Torgny Lindgren (nar. 1938) je jedním z nejvýraznějších zjevů na současné švédské literární scéně. Umí skvěle mystifikovat nejen svoje publikum, ale dokonce i sebe sama a literární postavy svých děl. Původní název jeho zatím předposledního románu zní Pölsan (2002) a označuje cosi, co lze s překladatelskou licencí přiblížit českému čtenáři jako „prejt“. Autoři českého vydání však z pochopitelných důvodů zvolili alternativní titul: Přerušený příběh. Přerušený příběh je v pořadí již čtvrtým do češtiny převedeným Lindgrenovým románem a zároveň druhým dílem volné trilogie, započaté románem Čmeláčí med (1995, česky 1999).

Jak je tomu s Lindgrenovou pověstnou fabulační brilancí? Asi před rokem prohlásil Torgny Lindgren na jedné besedě, že jeho tvorba v poslední době vlastně není ničím jiným než dodatečným záznamem činnosti, jíž se horlivě věnoval už jako dítě. Pocházeje z mrazivé pustiny jedné z nejsevernějších švédských provincií trpěl totiž malý Lindgren souchotinami, a protože si nemohl hrát venku s ostatními dětmi, sedával celé dny za oknem a liduprázdný kraj si sám pro sebe v duchu „osidloval“. I Přerušený příběh je výsledkem takového bujení jeho dětsky bezbřehé fantazie, která se ho věrně drží i teď, kdy má bezmála sedm křížků na krku, doživotní křeslo ve Švédské akademii a na prsou spoustu pomyslných literárních metálů.

Postavy, jimiž domovský kraj Västerbotten ve svých dílech zabydluje, bývají zpravidla velmi svérázné. Takoví moudří blázni. Neexistuje ověřený způsob, jak se jejich charakteru dostat na kobylku, žádná literární analýza na ně neplatí. Tentokrát mezi ně Lindgren připsal taky sama sebe, a to rovnou nadvakrát. Jednou jako malého souchotinářského chlapce, který se Přerušeným příběhem jen tak mihne, jednou jako metafiktivního vypravěče. Hlavní postavou románu je totiž náruživý mystifikátor, pisatel vymyšlených lokálních zpráv o vymyšlených lidičkách z vymyšlených vesnic. Když šéfredaktor celostátního deníku jednoho dne odhalí, jak se věci mají, či vlastně spíše nemají, veškerou novinářskou činnost mu zatrhne. A on pak musí čekat celých třiapadesát dlouhých let, než ho šéfredaktorova smrt osvobodí od zákazu psaní a dovolí mu dokončit článek, který kdysi dopsat nestačil. Ten se po tak dlouhé době nepsaní pochopitelně rozroste na nějakou tu stovku stran. Noetické poselství vyprávěcího rámce, do nějž je Přerušený příběh zabalen, je tedy zřejmé: Bariéra, kterou si lidé navykli klást mezi fantazii a takzvanou skutečnost, nemá ve světě pražádné opodstatnění.

A o čem že se to tenhle nenapravitelný vypravěč po létech odříkání tak zeširoka rozepsal? Zní to asi přinejmenším bizarně, ale Přerušený příběh se vážně točí kolem prejtu. Přesněji řečeno kolem tradičního severošvédského pokrmu zvaného pölsa, jenž si původně vydobyl čestné místo v názvu knihy. Pölsa není jen tak nějaké jídlo. Neexistuje na ni jeden všeobecně uznávaný recept. V každé osadě ji s velkou hrdostí vaří zcela po svém, každá lokální varianta znamená svébytnou identitu. V Přerušeném příběhu ztělesňuje pölsa jako kulturní emblém veškeré, pro nás exotické, kouzlo drsného severního regionu, jemuž vyhlášený podivín Lindgren vzdává svůj nostalgický hold. Pölsa přináší románovým hrdinům přímo mystické zážitky, a tak její líčení zůstává krásné a zábavné i tehdy, když je k její přípravě třeba svářet vepřové kůže, kozí plíce, žlučník ze soba.

Perem svého pisálka Lindgren do zastrčené vesničky Avabäck doby těsně poválečné přikouzluje také jednoho záhadného hosta. Má jakési nešvédsky znějící jméno a chová se ještě prapodivněji než mnozí místní, a to už je co říct. Je to nacistický zločinec Martin Bormann, proměněný v obchodníka textilem. Tady, v nejodlehlejším koutě Evropy, nachází dočasné útočiště před spravedlností a po dlouhém hledání konečně objevuje krajinu, která odpovídá stavu jeho duše. Brzy se nechává polapit do spárů gurmánských vášní a po boku místního učitele se vydává na pouť za dokonalým chuťovým prožitkem. Až nakonec jednoho dne...

Také souchotiny, které kdysi stály u samého zrodu Lindgrenova literárního talentu, hrají v Přerušeném příběhu svou nemalou úlohu. Do kraje Västerbotten se vakcína dostala takříkajíc s křížkem po funuse, takže tuberkulóza tu byla každodenní realitou ještě po druhé válce. V románu pak motiv nemoci pomáhá Lindgrenovi zdůraznit, s jakým nasazením životní vášně se tamní lidé museli donedávna prát o své místo na světě. Odvěký boj člověka s přírodou není v jeho literárních krajinách otřepaným uměleckým klišé, nýbrž modem vivendi.

Pro ty, kdo mají rádi pomocné nálepky, lze pomyslný směr Lindgrenova psaní označit za svého druhu „regionální universalismus“. Jistěže lokální västerbottenský kolorit se vším, co k němu patří, kulinářskou tradicí počínaje a dialektem konče, si od téhle linie Lindgrenových próz můžeme odmyslet jen stěží. Pölsou či topografií jejího domovského regionu se však sdělení textu zdaleka nevyčerpává. Kdyby tomu tak bylo, sotva by Lindgrena překládali a četli lidé leckde po světě. Konkrétní a nanejvýš specifické severošvédské prostředí, líčené s náležitým smyslem pro jedinečný detail, získává totiž u Lindgrena ještě další, mystický rozměr. A o ten tu jde samozřejmě především. Jedině ten se může stát hybnou silou příběhu, jedině ten může vesnickému učiteli vnuknout nápad založit s krajně podezřelým obchodníkem textilem pěvecké duo a vydat se na iniciační pouť krajinou.

Mnohý čtenář již možná tuší, že Torgny Lindgren je muž s výrazným smyslem pro humor. V tomto ohledu Lindgren navazuje, jak ve svých textech někdy více a někdy méně explicitně přiznává, na tradici jemné, leč všudypřítomné literární ironie, jak ji přivedl k dokonalosti Thomas Mann. Je-li Torgny Lindgren dotázán na své literární vzory, odkazuje též s oblibou na Theodora Storma. Nejzazší kořeny jeho vypravěčského umu však vyrůstají odjinud než z Německa: ze slovesnosti biblické, především starozákonní. Bible byla v sektářském Västerbottenu jeho dětství jediným dostupným čtivem, takže jejích příběhů a parafrází na ně se Lindgren naposlouchal víc než dost. V literárním světě Přerušeného příběhu je pak na otázku, zda se modlíte k Bohu, myslitelná jen jedna odpověď: „Ke komu jinému bych se měl modlit?“ Víra, pokorná a pevná, tu však neulpívá pouze na rovině tématu. Literárnost Starého zákona se odráží i v Lindgrenově jazyce. Ten je silně stylizovaný, úsečný a hutný, a na českého čtenáře může působit trochu zvláštně. Na překladatele pochopitelně klade nebývalé nároky.

Od nás ostatních tvorba Torgny Lindgrena vyžaduje jediné: Abychom si uvědomili, že fantazie a pravda nejsou neslučitelné, že jsou spolu naopak nerozlučně spjaty. Učiníme-li tak, literárně-estetický prožitek se dostaví v plné své mystické síle.