Arthur Japin se narodil 26. července 1956 v nizozemském Haarlemu zdánlivě v prostředí, jež ho ideálně předurčovalo pro dráhu budoucího spisovatele. Jeho otec, divadelní recenzent v deníku Haarlems Dagblad, psal rozhlasové hry, detektivky a měl i vlastní rozhlasovou rubriku. Jenomže zdání někdy klame. Rozhárané rodinné prostředí ovlivňovaly otcovy deprese a jeho dobrovolný odchod ze života, ještě než jeho jediný syn dosáhl věku třináct let. V četných interview Japin postupně odkrývá skličující izolovanost, pocity vyděděnosti, nezařazenosti a později i krutou šikanu, které byl vystaven po celé dětství. To vše ovlivnilo jeho další život i tvorbu.

Po maturitě začal studovat v Londýně herectví a na univerzitě v Amsterdamu záhy i nederlandistiku, studia nizozemštiny však nedokončil a absolvoval v roce 1981 přece jen na divadelní škole. Navštěvoval také různé kurzy psaní scénářů, rozhlasových her a libret a nabyté znalosti bohatě zúročil ve vlastní tvorbě. Od začátku osmdesátých let napsal a namnoze i realizoval přes tři desítky filmových scénářů, libret, divadelních a rozhlasových her, a bylo jen otázkou času, kdy začne psát také původní prózu.

Jeho debut, nazvaný podle fiktivní oblačné země Příběhy z Magonie (Magonische verhalen, 1996), obsahuje devět samostatných příběhů, jež se odehrávají v různých dobách a na různých místech. Pevné pojítko však přesto mají – všechny se tak či onak dotýkají protikladu mezi ideálem a skutečností, mezi snem a deziluzí. Toto vnitřní trýznivé pnutí se pak bude prolínat celou Japinovou tvorbou a bude vévodit i příběhu Casanovovy lásky Lucie.

Do všeobecného literárního povědomí se Japin zapsal hned následující rok objemným románem Černý s bílým srdcem (De zwarte met het witte hart, 1997), na němž pracoval deset let a který byl po právu vbrzku oceněn několika prestižními literárními cenami a promptně přeložen do řady jazyků. Za zmínku možná stojí slova porotců jedné z cen, neboť se dají vztáhnout na celou Japinovu tvorbu. „Při zobrazování lidského nitra triumfovala ve vítězném románu obrazotvornost spisovatele nad ohromujícím předivem historických faktů, jež mu posloužily při vyprávění unikátního příběhu.“ Jde o zvláštní souvztažnost, kterou Japin po léta definuje v četných rozhovorech: „Ve chvíli, kdy zasednu k psaní, se fakta stávají fantazií.“ Anebo naopak, jak říká jeho pozdější memoárový i skutečný hrdina Casanova: „Mnohé z toho, co zpočátku existovalo jen v představivosti, se stane skutečností.“

Japinův dokumentární (či historický) román o černochovi s bílým srdcem vypráví o životě dvou malých princů z Ghany, které jejich královský otec daroval v roce 1837 holandskému králi Vilémovi I. jako zástavu, když s Holanďany uzavíral smlouvu o dodávce zbraní výměnou za otroky. Černí princové Kwasi a Kwame jsou pak v Nizozemsku vychováváni „bělošsky“. Kwasi se přes všechna krutá příkoří, jimž je vystaven, snaží přizpůsobit bílé kultuře a nakonec se usadí jako plantážník na Jávě, kde na prahu dvacátého století rekapituluje bratrův a svůj pohnutý život. Kwame naopak svůj původ nezapře a za každou cenu se snaží zachovat si africkou identitu. V dospělosti se vrátí do rodné země, jež ho však už nepřijme, takže v třiadvaceti letech řeší svou izolovanost sebevraždou. Oba princové ztělesňují tragiku outsiderů, vyděděnců, nezařazenců. Japin lacině neaktualizuje, a přesto je jeho román – stejně jako pozdější příběh Lucie a mimo jiné její zkušenosti s židovským přítelem – temným poselstvím o úskalí multikulturního soužití, které překrývá mýtus o proslulé nizozemské snášenlivosti a toleranci k rasové, náboženské, civilizační jinakosti, jenž se ve větší míře začal krutě bortit až na prahu jednadvacátého století.

Hned následující rok po zveřejnění tohoto úspěšného románu následovalo vydání „příběhů o cestách a odjezdech“ Čtvrtá stěna (De vierde wand, 1998). Název se plně ozřejmí v posledním z nich. Pakliže se dění na jevišti odehrává mezi třemi stěnami, tou čtvrtou jsou diváci. Japin sám je na své spisovatelské dráze od počátku divákem i přímým účastníkem. Pro literárního kritika nebo vědce, který má v oblibě přesné vymezení hranic žánrů, není moderní literatura snadným polem. Vedle beletrie a odborného textu (fiction a non-fiction) existuje přirozeně literatura různých nuancí. Někdy se v narážce na fakta, z nichž oba žánry vycházejí a s nimiž tak či onak zacházejí, používá dichotomie fiction a faction. Úvahy o podobných vymezeních a omezeních bude nejlépe ponechat literárním badatelům, přesto však stojí za zamyšlení otázka, jakou prózu vlastně Japin píše. Černého s bílým srdcem jsme výše označili za dokumentární či historický román. I příběhový cyklus Čtvrtá stěna a pozdější román o vztahu Casanovy a jeho první lásky bychom mohli označit za „zdokumentovanou fikci“, za literární přetavení skutečnosti. Ve Čtvrté stěně se například setkáváme s vyprávěním o řeckých ženách demonstrujících na Kypru proti turecké nadvládě, v jiných příbězích nás autor zavede do Barcelony nebo zúročí své zkušenosti filmového scénaristy, v nejdelším „Zlatém pobřeží“ pak dokumentuje jako přímý účastník svou zkušenost z Ghany, kde sbíral materiál k románu o životě Kwasiho, byl však přepaden a vydírán a uniknout se mu podařilo jen předstíráním šílenství.

Svou přímou zkušenost promítá Japin ostatně do veškerého svého psaní, jinak tomu snad ani nejde. Za nejautobiografičtější platí jeho druhý velký román Sen lva (De droom van de leeuw, 2002). Do tří protagonistů, Galy, Maxima a Snaporaze, jsou svými reálnými zkušenostmi vtěleny reálné postavy: spisovatelka Rosita Steenbeek, Japin sám a filmový režisér Federico Fellini. Japinův příběh o dvou mladých Nizozemcích, Gale a Maximovi, kteří odjedou do Říma se záměrem proniknout do světa filmu, a o rozkrytí milostného vztahu mezi Galou a slavným filmovým režisérem na samém konci jeho života osciluje kolem životní zkušenosti, kterou Rosita Steenbeek – alias Gala – vtělila do upřímného vylíčení svého milostného vztahu s Fellinim v románu Poslední žena (De laatste vrouw, 1994). I zde jde o skutečnost a umělecké přetavení, o realitu a sen, jenž je klíčovým slovem v názvu Japinova románu. Vždy a všude jde o ono už zmíněné vnitřní pnutí mezi oběma protipóly. V tomto smyslu také Japin nechává promlouvat románového Snaporaze a reálného Felliniho, když v jedné ze scén nadřazuje sen nad skutečnost: „Ze skutečnosti člověk nemá nic, ta jenom věci znetváří,“ nebo: „Člověk si musí vytvořit svou vlastní skutečnost.“

Jestliže hodnocení prvního románu bylo bezvýhradně pozitivní, v názorech na Sen lva kritikové už tak jednoznační nebyli. Zato třetí román Nádherná vada (Een schitterend gebrek, 2003), vydaný hned v následujícím roce, se dočkal opět velmi vřelého přijetí. Bipolarita mezi snem a skutečností se zde promítá i do dalšího napětí, typického pro období osvícenství – do souvztažnosti mezi rozumem a citem. Dvě nepříliš rozsáhlé pasáže z Casanovových pamětí daly autorovi popud k rozpředení příběhu Luciina života a k další dvoupólovosti: to, co mladý Casanova mohl pokládat za zradu, byl vlastně akt nezměrné lásky. Je jen na čtenáři, aby si zdánlivě vzdálené póly přiblížil a spojil v jemu vlastní syntézu. A když jsme u té dvoupólovosti, připojme ještě drobnou poznámku k překladu některých jmen a citátů. České citace a parafráze z Casanovovy tvorby nejsou voleny z jednoho překladu jeho pamětí, dopisů nebo úvah, neboť ty se navzájem liší nejen v uvádění jmen (například Cařihrad/Konstantinopol; Pasiano/Paseano; hraběnka z Montrealu/hraběnka Mont-Réalová atd.), nýbrž i ve stylu. V souladu s nejvhodnějším zněním odpovídajícím Japinovu textu jsem vybírala především z těchto publikací: Giacomo Casanova: Historie mého života (uspořádal Josef Polišenský), Praha 1968; Josef Polišenský: Casanova a jeho svět, Praha 1997; Giacomo Casanova: Trochu jiný Casanova (v překladu Josefa Hajného), Praha 2004. Každý z překladatelů Historie mého života nebo autorů vědeckých prací či pojednání o Casanovovi má právo na své pojetí, jež se třeba jinému příčí. Snad bychom se zde mohli uchýlit k toleranci, kterou projevuje sám Japin při výslovnosti svého jména. Na četných autogramiádách a prezentacích svého románu a při autorských čteních na různých, i nejzazších místech naštěstí nerozměrného Nizozemska se spisovatel tolerantně obrací ke svým posluchačům a čtenářům: „Každý může vyslovovat mé jméno, jak chce, po nizozemsku japin, po francouzsku žapén. Já sám upřednostňuji francouzskou variantu, protože pocházím ze skupiny kočujících herců z Francie.“

Možná že v tomto duchu lze přistoupit i k názvu knihy. Een schitterend gebrek z originálu by se dal přeložit různě podle celkového vyznění knihy, třeba právě jako Nádherná vada. Jenomže zde nejde o náhodné slovní spojení, nýbrž o citát z Casanovových pamětí, kde bychom se měli držet autorizovaného překladu. V českém vydání Historie mého života z roku 1968 převedl Prokop Voskovec toto sousloví jako roztomilou chybu. V Casanovových pamětech se těmito slovy naráží na Luciin mladinký věk ve zmínce jejích rodičů, Japin tak však pojmenoval dívčinu nedospělost při rozhovoru bratří Casanovových. V obou těchto situacích by se roztomilá chyba dala použít, neboť poměrně útlý věk dívky při rozpuku roztoužené puberty je vskutku roztomilý. Sousloví se však v románu objevuje i v jiných situacích a zmiňuje je i sám spisovatel ve svých časopiseckých rozhovorech. Když vypráví o svém dětství a mládí, přiznává, že svou izolovanost, nezařazenost, jinakost pociťoval jako vadu (chybu, nedostatek, kaz, poruchu – všechny tyto překlady uvádí u hesla gebrek Nizozemsko-český slovník). Zpočátku byla tato vada skutečnou, často neúnosnou trýzní, avšak mladý Japin se jí dokázal vzepřít tím, že se od ní osvobodil vlastní kreativitou, stvořil si z ní vlastní pravdu a později i zlatý důl. Pomocí fantazie tak dokázal uniknout z tvrdé reality, podobně jako se Lucii podařilo vyloupnout se z vlastní zohavené tělesnosti, zahalit ji a pomocí lásky proměnit svou vadu v přednost. Neboť, jak řekl Japin v jednom z rozhovorů při vydání své knihy Sen lva: „Láska je hybnou silou, energií, jež pohání život a stále se šíří, množí a roste.“

Co zbývá dodat?
Od vydání Nádherné vady uplynula tři léta a nadešel další vskutku japinovský rok. Ne že by se během těch tří let s tímto románem a hlavně jeho autorem nic nedělo. Vycházela další a další vydání, následovala prestižní ocenění (po Libris Literatuurprijs z roku 2004 ještě Inktaap 2005, v níž volí mládež z Nizozemska a Flander nejlepší knihu z těch již oceněných jinými literárními cenami) a rostl počet překladů. Autor sám si během této doby vybral jakýsi oddechový čas příklonem k jiným žánrům a přitom psal a píše nový román, znovu iniciovaný skutečnou událostí. A jak již tomu u jeho románů bývá, znovu se noří do historických bádání a rešerší.

Vraťme se ale k japinovskému roku 2006. Vychází v něm dvojice novel z hereckého, nebo spíš jevištního prostředí Zvuk sněhu (De klank van de sneeuw). V první, „Tání“ (Dooi), rekapituluje v anonymním hotýlku svůj nelehký život stárnoucí, již dlouho nevystupující pěvkyně, jež má na Boží hod přece jen ještě zpívat v Bachově Vánočním oratoriu. V druhé novele „Mýdlo“ (Zeep) zkouší herečka „mýdlových“ kusů neobvyklou divadelní hru svého vrtošivého milence. Nevídanou a přesto očekávanou publicitu však autorovi přinesl březen 2006, každoroční Týden knihy, jako vždy plný aktivit a překvapení. Pěknou tradicí je, že po dlouhá desetiletí k tomuto týdnu píše jeden z předem zvolených autorů knižní dárek, který dostane každý, kdo si zakoupí knihy v určité hodnotě, tentokrát 11,50 eura. Dárek k Týdnu knihy, proslulý Boekenweekgeschenk, napsaný právě Japinem, byl spojen s dalšími překvapeními. Knihovny rozdávaly svým abonentům pěkně vypravenou japinovskou knížku s testem a anketou. Jsou v ní uveřejněny komentované fotografie z mnoha let autorova života, krátké recenze jeho knížek, obsáhlý rozhovor s ním a anketní otázky o jeho životě a díle, jejichž správným zodpovězením je možno získat četné ceny – vedle knih s podpisem a osobního dopisu od autora rovněž volné jízdenky věnované sponzorem publikace, Nizozemskými dráhami. Také každoroční knižní bál, velká událost sledovaná ve všech médiích, byl ve znamení Japina.

Že to pro nezasvěcence může vypadat trochu jako knižní cirkus? Tím lépe. Výborně to totiž koresponduje s tematikou Japinova knižního dárku, útlou prózou Velký svět (De grote wereld). K napsání tohoto podmanivého příběhu ponoukla autora – jak tomu ostatně bývá vždycky – skutečnost, již pak přetavil ve fantazii. Při vyklízení rodinného domu objevil v pozůstalosti tři pohlednice z třicátých let dvacátého století, zaslaných jeho otci z pohádkového města Liliput. První takové městečko pro liliputány zřídil v roce 1904 cirkusový podnikatel Samuel W. Gumperts v zábavním parku Dreamland v New Yorku a od té doby kočovala podobná kašírovaná městečka po světě. Podobně jako byli dva černoušci z Ghany z Japinova prvního románu v tehdejším Holandsku výjimeční, jinací a nezařaditelní, podobně jako zohavená tvář vyřadila Lucii z většinové společnosti, dokud svou jinakost nedokázala přijmout a posléze ji pokládat i za určitý dar, naučí se pojímat svou odlišnost i liliputáni ve světě velkých. Ba dokonce, jako v případě protagonisty příběhu Lemmyho, pokládají po dlouhou dobu sebe a své spolubydlící z liliputského města za normální a ty velké za jinaké.

Velký svět je moudrý příběh o velké odvaze. Takové jsou ostatně všechny Japinovy knihy. Je to odvaha vzepřít se realitě a také ji přijmout, schoulit se do fantazie a snu, a přitom žít ve skutečnosti. Není toho málo, co od nás autor Velkého světa a velký svět jako takový chtějí. Ale stojí za to tuto výzvu přijmout.