Existují knihy, při jejichž čtení vám není dobře, a existují knihy, u kterých je vám skutečně velmi úzko a svírá se vám žaludek. Mezi takové lze zařadit i knihu Slavenky Drakulićové Ani mouše by neublížili (v Chorvatsku vyšla pod názvem Oni ne bi ni mrava zgazili, doslova “Ani mravence by nepřejeli”). Je to práce poměrně netradiční, obsahuje portréty devíti válečných zločinců, které se podařilo dostat před mezinárodní soudní tribunál do Haagu, jeden portrét svědka, který se nebál mluvit, a čtyři eseje o balkánském násilí.

Slavenka Drakulićová se odhodlaně pustila do nevděčné a těžké práce, rozhodla se proniknout až “na kost” lidem, kteří rozpoutali exjugoslávské válečné peklo, zjistit, co jsou tito lidé zač a jak je možné, že se jim podařilo zmanipulovat tolik lidí. Zároveň se snaží pochopit cosi jako kolektivního ducha národů, jejichž převážná většina příslušníků tak snadno podlehla veskrze průhledným a prolhaným vůdcům.

Dlouhodobě se také setkávala s oběťmi válečných zločinů, především těch v Bosně a Hercegovině. Prvním hmatatelným výsledkem této práce byla kniha Kao da me nema (Jako bych nebyla), věnující se znásilněným bosensko-hercegovským ženám - obětem, které přežily.

Drakulićová přistupuje ke své práci nepředpojatě, poctivě se snaží pochopit jednotlivé zločince, dokonce se upřímně snaží najít i kusy lidskosti, které tito lidé snad ještě mají. Vybírá si je na všech stranách, na chorvatské i srbské, neopomíjí ani muslimskou. Mezi nejznámější portrétované vězně patří Slobodan Milošević (který bohužel nedávno před vynesením rozsudku zemřel), hlavní strůjce konfliktu, dále řada “generálů” jako Tihomir Blaškić či Radislav Krstić a též zástupkyně žen – Biljana Plavšićová a Mira Markovićová (žena S. Miloševiće, ale ta se skrývá v Moskvě). Bohužel chybí jména dalších válečných zločinců, kteří stihli zemřít dříve, než je dostihla spravedlnost. Týká se to hlavně bývalého chorvatského prezidenta F. Tudjmana a jeho kolegy z Bosny a Hercegoviny A. Izetbegoviće. Další pak stále unikají spravedlnosti na svobodě, hlavně R. Karadžić a R. Mladić.

Autorka se neomezuje jen na tyto postavy, ve kterých po dlouhém hledání nenachází v podstatě nic zajímavého, neboť tito lidé by v jiné době odžili své mrzké životy a “neštěkl by po nich ani pes”. Všímá si i lidí v podstatě slušných, kteří byli k činům donuceni (kapitola Jeden den Dražena Erdemoviće), či těch, kteří se dokonce vzepřeli – příběh Milana Levara, který svědčil o chorvatských zločinech na Srbech v Gospići, a za to ho jeho “milí křesťanští spoluobčané” zabili.

Čtení je to opravdu smutné, tím více, že nám to začne připomínat v mnoha směrech poměry v českém pohraničí po roce 1945 a řádění různých rádobyvojenských skupin a velitelů. Nejhorší je ale závěrečné poznání, že tato zatím poslední balkánská válka nepřinesla žádnou katarzi pro většinu Chorvatů ani Srbů, ti dál konstruují své národní mýty a předělávají starou i nedávnou minulost podle aktuální politické objednávky. Vypadá to, že ani čtvrt milionu mrtvých a statisíce zraněných a uprchlých ještě nestačilo.

Vyprávění neobsahuje jen řezavé popisy jednotlivých postav, ale prolíná se také, jak to Drakulićová výborně umí, s autorčinými vlastními vzpomínkami (zvláště na otce – vojáka “Titovy armády”), což dodává knize neobyčejnou naléhavost. Vina, byť mnohdy nepřímá, ulpívá na většině příslušníků zúčastněných národů. A Slavenka Drakulićová se to nebojí říci nahlas, a to je asi jeden z hlavních důvodů, proč je doma v Chorvatsku tak nenáviděná a pomlouvaná.

Kniha nejprve vyšla v angličtině a teprve následně byla přeložena do chorvatštiny. České vydání vychází z prvního a výborně a přesně jej přeložil Richard Podaný.