Po krátké době se můžeme opět setkat s tvorbou chorvatské novinářky a spisovatelky žijící ve Švédsku, Slavenky Drakulićové. Tentokrát nejde o nadsázku nebo místy až humorné scény, kterými reflektovala život v komunismu (viz knihu Jak jsme přežili komunismus), ale o krutou realitu války v bývalé Jugoslávii. Autorka se osobně účastnila soudů s bývalými představiteli Jugoslávie v Haagu.

Ve čtrnácti kapitolách představuje vybrané zločince (jak uvádí, ze všech zúčastněných stran) a jejich rodinné zázemí, kariérní postup (nejčastěji v armádě), fyzický vzhled, styl oblékání, mluvu… Jejím cílem nebylo dokázat, že jde o zločince, ale vypátrat alespoň stopu zločinnosti v jejich charakterech. Někdy se až dojemně snaží vcítit do postav lidí, kteří si v ničem nezadali s praktikami nacistů či stalinistů. Jindy se dokonce zdá, že dosavadní zrůdnosti spáchané ať už ve válce nebo v diktátorských režimech dokonce předčili, a vymyká se lidskému chápání, jak je možné, že mladý rybář, milující otec či uznávaná profesorka jsou schopni vlastnoručně vykonávat, vydávat rozkazy anebo jen mlčky přihlížet „vybíjení“ spoluobčanů, se kterými donedávna pokojně žili. Drakulićová dochází k závěru, že tito lidé, z nichž se pouze jedna osoba (a ještě ke všemu žena, Biljana Plavšićová, prezidentka Republiky srbské) přiznala k válečným zločinům a projevila nad nimi lítost, nejsou schopni racionálního uvažování a pochopení reálné situace. Jak autorka ke konci knihy uvádí, je přesvědčena, že tito podstatě primitivové budou do smrti litovat pouze sami sebe a cítit se poškozenými a ublíženými.

Drakulićová vztahuje jejich životy a zkušenosti na všechny obyvatele bývalé Jugoslávie a ptá se, zdali by se v podobně vyhrocené situaci takto nezachovali všichni, kdyby k tomu dostali příležitost. Patologické poruchy u souzených nebyly nalezeny žádné a všichni do jednoho jakoukoli vinu popřeli. Zde se téměř vnucuje otázka, zda je skutečně tak nutné hledat kořeny války v minulosti, jak se o to snaží velká většina historiků. Samozřejmě nelze historii ani náhodou opomenout, ale Drakulićová svojí knihou dokazuje, že právě zločinci souzení v Haagu se vždy odvolávali na historii, na své národní mýty a nezpochybnitelná slova svých „vůdců“.

Kniha je velice aktuální zvláště v současné době, kdy už opět zapomínáme na to, jak je lehké začít válku z naprosto neuvěřitelných důvodů. Jemným, ženským psychologizujícím stylem předkládá jak popisy souzených tak soudců, událostí nejen lokálních, ale i světových, a naléhavost, s jakou je kniha vybudována, nemůže nechat chladným nikoho.