Byla sobota, za pět minut dvě, 22. února, když jsem po­prvé viděla chorvatského prezidenta Franja Tudjmana. Vi­děla jsem ho skrz velkou skleněnou výlohu nové kavárny na náměstí Bána Josipa Jelačiće. Kavárna byla plná lidí na­mačkaných u stolů z falešného mramoru ve francouzském stylu. Ale nešlo zjistit, zda jsou to normální hosté, nebo prezidentova ochranka, z té jsem poznala jen dvě dvojice blízko něj. Několik starších paní se zbožně dívalo na prezi­denta, který jedl dezerty a pil espresso. Lidé se tvářili, jako­že nejsou vůbec vzrušení, jakože tu vídají prezidenta mini­málně dvakrát týdně. Oblečen do tmavě šedého obleku a bílé košile s temně modrou kravatou, pil prezident po­malu kávu. Ne tureckou, protože tu pijí barbarští Srbové, zatímco my Evropané pijeme espresso nebo capuccino nebo melange. Zdál se být uvolněný a v dobré náladě, očividně pobavený tím, co mu říkal o hodně mladší muž, kterého jsem znala z televize jako jednoho z poradců, když se na­hýbal přes stůl, aby mu byl blíž. Prezident se pousmál tak, že sotva oddělil rty. Byl to nepříjemný úsměv, který jeho obličeji dával podobu ptáka, možná sovy. Když držel malý bílý šálek v ruce, pozdvihl hlavu, aby se podíval skrz výlo­hu, z jeho pohledu jsem vyčetla, že ve skutečnosti nevidí ani výlohu, ani náměstí za ní. Jeho myšlenky byly daleko, daleko od nás všech, kteří jsme tam byli přítomni podobně jako kompars v hollywoodském béčkovém filmu, v super podívané o válce na Balkáně.

Před výlohou kavárny bylo překvapivě málo lidí, jen ně­kolik novinářů, kteří běhali mezi touto podívanou a skupi­nou několika set lidí ve východní části náměstí vzdálené ne více než třicet metrů od kavárny. Byl to protestní mítink Vukovarců, civilistů a vojáků, lidí, kteří ztratili svoje domo­vy, protože celé město bylo předchozí měsíce bombardová­no a přeměněno ve zříceniny. Svolali mítink, protože od vlády nedostávali pomoc, která jim byla přislíbena, měla se týkat peněz pro vojáky a raněné, ale i bytů a finanční po­moci příbuzným tisíců nešťastných. Také je pobouřil způ­sob, jakým policie vyšetřovala muže, který byl ještě před třemi měsíci velitelem obrany Vukovaru, válečného velitele s přezdívkou Jestřáb, kterého všichni vojáci a veřejná média vyhlásili hrdinou. Přesto byl zatčen, a když obvinění ze zra­dy selhalo, byl obviněn z krádeže tří set tisíc marek z hoto­vosti, kterou Chorvaté v zahraničí shromáždili, aby se kou­pily zbraně pro Vukovar. Všichni věděli, že se jedná o něco jiného. Jinými slovy, Jestřáb obvinil hlavní štáb Chorvatské armády, vládu a samotného prezidenta, že záměrně zadržo­vali zbraně pro Vukovar a nevydali rozkaz k evakuaci zby­lých civilistů dříve, než srbská armáda vstoupila do města. Jestřáb tvrdil, že kvůli tomu bylo zabito nebo zmizelo ko­lem 4000 civilistů. Asi jeden měsíc strávil ve vězení, kde ho tloukli a mučili (jak řekl novinářům).

Připojila jsem se k mítinku. Viděla jsem skupinu lidí před televizními kamerami. Hustě pršelo. „Ani nebe se nad námi neslitovalo," řekla žena za mnou. Jestřáb právě vysvětloval udiveným novinářům, že jim policie odmítla připojení k elektřině pro ozvučné zařízení, ačkoliv žádali o povolení mítinku několik dní předem, tak jako to bylo pravidlem i v komunistickém režimu. Co jiného by se da­lo očekávat, když lidé na klíčových místech v policii zůsta­li a pracují pro nový stát? Vysoký silný muž o tom infor­moval lidi, kteří čekali na dešti, ale oni se přesto rozhodli uspořádat mítink. Druhý, o něco starší muž, později jsem se dozvěděla, že to byl známý doktor vukovarské podzem­ní nemocnice, vystoupil na improvizovanou tribunu vyro­benou z plastových přepravek a pronesl řeč, ale jeho slabý hlas dávil vítr a hukot davu. Lidé, kteří se shromáždili na náměstí, nevypadali nahněvaně, z jejich obličejů se dalo vyčíst, že věděli, že něco takového mohou po tom všem, co se jim přihodilo, očekávat, po tom všem, čeho se do­čkali od vlasti a od tohoto města, kde dny v týdnu ještě stále mají pravý význam, kde lidé zachovávají sobotní ro­dinný oběd jako nejdůležitější věc na světě.

Ale co prezident dělal na Jelačićově náměstí, zatímco několik stovek lidí stálo na dešti bez možnosti vyjádřit svo­je zklamání? Věděl o mítinku, nebo mu poradci, tajemníci a strážci řekli, že byly menší problémy s tramvajemi kvůli dešti („Víte, pane prezidente, jak jsou tyto tramvaje vrtošivé, když je deštivo," řekl mu možná někdo). Vrátila jsem se před kavárnu. Prezident stále ještě pil kávu, a zrovna když jsem přišla, malá žena se zapletenými vlasy, oblečená do černého prošla přes ochranku a zastavila se před preziden­tem. Začala mu něco říkat. Když překvapený prezident otočil hlavu, dvojice mužů vstala a uchopila ženu za ruce. Situace byla napjatá, někteří lidé rozpačitě vstali. Někteří opustili kavárnu. Ale žena jenom stála a mluvila, jako by jí bylo jedno, jestli sejí něco stane. Když ji strážce pustil, ně­kolikrát ukázala prstem k mase lidí, které si prezident ne­všiml, anebo si nechtěl všimnout. Pak pokynul hlavou. Na vše, co žena řekla, prezident jenom pokynul hlavou. To by­lo vše - neviděla jsem, že by otevřel ústa a promluvil s ní. Zena vyšla, tvář poznamenanou žalem. Lidé v kavárně si sedli, pokračovali v pití a gestikulovali. Prezident pokračo­val v hovoru s člověkem vedle sebe, jako by to bylo nedůle­žité přerušení, malý incident, kvůli kterému si nedá zkazit klidnou, příjemnou sobotu v této kavárně, ve městě jeho velkého vítězství. Ostatně, něco takového lze očekávat, když je člověk prezidentem, ale přeje si chovat se jako oby­čejný občan. K tomu slouží ochranka, aby se postarala o takové drobné nepříjemnosti. Ale žena neodešla. Bledá a mimo sebe stála před kavárnou. Vypadala, že každou chvíli omdlí. Malé skupince lidí, která se shromáždila ko­lem ní, vysvětlovala, že přišla jako vyslanec protestního mí­tinku a požádala ho, aby k nim přišel. „Nežádala jsem ho, aby k nám pronesl řeč, jen aby nás pozdravil, aby řekl ně­kolik povzbudivých slov občanům neexistujícího města," vysvětlovala hlasem nalomeným tíhou vlastních slov. „Ale zatímco náš prezident pije kávu na Jelačićově náměstí, jeho lidé, jeho vojáci stojí na dešti a čekají. Teď je nám jasné, že nestojíme ani za těch několik slov..."

Zástup před kavárnou rostl, ale nikdo nezvýšil hlas. Byli oněmělí úžasem. Skutečnost, že prezident zamítl svoji účast, byla natolik zdrcující, že sotva mohli mluvit, jako by si takový stupeň arogance šlo jen těžko představit, teď, když město zmizelo, bylo by nejlepší, aby zmizeli i oni. Protože kolik z 1,2 milionu obyvatel města Záhřebu přišlo na náměstí, aby je pozdravilo nebo jim nabídlo po­moc podporou jejich požadavků? Jak zpozoroval můj ko­lega, dali se spočítat na prstech. Jako by byli lidé z Vukovaru nakažliví, jako by přinášeli virus války do města, které se tak snaží na válku zapomenout. „Možná by bylo lepší, abychom byli všichni mrtví, a ne jenom deset tisíc," řekl mladík vedle mě a rozzlobeně dodal: „Tohle nikdy nezapomenu." Ale spíše jako by se zlobil sám na sebe a svoje spoluobčany, že sem vůbec jeli.

Vrátila jsem se k výloze kavárny. Prezident zrovna vstal. Rozhodl se, že pro dnešek bylo dost procházky a dost pozorování svého národa. S úsměvem si podával ruce s některými hosty, kteří zjevně museli přiznat, že on zde není obvyklým návštěvníkem. Divné bylo ale to, že z rohu, kde jsem stála, vypadal, jako by jim k něčemu gra­tuloval. Když opouštěl kavárnu, otočil se a levou rukou zamával číšníkům -jak lehce se noví vůdcové naučí toto imperiální gesto! Mezitím skupina lidí z Vukovaru stála venku a čekala, že vyjde a možná se na chvíli zastaví. Ale prezident překročil práh a prošel kolem nich. Nepodíval se nalevo, kde se očividně něco dělo, dokonce ani ze zvě­davosti. Když prošel, zavládlo nehybné ticho. Někdo ner­vózně zakašlal. Vysoký muž, který dříve vystoupil před shromážděnými, aby jim řekl, že nemají elektřinu, vykro­čil za prezidentem. Jak se k němu blížil ze zadu, zatahal prezidenta za rukáv kabátu. Prezident se otočil. Znovu se kolem nich utvořila nervózní tlačenice. Někdo ukázal na vysokého muže vedle prezidenta, v němž jsem poznala předsedu vlády. Muž z Vukovaru k němu přistoupil a za­čal s ním hovořit. Společně se vrátili ke skupině. Prezident asi pět minut stál a čekal na okraji náměstí, až se premiér vlády vrátí. Podívala jsem se na něj zblízka: prezident byl vysoký, vyšší něž se zdál v televizi. Na sedmdesátiletého muže vypadal dobře: byl oblečen do pěkně střiženého čer­ného kabátu, měl šedivé vlasy a vzpřímené, tak trochu str­nulé držení těla, které poukazovalo na bývalého vojáka. Jak se tak rozhlížel kolem sebe, působil dojmem generála, který pozoruje bitevní pole okem odborníka. Poté, co usoudil, že žádná momentální bitva není hodná jeho po­zornosti, otočil se k náměstí zády a odešel.

Premiér vlády stále hovořil se skupinou asi patnácti li­dí. Stejná žena, která přišla k prezidentovi, se obrátila i na něj, možná mu znovu zopakovala celý příběh nebo žádala vysvětlení. Vše, co jsem slyšela, byla jeho slova vyslovená vysokým hlasem: „Ale slibuji Vám..." Dodnes nevím, co sliboval a zda-li ten slib dodržel. Když odešel i on, skupi­na se vrátila na mítink na druhém konci náměstí, kde lidé ještě stále čekali na dešti. Do této chvíle už odešlo dost li­dí, dokonce i novináři. Jestřáb stál a pokyvoval hlavou na příhodu s prezidentem, kterou mu sděloval vysoký muž. „Věděl jsem, řekl jsem vám, že to neudělá," řekl. Znovu jsem si pomyslela, jak podivný je ten očitý nedostatek hněvu, jako by lidé byli příliš unaveni, příliš ubiti, než aby měli sílu se ještě zlobit.

V tom okamžiku, když jsem se dívala, jak mluví, se mi zdálo, že Vukovarci, kteří přežili, prohráli ještě jednu bitvu. Na náměstí, kde pil prezident kávu, byli pokořeni faktem, že nechtěl, aby ho rušilo nějaké protestní shro­máždění, že nechtěl slyšet o Vukovaru. Aspoň ne tehdy, v sobotu 22. února roku 1992. Ten den měl na starosti ji­né, důležitější věci. Ti lidé pro něj byli neviditelní. V ši­roké historické perspektivě prezident jistě myslel na ne­závislost Chorvatska, které jenom několik dní předtím uznalo Společenství evropských zemí, na realizaci tisíci­letého snu chorvatského národa, na diplomacii, na svě­tové velmoci, na nepřátele. Kdo by mu mohl vyčítat, že si nevšiml několika stovek lidí z Vukovaru na Jelačićově náměstí?

Za pět minut dvě prezident opustil náměstí. Malý in­cident skončil, případ byl veřejně uzavřen, válka téměř skončena, nebo to tak vypadalo. Tehdy jsem poprvé spat­řila chorvatského prezidenta Franja Tudjmana.

(s. 135-140)