Aniž by tušili (Fără să ştie )
Nejspíš se nepodobám
žádnému z těch, co jako tkalci
spřádají slova
a splétají z nich
kariéru a slávu.
Občas je potkám;
hledí na má slova
jak na módní svetříky.
Říkají: "Ty máš ale krásné šaty!",
anebo: "Ta báseň ti úžasně sluší!",
aniž by tušili, že mé básně
nejsou oblečení,
nýbrž má kostra
bolestně vyrvaná z těla
a znovu na ně usazená
na způsob krunýře,
jak mě to naučily želvy,
jež takto přežívají
neblahá staletí bez konce.

Z vůle nejvyššího (De-a voinţa)
Co bych měla po tobě chtít,
když ty stejně víš
co bych po tobě mohla chtít?
Co bych si měla přát,
když ty stejně rozhodneš
o tom, co bych si mohla přát?
Jsem tu proto,
že tys řekl, abych byla;
je to hra s tvou a mou vůlí,
v níž ty chceš, abych já chtěla.

Nechej mě chvíli být a zavři oči,
zapomeň na mne na pár minut,
abych si mohla vymyslet
něco, co tě nenapadlo
už dávno předtím!
Nechej mě na pokoji,
v klidu, kterýs nenaplánoval.

Není to únavné všechno vědět předem?
Teď například píšu báseň,
kterou ty už dávno
umíš nazpaměť.

Naše století (Secolul nostru)
Naše století je minulé století,
stali jsme se dějinami nás samých.
Je to divný pocit: osud se uzavřel,
a my jsme pořád ještě tady!
Jsme surovinou proměn,
jež nastanou v novém tisíciletí,
jsme obětmi záplav,
zemětřesení a revolucí,
které nevypuknou kvůli nám.
Octli jsme se před hotovým světem,
jak semeno v zemi;
všechno je dané: co je to za rostlinu,
jaké plody vydá;
neví se jenom, kdy se rozhodne
umřít.