Próza Arthura Japina Nádherná vada je apokryfem ze života Giacoma Casanovy z perspektivy jedné z jeho četných přítelkyň. Pokouší se zprostředkovat jiný úhel pohledu na život muže, který se stal symbolem dobyvatele ženských těl i srdcí.

Autor vychází z Casanovova vlastního životopisu, podle nějž se Giacomo v mládí setkal s dívkou Lucií, do které se posléze zamiloval a zasnoubil se s ní; po létech vyplněných bouřlivým životem se s ní znovu setkal v Nizozemí, kde vystupoval pod identitou francouzského velvyslance. Také ona se změnila: stala se z ní prostitutka se znetvořenou tváří. Casanova v pamětech popisuje, že jím toto setkání hluboce otřáslo, nikdy se však nedozvěděl, co se vlastně s jeho vyvolenou za patnáct let jejich odloučení stalo. Nádherná vada dává do oněch patnácti let nahlédnout. Popisuje v ich-formě cestu venkovské dívky Lucie, jejíž život krutě poznamenalo zohyzdění obličeje po neštovicích, z italského venkova do salonů a nevěstinců Amsterdamu. Cesta je to pestrá a podmanivě líčená. Evropa Luciina putování stojí před velkými změnami, jež se ohlašují například stoupajícím zájmem o Nový svět, ale třeba i vynálezem převratné novinky – kondomu. Zároveň vězí ve starých tradicích i předsudcích. Luciina literární topografie zahrnuje Neapol znovuzrozené antiky v podobě pompejských vykopávek, Paříž coby kulturní a intelektuální centrum celého světa, Amsterdam námořníků a obchodníků hledící odhodlaně za oceán. Poněkud překvapí ztvárnění Benátek, jež Lucia vnímá jako středobod pokrytectví a neřesti – a tomu odpovídá i to, že po vylodění pod mostem Rialto jsou jejími prvními dojmy špína, zdechliny, bláto a zápach z rybích odřezků.

Nádherná vada je tedy apokryfem Casanovova životopisu. Oba hlavní protagonisté skutečně žili. Román se tak dostává na pomezí fikce a reality, představ a skutečnosti. Tomuto napětí napomáhá zvolená forma žánru: román má podobu dopisu. To koresponduje s dobou, do níž je děj románu zasazen –v polovině 18. století došlo k obrovskému rozkvětu polofikčních útvarů, jako jsou dopisy, deníky apod., protože společenský styk byl ritualizovaný do té míry, že jediný způsob, jak sdělit něco slovy, bylo je napsat. Autor také v závěrečné poznámce nechává čtenáře nahlédnout do své dílny a podrobně vypisuje beletristickou i odbornou literaturu, se kterou při poznávání dobových reálií a zvyklostí pracoval, zrovna jako kdyby psal nějaké vědecké pojednání. Mimochodem, adresát tohoto dlouhého dopisu je čtenáři do poslední chvíle neznámý, ale jeho odhalení se rovná odpovědi na mnohé otázky, které dílo klade.

Hlavním tématem románu je samozřejmě morální dilema. Především Luciino: vždyť ona utekla před svým snoubencem, aby ho nevystavila pohledu na své zohavení a jinému dilematu – totiž zda přijmout Lucii takovou, jaká je, a dát tím v sázku nemilosrdnému veřejnému mínění svou kariéru a pověst. Zároveň jej tím však uvrhla do žalu nad ztrátou ženy, kterou miloval. Na Giacomově straně román naznačuje, že jeho pestrý milostný život mohl vlastně být aktem zoufalství nad ztracenou láskou, a tím ho vlastně představuje jako muže nešťastného a politováníhodného. Mýtus Casanovy jako bezstarostného sukničkáře, dnes již vyjadřovaný bezmála i apelativizovaným propriem, dostává povážlivé trhliny.

A nejen mýtus o Casanovovi. V pasáži, kde Lucia popisuje svou zkušenost placené společnice pana Texeiry, který je náhodou žid, je zpochybněn i mýtus o Nizozemcích jako o tolerantních lidech otevřených odlišnosti. Japin zde v dnešní době, kdy je tato pověst jeho národa vystavena asi nejtěžší zkoušce v dějinách, jednoznačně pálí do vlastních řad, aniž by jeho snaha ovšem vyzněla jako laciné moralizování.

Rozum a cit, cit a rozum – to je dvojice, kolem které se myšlenky románu v různých podobách ovíjejí. Svár mezi nimi lze vidět na každém kroku Luciiny cesty. Rozum, jehož kultu osvícenské 18. století začíná pomalu propadat, zde reprezentuje starý učitel de Pompignac, který Lucii vyučuje ve všech možných vědách, nebo její ochranitelka Zélide, představující svět emancipujících se žen, jež se se zájmem vrhají do studia světa kolem sebe. Svět cituplné zbožnosti odcházejícího baroka zase ztělesňuje kněz Fra Onofrio, zpodobněný podle všech zásad příslušného klišé – tlustý, neschopný, zbabělý, ne zcela poctivý –, nebo poustevník, který se celý život modlil za to, aby dokázal stejně jako jeho Pán kráčet po hladině, a zjevivší se Kristus mu soucitně sdělil, že nedaleko je přívoz. Lucia postupně zjišťuje, že ke štěstí vede jedině láska – a to láska nikoli přijímaná, ale dávaná. A s tím dojde až ke svému druhému setkání s Giacomem, kdy díky tomuto svému poznání již ví, jak své i jeho morální dilema vyřešit jednou provždy.

Je zde totiž ještě jedna žena: amsterdamská luxusní společnice Galathée de Pompignac, záhadná dáma, jež sice odhaluje před svými zákazníky své tělo, její tvář však zahaluje maska, kterou nikdy a za žádnou cenu nesejme. Samozřejmě, že pod touto maskou se skrývá Luciina zjizvená tvář. Galathée uzavře s Casanovou sázku, kterou vyhraje, pokud dokáže, že existuje žena, jež někdy trpěla skutečností, že ho milovala. Akt výhry splývá s rozostřením hranic identity Lucie-Galathée jako postavy, neboť tato dáma žije dvojí život, a to ještě pod maskou: koho to vlastně Casanova drží v náručí? Odpověď tedy zní: Jedinou ženu, u které na tom záleží.