí Franczykova úzkostlivá potřeba dovysvětlovat. Způsob, jímž překladatel opoznámkoval každou literární či náboženskou narážku, každý historismus a dokonce i každý (n.b.) javorový nos (s. 50), sice částečně odpovídá Strindbergovu pedagogickému tónu, ale zrovna tahle shoda mezi autorem a překladatelem je poněkud neideální.