Writing Europe – dvoudenní literární sympozium, které se konalo 13. a 14. října 2006 v Amsterodamu za účasti Jáchyma Topola a Jiřího Trávníčka, bylo vlastně trojnásobnou literární událostí. Hned první odpoledne účastníci asistovali v rezidenci amsterodamského primátora Joba Cohena oficiálnímu otevření dvou bytů určených pro tvůrčí pobyty zahraničních spisovatelů. Město Amsterodam tak vedle útočiště pro pronásledované spisovatele (v bytě na Merwedeplein, kde před odchodem do úkrytu bydlela s rodiči a sestrou Anne Franková) a Překladatelského domu, jehož služeb už léta hojně využívají i mnozí čeští překladatelé, nabízí v samém srdci města, nad proslulým amsterodamským knihkupectvím Atheneum na náměstíčku Spui, další prostory, kde se odnynějška budou zhruba v tříměsíčních intervalech střídat spisovatelé ze všech koutů světa.

Druhou literární událostí spjatou se sympoziem je knižní vydání rozhovorů, které vedla v uplynulých letech literární publicistka Margot Dijkgraaf s nejrůznějšími evropskými spisovateli a průběžně je publikovala v kulturní příloze deníku NRC Handelsblad. Knížka s názvem De pen van Europa, Gesprekken met Europese schrijvers (Evropské pero, rozhovory s evropskými spisovateli) obsahuje i rozhovor s Jáchymem Topolem z podzimu 2004, kdy pobýval v Nizozemsku na pozvání vědeckého institutu NIAS a dopsal tu mimo jiné román Kloktat dehet. Nizozemský překlad tohoto románu, který vyšel pod názvem Spoelen met teerzeep jako první zahraniční vydání v polovině září (přeložil Edgar de Bruin), byl načasován s ohledem na konání tohoto sympozia. Vystoupení Jáchyma Topola na jednom z literárních večerů byla současně příležitost k prezentaci nizozemské verze románu.

Tím se dostáváme k vlastnímu sympoziu. Kromě dvou literárních večerů v amsterodamském diskusním středisku De Balie s účastí celé plejády evropských spisovatelů zařadila Margot Dijkgraaf i méně tradiční prvek, totiž neveřejné setkání pro evropské literární kritiky, jehož účastníci na základě předem sepsaných a rozeslaných příspěvků o situaci v té které zemi po tři hodiny diskutovali o roli literární kritiky a možnostech spolupráce v evropském měřítku. Jejich jednání vyústilo v založení jakési evropské platformy.

Zajímavým přínosem takového kombinovaného zájezdu spisovatele a kritika může být obohacení kritikova pohledu na vlastní literaturu o optiku zahraničních kolegů i konfrontace s údělem dnešního evropského spisovatele jako součásti literárního průmyslu. Vidí totiž zblízka, co zakouší spisovatel na zahraničních turné. Že to často bývá snůška nedorozumění, pramenících už z toho, že organizátoři i autoři se domlouvají anglicky, což je pro obě strany cizí jazyk a vede to nutně k velkému zploštění. Ale také z toho, že se od autora na jevišti obvykle očekává nemožné, totiž že dokáže svou knihu analyzovat s ponorem i erudicí literárního vědce, ale pokud možno ve tvaru jakýchsi bonmotů, protože by to měl stihnout v těch několika minutách, které mu jsou vyhrazeny. S touto situací se vyrovnává každý spisovatel po svém: někdo se snaží o jakousi obecnější literární vizi (ale prosakuje mu do ní nezadržitelně vlastní psaní, takže o nějaké vědecké objektivitě nemůže být řeči), někdo si vytvoří pro tyto příležitosti sadu standardních odpovědí na standardní otázky s vědomím, že s jeho psaním to souvisí pramálo, někdo – a do této kategorie patří i Jáchym Topol – nasadí osobní šarm a vtip, protože kniha se má prostě číst (a spisovatel má psát, nikoliv o psaní sáhodlouze mluvit). Méně dovtipná část publika se sice srdečně baví (protože takové vystoupení je v sérii smrtelně vážných i závažných proslovů osvěžující), ale na závěr poznamená: „Copak nedokáže mluvit vážně?“ případně „Moc toho neřekl...“ Nejvyšší čas, aby si od autora také něco přečetli! (Topolův román není ostatně měsíc po vydání k dostání ani v nejlepších amsterodamských knihkupectvích – první várka je zřejmě rozebraná, ale knihkupci zanedbali doplnění zásob...).

Přes sporný předpoklad, že spisovatelé jsou povolané osoby k veřejnému vystupování a komentování literatury, byla koncepce večerů zajímavá a celkový průběh mnohem profesionálnější než bývá u průměrného literárního večera zvykem. Moderování se ujala sama hlavní iniciátorka Margot Dijkgraaf, která nasbírala bohaté zkušenosti v této oblasti m.j. v televizním literárním pořadu. Mluví plynně anglicky i francouzsky, takže Francouzka Geneviève Brisac se jako jediná nenamáhala s angličtinou a svůj příspěvek i další rozhovor, jehož se účastnila i Rumunka Simona Popescu, vedla prostě ve své mateřštině. Další – tentokrát už anglicky mluvící – skupinku diskutujících tvořili Brit James Meek, Belgičan David Van Reybrouck, Polka Olga Tokarczuk, nizozemský Maročan (či marocký Nizozemec) Abdelkader Benali a Ital Stefano Benni.

Diskuse na téma „Evropská literatura nyní“ se odvíjela od proslovu Jamese Meeka, ve kterém zpochybnil existenci evropské literatury i možnost jakési sdílené zkušenosti – vždyť překlad se nikdy nemůže vyrovnat zážitku z četby v originále, takže Brit čte např. jiného Hrabala než Čech. Jako dlouholetý dopisovatel v Moskvě ovládající ruštinu současně poznamenal, že ruské inscenace Hamleta se sice velmi liší od anglických důrazem na roli otce, ale jsou i pro Brita naprosto fascinující. Literární teritorium je podle něj tvořené místem/městem (Terst, Dublin,...), nikoliv zemí, natož světadílem. V následující diskusi se u Belgičana Van Reybroucka projevily jisté předsudky k posttotalitním zemím – začalo to už tím, že se mu prý nepodařilo přes google zjistit, nakolik se vlastně z těchto literatur i naopak překládá (což svědčí spíš o jeho nedostatečné zběhlosti na internetu), dále zřejmě žil v domnění, že prostor za železnou oponou byl tak neprodyšně oddělen od zbytku Evropy, že např. i znalost světové literatury tyto země dohánějí teprve v posledních letech. Z omylu se ho pokusila vyvést Olga Tokarczuk. Mnohem odstíněnější pohled a zajímavé postřehy o významu věčného lidského pochybování pro literaturu projevil Abdelkader Benali, syn řezníka, který se ze zcela neslovesného prostředí vypracoval na pozoruhodného autora, slučujícího v sobě marocké i evropské prvky. Italský spisovatel Stefano Benni se omezil na krátké, ale vtipné vstupy (pouze na přímé vyzvání). Když měli všichni účastníci na závěr charakterizovat evropskou literaturu dvěma slovy (!), zněla jeho odpověď: „This is not America“.

Druhý večer na téma „Literatura a paměť“ zahájil rozsáhlý a obsahem nabitý proslov nizozemského „literárního papeže“ Michaëla Zeemana. Jeho přednes je natolik výrazný, že dokáže udržet pozornost obecenstva od prvního do posledního slova. Margot Dijkgraaf promluvila všem přítomným z duše, když vyjádřila naději, že text vyjde i tiskem. Dalšími řečníky byli v průběhu večera Litevec Vytautas Martinkus, Španěl Pedro Sorela a Dán Jens Christian Grøndahl. Pro všechny platí, že by velmi pomohlo, kdyby se anglický text souběžně promítal – nejen vzhledem k cizím přízvukům řečníků, ale i rozsahu a obsahu jejich příspěvků. Projevilo se to u turecké účastnice Elif Shafak, která jako novopečená matka nemohla přijet osobně, a tak rozhovor s ní natočila Margot Dijkgraaf už v létě na video. Nejen změna média, ale i přítomnost titulků (Shafak mluví plynně anglicky, ale pro rušivé zvuky v okolí byl rozhovor také ještě anglicky otitulkován) přispěly k tomu, že obecenstvu z jejího příspěvku utkvělo víc než z vystoupení ostatních řečníků. Podobně jako Orhan Pamuk byla i tato autorka nedávno obžalována z poškozování turecké identity, kterého se měla dopustit ve dvou pasážích svého nejnovějšího románu týkajících se vyhnání arménské menšiny za první světové války. I ona byla nakonec obvinění zproštěna. Této problematice se věnovala i v rozhovoru – důrazná sekularizace Turecka způsobila, že události z doby před rokem 1923 jsou prakticky neznámé. Změna písma i jazyková reforma s cílem očistit turečtinu od slov cizího původu odřízla Turky od jejich historie. V postoji k vyhnání arménské menšiny turecká veřejnost kolísá mezi naprostým nezájmem provázeným neznalostí vlastních dějin, důsledným popíráním genocidy ze strany státních úřadů, lhostejností a distancováním se od tak dávné události ze strany mládeže – jen intelektuálové se snaží s touto stránkou vlastní historie důkladně seznámit a upřímně vyrovnat.

Další diskusní skupinu tvořil Pedro Sorela, Němka Annette Pehnt a Nizozemka Désanne van Brederode – spisovatelka a esejistka s filozofickým vzděláním, jejíž nejčerstvější studie se týká opovržlivého postoje k intelektuálům a projevům vzdělanosti v současné nizozemské společnosti. Annette Pehnt vnímá jako určitý tlak, že se v německé literatuře stále ještě považuje za samozřejmost, aby se autor nějak vyrovnal s minulostí. Désanne van Brederode (která je ostatně živým příkladem toho, že i Nizozemec může být handicapován použitím angličtiny) volala po románech, v nichž by se obrazily stinné stránky nizozemské historie za německé okupace (tedy třeba fakt, že mnoho lidí nikdy nevrátilo židovským sousedům majetek, který si k nim dali do úschovy). Současně ale poznamenala, že samozřejmě nikomu nechce nic předpisovat – na poznámku Margot Dijkgraafové, že přece sama také píše, odpověděla vyhýbavě. Její zjev (alespoň na fotografiích s rozevlátými blonďatými vlasy) je rozhodně oslnivější než její projev.

V kuloárech se projevilo, že některé aspekty pronikání historie do literatury jsou zřejmě natolik čerstvé a choulostivé, že k probírání na mezinárodním fóru ještě nedozrály. V přípravné fázi vznikly určité zádrhele kolem litevské účasti – Margot Dijkgraaf totiž vedla rozhovor s etnickou Ruskou Aleksandrou Fominou, která ale byla pro Litevské kulturní středisko i Litevský svaz spisovatelů jako zástupkyně litevských spisovatelů na sympoziu nepřijatelná. Litevský spisovatel a kritik Vytautas Martinkus v soukromém rozhovoru nakousl složitosti vývoje posledních let, kdy mladí Litevci už vůbec neovládají ruštinu (a Rusové se neradi učí litevsky), takže propast mezi oběma skupinami se stále prohlubuje, ale na jevišti se omezil na poznámku, že současný kapitalismus v Litvě má brutální rysy („Lepší než gulag, ne?“ opáčil Jáchym Topol).

Díky spolupráci evropských kulturních středisek činných v Nizozemsku (m.j. i Českého centra v Haagu) se tedy podařilo zorganizovat podnětné setkání, od nějž se bude odvíjet i další spolupráce evropských literárních kritiků. Spojenými silami se podařilo zajistit skvělou propagaci v médiích i v knihovnách, na univerzitách, na ulicích atd. - amsterodamské knihkupectví Atheneum věnovalo této události celou výlohu s nizozemskými překlady účastníků. Česká literatura se tak představila mnohem velkolepěji, účinněji, v širším kontextu a pestřejšímu publiku, než by se kdy podařilo bez této mezinárodní spolupráce. V prosinci se ostatně v Amsterodamu pod stejnou hlavičkou připravuje další sympozium - na téma evropský kulturní kánon. Pokud dojde na plány, které se proslýchají z Prahy, a z Českých center se sloučením s obchodními a turistickými kancelářemi stane jakási univerzální česká agentura, bude to znamenat i konec této pracně budované a slibně se rozvíjející spolupráce, protože tu už nebude český partner pro kulturní střediska jako Goethe Institut, Maison Descartes, Instituto Cervantes, British Council, Istituto Italiano atd. Rumunsko či Litva se na této spolupráci podílejí prostřednictvím soukromých nadací - o existenci celé sítě státem podporovaných kulturních středisek, jako jsou Česká centra, se jim zatím může jen zdát. Jestliže my tento výdobytek svévolně zrušíme, bude to krok zpět v šíření české kultury v zahraničí.

Informace a fotografie: http://www.debalie.nl