Na závěrečný díl Lindgrenovy volné románové trilogie se čekalo s velkým napětím. Romány Hummelhonung (1995, česky 1999 jako Čmeláčí med) a Pölsan (2002, česky 2005 jako Přerušený příběh) však nasadily laťku do závratných výšek, ten první snad o malinko výš než ten druhý, a Dorés Bibel (Bible Gustava Doré, 2005) na ni o nehet nedosáhne. Proto si ale ještě nezasluhuje méně pozornosti. Jako by tomu paradoxně bylo naopak: Jediným břemenem, které Bibli Gustava Doré stahuje k zemi, je totiž neuvážené čerpání typických lindgrenovských kvalit. Právě těch prvků, které se v autorově dosavadní tvorbě tak skvěle osvědčily. Mezi jinými jsou to následující:

Exotický kolorit dalekého Severu. Jednotlivé díly trilogie spojuje spoře obydlené prostředí děje, Lindgrenův rodný Västerbotten. V onom kraji, kde cesta k nejbližšímu sousedovi trvá v létě třeba i celý den a v zimě mnohdy není možná, je každý nutně tak trochu „svůj“. U postav Čmeláčího medu vyúsťuje příznačná osamělecká ztřeštěnost Lindgrenových hrdinů v nenávist na život a na smrt, v Přerušeném příběhu má trochu humornější, avšak neméně závažnou podobu. U hrdiny Bible Gustava Doré se pak umocňuje v mentální postižení. Personální vypravěč je tedy blahoslavený chudý.

Brilantní vypravěčská technika, ozvláštněná biblickými a legendárními prvky. Tak jako jeho ostatní literární druhové žije hrdina v izolaci a jeho promluva stejně plynule jako groteskně přechází od ústředního příběhu k všednodenním banalitám, od nich k filozofskému mudrování a zase zpátky. V tomto prověřeném stylistickém komíhání se před čtenářovýma očima opět rozvíjí poněkud bizarní příběh: Naivní vypravěč si neuvědomuje, že víc než absolutní dyslexie a dysgrafie, v nichž vidí hlavní příčinu svého neštěstí, ho deformuje neláska bližních. Jediný, kdo se mu za celý život dobrovolně přiblíží, je fanatická sociální demokratka, která ho odkopne, jakmile se jí podaří osvobodit se od vlastního politického přesvědčení. On se jako tolik jiných literárních Seveřanů jen netečně nechává unášet existenční lží a žije myšlenkou na jediné, na obrázkovou Bibli ilustrovanou Gustavem Doré, ovšem i to má jeden háček: Nemůže ji najít. Pohřešovaná kniha, jež pro něj navždy zůstala jedinou biblí (zástupně jedinou knihou vůbec), kterou dokáže číst, tu figuruje nejen coby středobod jeho osobního vesmíru, ale i jako vítěz pomyslného filozofického klání mezi obrazem a slovem.

***

V dosavadní Lindgrenově tvorbě vládla dvě témata: jedno dionýské, totiž obětavá láska, a jedno apolinské, totiž tázaní se po schopnostech slova. Z Bible Gustava Doré se to první vytratilo a zůstalo po něm nepřehlédnutelné prázdné místo. Román se v konfrontaci s předchozími díly jeví jako syntéza poněkud hledaná a přesycená možná právě proto, že je to syntéza neústrojná. Oplývá sice důvtipnými literárními aluzemi, ale ty tu nad Lindgrenovou mýtotvornou iracionalitou převažují silněji, než bylo dosud zvykem. Umělec jako kdyby si v průběhu psaní sám uvědomoval, že už řekl vše podstatné, a snad se po Bibli Gustava Doré chystá vykročit novým směrem. Snad směrem za Biblí Gustava Doré: po cestě obrazu.