Další básně jsou vybrány z nejnovější autorčiny sbírky nazvané Refluxul sensurilor (Odliv významů), vydané v roce 2004 bukurešťským nakladatelstvím Humanitas.

Inkoust
S ničím nejsem spřízněná víc
než s mořem.
Také já jsem slaná voda
v zajetí vzdálených břehů,
které nakreslil tentýž bůh.
Stejně jako moře
mě za noci vysává měsíc,
slunce mnou proniká
a vychází s úsvitem,
právě když otvírám víčka.
Stejně jako moře
mě vítr rozbouří,
měním se ve vlny
a potom v oblaka,
co stékají zpět k pramenům.
A tak se znovu vracím
s každou inkoustovou vlnou,
jež v sobě skrývá,
kolébá a uchovává
v záhybech modravého rubáše
koráby dávno zahynulé
i živé sépie.

Adio
Jako by mi opadalo listí z rukou,
teď se kymácejí ve větru
a pokoušejí se cosi vyslovit
v jakési řeči,
kterou příliš neovládám.
Klátí se
a nejistě tápou po významu a po vzduchu
v obavě, že stromy, co zůstaly na břehu,
by je mohly špatně pochopit.

Dílo
Čas na mém těle píše básně
tak spletitě,
že jsou skoro nečitelné.
Na kůži mi zapisuje myšlenky,
aniž by se mě předem zeptal.
Protáhlá, zkroucená, podivuhodná písmena
mi ovíjí kolem krku,
črtá mi u očí
a kolem rtů tenké paprsky
a pak je podtrhne.
Nakonec, jak na závěr díla,
zanechá podpis na mém dosud oblém čele.
To všechno, aniž by řekl,
s jakým cílem
skrze mne posílá
tahle poselství,
kdo má být ten,
co si mě přečte
a pak mu pošle odpověď.

Štěstí
Nic se nedá tak těžko snášet
jako štěstí,
nebo alespoň
ta možnost mít všechno,
kterou v našich končinách
nazýváme štěstím.
Být všechno je naproti tomu
radostné utrpení.
Být vším znamená umět
snášet utrpení všech ostatních,
zahlédnout, jaké to je být tím druhým,
být někým jiným,
jaké to je nebýt sám sebou,
jaké to je nebýt.

Staří andělé
Přestárlí andělé s pachem staroby,
se zašlými nevětranými křídly,
s prořídlými vlasy
a skvrnami lupenky po těle,
jsou jak hluboko svraštěné mapy
neznámých a děsivých krajů…
Příliš smutní na zvěstování,
příliš slabí na ohnivý meč,
nechávají se pohřbít ve spánku
jak semínka kladená do brázdy,
s revmatickými klouby křídel,
co se čím dál víc noří do země –
jsou čím dál víc kmety, čím dál víc lidmi…

Vyšlo v časopise Souvislosti 4/2004