3
Podzimní bouře dostihly Holandsko toho roku brzy. To jsem od té doby, co pobývám v Amsterdamu, ještě nezažila. Na Zuiderském moři ztroskotalo sedm lodí. Dvě vzaly za své ve Východním doku. Na Keizersgrachtu zavalil pět lidí zřícený dům a ani nevím, kolik lidí zahynulo v zahradní čtvrti De Tuinen. Mezi grachty pojmenovanými po šípkové růži a po květinách, Egelantiergrachtem a Bloemgrachtem, strávil oheň, rozněcovaný po tři dny větrem, celý blok domů. A k dovršení vší hrůzy se za vysokého přílivu provalila mořská hráz. Garda vrchního správce hrází ji sice ještě téže noci stačila opravit, ale série katastrof dolehla na město vskutku těžce.

V pátek bylo docela vlahé počasí, ale hrozba přesto přetrvávala. Kolem půl čtvrté bylo slyšet městského vyvolávače. Stál na rohu Slijkstraat a starobince a přikazoval, aby byl stržen každý komín, který se vychýlil ze svislého směru, protože se zase ženou bouře.

Giovanna a Danae se spolu se mnou podívaly do zrcadla. Stála jsem před ním bok po boku s oběma dívkami. Zrovna jsme se krášlily. Celý týden tvrdě pracovaly a většinu času trávily uvnitř. Poschodí, kde jsem je ubytovala, je malé, všechny tři jsme měly chuť vyrazit si ven. Ty dvě, obě z Parmy, tady v Amsterdamu nikoho neznaly a žily pod mou ochranou. Zachtělo se jim navštívit tančírnu. Bouřlivé počasí zdrželo všechny lodě v přístavu, město bylo plné lodníků a námořníků, a obě přítelkyně chtěly zkusit štěstí. Já sama dostala pozvání na večeři s Janem Rijgerbosem. Znělo laskavě a slibně. Nechtěla jsem ho zklamat. Rozhodly jsme se, že se od svých plánů nedáme počasím odradit. Mimoto jsme si nemohly dovolit delší odklady. Doba byla zlá. Španělskou šminkou jsem nanesla svým schovankám přes bílý pudr na tváře ruměnec a pro každou jsem vybrala vhodnou mušku. Pak jsem je ušněrovala do korzetů a ony utáhly ten můj. Oblékla jsem si šaty z tmavomodrého kašmíru. Ony si vybraly vzdušnější látku, jež dávala vyniknout jejich mládí, a spokojeně jsme si jedna druhou ještě jednou prohlédly. Cítila jsem se silná a krásná a chtěla jsem, aby to tak zůstalo. Pro tento večer jsem si zvolila purpurový závoj, vyšívaný jeptiškami od Svaté Anny z Brugg.

Jan se pro mě stavil. K mému překvapení mě neodvezl do svého domu na Herengracht nebo do některého z podniků, do nichž si troufal v mé přítomnosti, ale odjeli jsme spolu podél Amstely k rodinnému venkovskému sídlu v Ouderkerku. Tam jsme u otevřeného krbu nalezli malou společnost přátel. Z nich jsem poznala dva pány, Rinderta Bolhuyse, kostelníka ze Zuiderkerku, s nímž jsem si příležitostně troufla zatančit, a svého přítele Jamiesona, obchodníka z Massachusetts. Naslouchali cizinci, který byl zrovna vprostřed svého vyprávění. Viděla jsem ho zezadu, ale poznala jsem ho po hlase. Byl to ten Francouz z opery. Předmětem jeho pojednání byly mladinké pařížské dělnice, grisettes, a jejich lopotný boj o přežití.

Jan si všiml, že jsem ucouvla, ale držel mě pevně za paži.

„Co jsme si umluvili?“ zeptala jsem se.

„Ne tak popuzeně. Je to zábava.“

„Mám ráda jasno. Ve tvém pozvání nebylo nic o jiných lidech. Myslela jsem, že půjde jako obvykle o společný večer jen s tebou.“

„Vinu dávej panu de Seingalt. Chtěl se s tebou mermomocí setkat.“

V té chvíli si mě Francouz všiml. Uzavřel svůj proslov slovy, že tato děvčata z lidu jsou na tom přesto lépe než dívky z dobrých rodin, protože mohou žít svůj život samostatně bez jakékoli společenské kontroly. Aniž vychutnal úspěch své řeči, opustil posluchačstvo a šel se přivítat se mnou.

„Nedělej si iluze,“ zašeptal Jan. „Už se tu dvoří dceři jednoho z radních. A přesto nedělá nic jiného, než že se celé dny vyptává na tebe.“

„Cos mu o mně vyprávěl?“

„Všechno,“ řekl na uklidněnou, „mimo pravdu.“

 

Pojedli jsme společně, načež se v saloně muzicírovalo. Páni hovořili o peněžních a státních záležitostech. Pan Jamieson čelil dotazům na průběh anglické války proti Francouzům a Indiánům v Kanadě. Nazval ten boj požehnáním pro New York, město, v němž má odnedávna několik skladišť a kde se zakrátko hodlá usadit.

„Ze všech stran tam proudí peníze,“ řekl, „na žold a zajištění vojenských jednotek. Zlaté časy pro obchodníka mého ražení, který dokáže udělat štěstí, kde se dá. V několika letech se přístav rozrostl víc než bostonský a ulice jsou velkolepější než ve Filadelfii. Stojí tam už dvanáct kostelů a několik set obchodů.“

„A není pravda,“ nadhodil neomaleně Bolhuys, „že se tam stahuje mnoho podivných živlů, sebranka, která je jinde nežádoucí?“

„Přicházejí z celého světa hledat štěstí, to je pravda. Neklid, který tam panuje, je ideální pro toho, kdo chce uniknout své minulosti...“

„A který ženáč by to nechtěl?“ zvolal vesele Jan.

„... a kdo by rád poznovu objevil sám sebe.“

„Doneslo se mi,“ promluvil Seingalt, který se samosebou postavil na stranu Francouzů, „že se ve vašem městě využívá více otroků než v jiných severních státech a že se jejich odpor potírá tvrději než na jihu. Co podle vás zbude z oné prosperity, až vbrzku Francie zvítězí a dá černochům svobodu?“

„To by bylo stejně katastrofální jako déšť řeřavého uhlí,“ odpověděl Jamieson, „a stejně pravděpodobné.“

Nato se po nějakou dobu začaly probírat nesváry mezi oběma národy. Pokusila jsem se do toho nevměšovat a bavit se s jinými hosty, ale nikomu neuniklo, že ti dva spolu zásadně nesouhlasí, ať už šlo o katolickou zpověď, pojídání syrových ryb nebo použití citrusové kůry. Debata se povážlivě přiostřila, když Seingalt prohlásil, že pokládá za nebezpečný vliv vévody brunšvického na zdejšího korunního price Viléma, neboť je příliš jednostranně zaměřen na Anglii proti Francii. Mluvil tak popuzeně a stroze, až jsem si začala myslet, že na Jamiesona žárlí, protože se s ním musí dělit o mou náklonnost. Poté se oba raději omezili na zdvořilosti a ostatní páni začali dělat narážky na Seingaltovu virilitu a jeho milostné trofeje. Odvedl od toho pozornost dlouhým vyprávěním o vražedném útoku na Ludvíka XV., kterého byl, jak pravil, očitým svědkem, protože pracoval u dvora jako tajný agent, a o státní loterii pro Ecole Militaire, kterou zorganizoval společně s D’Alembertem a Diderotem. Zkrátka a dobře, pan rytíř se projevil jako muž, který se dá plně unášet vlastními příběhy.

Poté co všechny rozehřál, započal hru s magickými čtverci a číselnými pyramidami. Zaujatě ji prezentoval jako klíč k pochopení kabaly. Jan mi svěřil, že Seingalt tentýž trik provádí s velkým úspěchem na mnoha evropských dvorech a že mnozí bezvýhradně věří tomu, co předpovídá. Směly se mu klást otázky, při nichž uděloval písmenům určitou hodnotu a pak s nimi žongloval tak dlouho, až se mu zjevily odpovědi. I ty byly v číselné abecedě, kterou sám vynalezl, předstíral však, že výsledek sám nijak ovlivnit nemůže. Musím říct, že svou úlohu hrál mistrně, takže nebylo těžké uvěřit, že u všech poselství a odpovědí jde vskutku o věštbu či vnuknutí nějaké síly mimo něho. Někteří přítomní byli opravdu zvědaví, co je v budoucnu čeká. Chtěl takovou předpověď vypracovat i pro mne. Poděkovala jsem mu a řekla, že já čerpám poučení raději z minulosti.

K desáté se musely zavřít okenice. Všechny stromy podél řeky byly ještě plné listí, takže několik z nich předešlé bouře už vyvrátily. Když se teď zvedla nová vichřice, vyskytly se obavy, že padnou i další. Byli jsme požádáni, abychom v zájmu vlastní bezpečnosti opustili salon, který ležel při hrázi. Většina se rozhodla k návratu domů, mezi nimi pan Jamieson, který mi nabídl odvoz, ale já mu řekla, že ještě chvíli posečkám a poslechnu si toho Francouze.

„Každý podle svého gusta,“ zabručel Jamieson, „ale nechápu, jak můžeš věřit národu, který se dnes a denně cpe cibulí. To narušuje noční klid. Není divu, že v Paříži už není muže, který by nevyměnil svoje sny za přesvědčení.“

Ti, kdo zůstali, se rozešli do jiných místností. Chevalier de Seingalt se spolu se mnou usadil v jednom z předpokojů. Tam nás nikdo nerušil, takže se po náležitých komplimentech osmělil.

Musím říct, že jeho technika prozrazovala impozantní znalost ženské duše. Když jsme osaměli, nezmínil se už ani slůvkem o svých dobrodružstvích. Opominul sebe a ptal se po mých zvycích a tužbách, po mých názorech, víře, přesvědčení, po mé minulosti. O nic moudřejší z mých odpovědí nebyl, ale nedal se odbýt: kde jsem vyrostla? Jak to, že tak pěkně mluvím francouzsky? Mám rodinu v Holandsku? Necítím se tu opuštěná? Nacházím útěchu ve víře, nebo raději v sobě samé? Nebralo to konce. Především budil dojem, že ho zajímá každá stránka mého nitra. To je technika pro pokročilé, kterou jsem snadno prohlédla. Ze všech svůdnických dovedností je to ta nejjemnější a tím většinou nejúčinnější.

Tentokrát ale ne.

Pakliže by u mě takový tah v každém jiném případě budil sympatie, u Seingalta mi vadil. Nemohla jsem snést, že jeho zájem o mě je jen předstíraný. Uvědomila jsem si, že bych si byla přála, aby byl ten zájem upřímný, a to mě u sebe samé zklamalo. Je to div, že muž nemůže nikdy pochopit ženu? Zkrátka a dobře, nezabíralo to. Neměla jsem v úmyslu prozradit mu něco o sobě. Protože však naléhal a byl tak přesvědčivý, rozhodla jsem se pro útok.

„To na to vždycky chodíte tak od lesa, že ženu nejdřív obnažíte na duchu, než začnete s jejím tělem?“

„S jejím tělem?“ zeptal se, jako bych mluvila turecky. „Své tělo může dát žena každému muži. To mě nezajímá.“

„A vy se vydáváte za muže?“

„Pro mě je výzvou získat si srdce ženy.“

„Velmi chvályhodné,“ špičkovala jsem. „A daří se to?“

„Až dosud? Takřka bez výjimky.“

Zdálo se, že ho má drzost baví.

„To je skvělé,“ pokračovala jsem, „takže taková žena vám dá své srdce. Přijmete je. Bravo a budiž vám přáno. Ale co potom? Co uděláte s tou trofejí? Kam s tím srdcem, když už ho jednou vlastníte? Chvíli milujete, a pak? Kde zůstane to srdce, když se vydáte na lov za dalším? Přibijete ho na stěnu ve svém parádním pokoji mezi další postřelenou zvěř, nebo ho hodíte za hlavu a uvidíte, kam dopadne?“

„Žádné z žen, které jsem kdy znal, jsem neučinil příkoří. Ani jednu jsem neopustil nešťastnou.“

„Ani jednu?“

„Ani jednu!“

„Chtěla bych být ještě tak mladá a naivní, abych tomu mohla věřit.“

„Proč bych měl lhát?“

„Nu ano, proč by muž lhal o lásce,“ hrála jsem provokativně naivku, „nad tím se musím zamyslet...“

„Jak to, že jste tak cynická?“

„Viděla jsem dost mužů v akci, abych věděla, co dělají s odloženými ženskými srdci.“

„Moje lásky a já jsme se bez výjimky rozcházeli jako přátelé.“

„Přirozeně, smetl jste co nejlaskavěji střepy a vrátil jste jim ubohá srdce rozdrcená napadrť.“

„Ani u jedné, povídám!“

Zvedl rozevřené dlaně do vzduchu jako dítě, které tajně mlsalo z hrnce kaši, a dívá se přitom tak nevinně, že mu člověk musí odpustit, i když vidí, jak si ještě olizuje zbytky z koutků úst.

„Když se pak má každý vydat svou cestou,“ prohlásil, „musí se na tom shodnout oba. Beze zloby. Bez žárlivosti.“

„A když dotyčná dívka nechce? Co když vás má ráda a chce si vás udržet?“

„Pak jde o to, najít jí co nejlepšího muže. Zalíbí se jí a rozhodne se sama.“

„A žádné zlomené srdce.“

„V tom jsem velmi úzkostlivý. Tohle je pro mě životně důležité. Kdyby někdo, koho jsem měl rád, cítil po mém odchodu smutek, pokládal bych celou věc za nezdar. Ne za vítězství, nýbrž za porážku.“

„Díky bohu, že jste toho byl ušetřen,“ řekla jsem, „pakliže...“ – pro větší efekt jsem co nejdéle zaváhala –, „pakliže ovšem není myslitelné, že se vám ženy, které jste opustil, se svým zármutkem nesvěřily.“

„Proč by lhaly?“

„Přece vás milovaly?“

„Právě proto,“ řekl s uspokojením, jako by to byl důkaz. „Tomu, koho má člověk rád, může přece s klidem říct pravdu.“

„Tato logika, pane, odporuje dalekosáhlým zkušenostem, jimiž se holedbáte. Upřímnost není nejsilnější stránkou lásky.“

Zachmuřil se.

„Ach,“ zavrtěl hlavou, „teď jste se přece jen odhalila.“

„Možná že žena raději mlčí, aby si zachránila čest, a rozloučí se v duchu. Tím, že ponechá muži iluzi vítězství, maskuje svou vlastní porážku.“

Rozvažoval to, ta myšlenka se mu očividně příčila.

„Vy toho o porážkách asi víte hodně,“ řekl poněkud podrážděně. „Jste na tomto poli takový expert?“

„Bohužel.“

„To je mi líto, ale žádný div to není! Vy berete radosti moc vážně. Co proti nim máte? Ulehčí slezině, pročistí krev. Jak můžete doufat ve štěstí, pokud berete lásku tak tragicky?“

„To je mi pěkná výčitka!“ podotkla jsem. „A před chvílí jste to byl vy, kdo přikládal lásce takovou životní důležitost.“

„Naštěstí je dost žen, které z ní mají stejné potěšení jako muži.“

„A napadlo vás někdy, že to možná hrají, aby nevypadaly dětinsky? Že se podřizují muži, aby si nezadaly?“

Napružil se, jako by utržil ránu. Zatímco vstřebával tu myšlenku, bylo vidět, jak mu nevůli a odpor vystřídal v pohledu vztek. A z něho posléze načerpal novou sílu.

„Ale co jste to za ženu? Zamanula jste si, že mi navždycky zkazíte každé potěšení? Zapřísahám vás: jestliže jsem kdy učinil byť jen jediné ženě příkoří, pak to napravím. Všeho se vzdám a ožením se s ní.“

„Domníváte se, že se kvůli věrnosti musíte vzdát všeho. A mne přitom nazýváte cynikem?“

„Vzdám se svého milého žití a až do posledka svých dní budu jen její.“

„Zapomínáte, že jste muž.“

„Láska je mojí jedinou vírou. Hrůza pomyslet, že bych láskou někomu ublížil.“

„Takže byste to udělal? Skončil byste své milé živobytí, kdybych vám ukázala, že se nějaká žena, byť jen jediná, stala obětí své lásky k vám?“

„Slibuji vám to.“

„Opatrně s tím, protože začínám míť chuť vzít vás za slovo.“

„Jediná žena, jen jedna ze všech žen, které jsem kdy miloval a která mi může něco vyčítat. Jen se ji pokuste najít, ale říkám vám, že neexistuje. Spíš se vám podaří proměnit síru ve zlato.“

„Alchymie lásky je nebezpečná. Vídala jsem i podivnější proměny.“

„Anebo ještě lépe: vyzkoušejte si to sama, madam. Dopřejte mi výsadu své lásky. Dovolte mi, abych vás získal, a seznejte sama, jak se vám to bude líbit, vám, která jste zřejmě přičiněním nás mužů tolik trpěla.“

Na jazyku mě pálila slova, spolkla jsem je však.

„Můžeme to pojmout jako hru,“ naléhal, „a uzavřít sázku, bude-li vám libo. Mohlo by to po jeden dva večery rozptýlit vaši nudu.“

Tvářila jsem se nonšalantně, rozevřela jsem knihu, která ležela na stole, a chvíli jsem v ní listovala.

„Muž, který se vůči žádné ženě nedopustí bezpráví,“ řekla jsem po chvíli, „jaká to vzácnost! Jak se vám ten zázrak vlastně podařil?“

„Protože ctím nade vše svobodnou vůli. Srdce ženy chci jedině, když mi je nabídne sama. Není to tak zcela nezištné. Mám zkušenost, že rozkoš se prožívá nejlépe, když je poskytována dychtivě a s radostí. Milující žena se neostýchá dávat. Otevře se v každém smyslu slova.“

„A vy se stejně bezstarostně dáte jí?

„Kéž by to byla pravda,“ řekl a teď zase on využil příležitosti k odmlce. Prohrábl oheň v krbu, ačkoliv dobře hořel. A pak připustil: „Své bezstarostnosti jsem byl zbaven už záhy.“

„Vám že bylo učiněno bezpráví?“ dobírala jsem si ho. „Zatímco vy sám jste tak nezištný!“

„Nezištnost bývá odměňována nevděkem.“

„Chcete říct, že jste tím unikátním příkladem muže, který dává a dává, aniž přijímá.“

„Dávám, aniž očekávám.“

„Co můžete taky očekávat, pokud nám odpíráte to nejdůležitější?“

„Dávám dost. Jsem s pozornostmi velmi štědrý.“

„To ráda slyším. Ale možná že my ženy čekáme, až se nám darem dáte vy sám.“

„Tak hloupý nejsem. Poučil jsem se. Vždycky jsem padl za oběť ženské lsti.“

„Vždycky?“

„Vždycky.“

„Každé ženy?“

„Bez výjimky.“

„Máte zvláštní způsob skládání komplimentů, monsieur. Podezíráte tedy i mne? Když mě vyzýváte, abych vyzkoušela vaši lásku, vlastně mě tedy žádáte, abych vás podvedla.“

„Každá hra získá na napínavosti, když jsou oba hráči dobře obeznámeni s pravidly.“

„Cyniku! Copak vás nikdo nikdy nemiloval jen kvůli vám?“

Byl teď blizoučko u mě, a zatímco přemýšlel, díval se mi zpříma do očí, jako by dokázal prohlédnout závoj. Polekalo mě to.

„Myslel jsem si to,“ řekl. Cítila jsem jeho dech. „Je tomu už dávno...“

„A?“

„... byl jsem podveden.“

Vypadal tak zmateně, ale já ho prohlédla.

„Velmi chytré, chevalier. Ale já jsem chytřejší. Ten celý příběh má vzbudit můj soucit, že ano?“

„Pak by aspoň vše nebylo nadarmo.“ Sklonil hlavu a pohlédl na mě zpod řas jako lovecký pes, který po aportu očekává odměnu.

„Jediná velká šaráda,“ řekla jsem káravě, „jen abych pocítila potřebu utěšit vás. Klobouk dolů. Chapeau! Málem se vám to podařilo. Na chvíli jsem byla skutečně v pokušení dokázat vám, že jsem tou jednou ženou, které je možno věřit. Musím říct, že až na maličkost jste docela přesvědčivý. U kolika žen vám tenhle trik už vyšel?“

„Ani bych se nedopočítal.“

„Nezadáme si spolu,“ zasmála jsem se.

„Pak jste byla zklamaná stejným způsobem jako já?“

Mlčela jsem.

„A svým příběhem jste určitě obměkčila nejedno mužské srdce.“

„Váš život je komedie, monsieur. Vaše zármutečky jsou v něm pouhou mezihrou. Moje drama je o poznání vážnější. Muž dovede těžit i ze svých nezdarů. Život mu vždycky poskytne novou příležitost. Pro ženu je každá rána absolutní.“

„Tak do toho, vyprávějte. Ať je váš příběh pro mě poučením.“

„To je vyloučené. Můj příběh neslyšel nikdy žádný smrtelník.“

„Vyprávějte ho tedy poprvé někomu, kdo vás miluje.“

„To také udělám. V den, kdy mě bude někdo bezvýhradně milovat, mu svůj příběh odhalím.“

„Vynasnažím se, abych byl hoden vaší důvěry.“

„Znovu byste byl zklamaný.“

„Vaše představa o mužích je nemilosrdná.“

„Stejně jako vaše o ženách. Ale to vám nebrání chtít je získat pro sebe.“

V té chvíli se ozval výkřik, hned před naším oknem. Bezprostředně poté se zachvěla země a bylo slyšet praštění dřeva. Seingalt se vyřítil ven, já za ním. Poryv větru nadzvedl jednu bryčku a roztříštil ji o stěnu domu. Kočí, který se skrýval uvnitř před deštěm, ležel na zemi pod ojí. Volal o pomoc. My k němu doběhli jako první. Dřevo ho zasáhlo na mnoha místech těla. Několik velkých třísek se mu zarylo do nohy a po délce mu rozervalo maso. Z obnažených tepen mu nezadržitelně stříkala krev. Podkasala jsem si sukně a odtrhla jsem z látky tři široké pruhy. Poručila jsem panu rytíři, aby vší silou přitiskl okraje zející rány k sobě. Zdálo se, že ho moje konání vyvedlo z míry. Zřejmě mě pokládal za jednu z těch příliš zjemnělých žen, které se nedovedou postavit tváří v tvář skutečnému žití. Nato jsem ránu pevně obvázala, takže krvácení ustalo a já mohla odstranit alespoň některé třísky. Nakonec zraněného odnesli a poslali pro lékaře.

Jak už tomu bývá, leknutí se dostavilo, až když muž byl, jak se zdálo, zachráněný. Rozklepala jsem se. Na chvíli jsme se Seingaltem osaměli uprostřed noci. Objal mě. Připustila jsem to. Složil mi poklonu. V té chvíli se vzepjali koně, uvázaní opodál, jako by cítili nebezpečí, a vzápětí se vichr znovu napřel do větví a střech. Šaty se mi vzedmuly jako plachta, vítr mě nadzvedl a vláčel několik metrů přes dvůr. Seingalta, který se mě snažil podržet, jsem strhla s sebou. A pak jsme nakrásně dřepěli jako dva idioti v blátě. Mimovolně jsme propukli v smích. Plavá paruka mu sklouzla přes oči. Sundal si ji.

Pod ní měl krátké černé kudrny.

V očích se mu odráželo světlo luceren.

Proti němu se ostře rýsoval stín jeho nosu.

Zahltil mě nový poryv větru. Jen stěží jsem lapala po dechu.

„Nevěříte, že by o vás mohl stát nějaký muž,“ řekl. Přitiskl se ke mně a letmo mi přejel tváří po rameni. Byl to starý kozák, přesně věděl, kdy zaútočit. „Nepochybně jste ještě nikdy nepoznala žádného, který by byl hoden vaší lásky.“

„Nepochybně.“

„Cítím se povolán být tím prvním.“

„Nenamáhejte se.“

Zvedla jsem se a bez opory jsem došla dovnitř. Omluvila jsem se mu, že se musím jít upravit. Ve skutečnosti jsem sebrala plášť a sešla jsem do kuchyně, kde se shromáždili kočí. Žádný z nich si netroufal odvézt mě do Amsterdamu. Můj odjezd ale nestrpěl odklad. Šla jsem do stájí a vybrala jsem si tam silného hřebce. Správce stájí mi ho odmítl osedlat. Řekl, že si netroufá vystavit svoje zvířata nepohodě tohoto večera. Jenže já už prošla zběsilejšími bouřemi. Vyskočila jsem na koně a pobodla ho patami. Vyjela jsem, jak jsem se naučila jezdit v Pasianu, rukama pevně uchycená v jeho hřívě.

Na Amstele to bouřilo. Přes cestu se přelévaly vlny. Té noci zahynulo sedm lidí. Ale byl úplněk. Mraky se honily. Já zůstala bez úhony. Cestou mi vítr strhl závoj. Déšť mě bil do tváře, bičoval mi pleť, já však nepolevila. Nikdo mě neviděl. Mou škraboškou byl chlad. Vychutnávala jsem si to.