S dílem Slavenky Drakulićové, v současnosti asi nejznámější balkánské autorky, se čeští čtenáři mohli seznámit až v letošním roce. Nejprve vydalo nakladatelství Lidové noviny soubor esejů Jak jsme přežili komunismus a teď vydalo nakladatelství BB art knihu Ani mouše by neublížili, která je výsledkem grantu, díky němuž se Drakulićová dostala na haagské procesy s válečnými zločinci z bývalé Jugoslávie. Jak podotýká hned v úvodu, ti o nichž píše, si vybírala spíše podle toho, jak na ni zapůsobili jako osobnosti, a ne podle politického klíče. Najdeme tu tedy Srby, kteří nechali popravit tisíce muslimů, Chorvaty, kteří se podíleli na vyvražďování Srbů, ale i ty, kteří během války znásilňovali ženy bez ohledu na to, odkud pocházejí.

Její svědectví z procesů však není jen stenografickým zápisem ze soudní síně. Drakulićová se, podobně jako H. Arendtová v Eichmanovi z procesu v Jeruzalémě, pokouší odhalit “banální” kořeny zla. Každá kapitola knihy je věnována jednomu ze zločinců a vždy jí předchází krátký úvod, který čtenáři pomůže zorientovat se v tom, čím se tento konkrétní člověk provinil, a zasadit ho do kontextu celé války. Následující text se pak pohybuje až na hranici fikce. Nejprve se Drakulićová snaží odhadnout člověka z fyziologie jeho obličeje a k vlastnímu překvapení zjišťuje, že zlý člověk vůbec nemusí být ošklivý. Například Gorana Jelisiće, který byl usvědčen ze zabití třinácti vězňů, nicméně pravděpodobně jich má na svědomí “hodně přes sto”, popisuje takto: “Muži s takovým obličejem obyčejně pomáhají stařenkám přes ulici, v tramvajích uvolňují místa invalidům a pouštějí vás před sebe ve frontě u pokladny... Jelisić vypadá jako váš nejlepší přítel, spolehlivý soused, ideální zeť.” Následuje zamyšlení nad tím, co asi takový člověk dělá, když zrovna nevraždí své vězně. Jelisić například miloval rybaření a měl rád společnost. Poté, co tohoto zločince popíše tak, že za něj můžete dosadit kohokoliv z vlastních přátel, přejde k tomu, co se takovému člověku může přihodit během války: “Jelisić každého vyzval, ať si klekne a skloní hlavu nad kanálovou mřížku. Pak jej popravil dvěma výstřely do zátylku; používal pistoli s tlumičem... před vraždou Jelisić zahrnul urážkami muslimskou matku své oběti.”

Z dalších zločinců si Drakulićová vybrala například dlouholetého prezidenta Jugoslávie a poté Srbska Slobodana Miloševiće, který za vyvoláním nenávisti mezi národnostmi žijícími v bývalé Jugoslávii stojí. Miloševićovo chování u soudu pak vidí jako frašku, kterou tento člověk hrál pro celý svět skrze světová média. U Miloševićovy ženy se pak Drakulićová pozastavuje nad naprosto nevhodným, infantilním oblečením. Krátkou kapitolu věnuje i poslednímu článku vyhlazovací mašinérie, vojákovi, který dostane za úkol střílet muslimy, které jiní vojáci přivážejí ze Srebrenice, aby je tu popravili.

Na knize mě překvapilo, do jaké míry je Drakulićová schopná zajít do vlastního soukromí, aby přiblížila osobnosti válečných zločinců. Několikrát dokonce některé z nich přirovnává k vlastnímu otci, který sloužil v armádě v Titových dobách, nevyhýbá se ale ani srovnání s matkou, která otcovy vojenské návyky v domácím prostředí tiše toleruje. Všímá si i drobností, jako je třeba to, že přestanete souseda jiné národnosti zdravit na ulici: “zdánlivě bezvýznamný ústupek, toto drobounké přizpůsobení se nové realitě naprosté národní homogenizace vás svede na scestí. Už jen to, že odvracíte pohled, vlastně vytváří pro jiné prostor, v němž mohou ve jménu zásad oddělení a odstranění těch druhých páchat válečné zločiny.”

Kniha S. Drakulićové je tak nepříjemným, nicméně velmi důležitým svědectvím nejen o válce v Jugoslávii, ale zejména o zlu, které může být ukryto v komkoliv z nás a jehož nebezpečí se odhalí, až když je pozdě. Dalším genocidám můžeme těžko zabránit, z knihy Ani mouše by neublížili se však můžeme alespoň poučit. Válka v Jugoslávii se totiž odehrála nepříjemně blízko nás, a to jak prostorově, tak časově.