Dějiny lásky jsou druhým románem mladé americké spisovatelky Nicole Kraussové, manželky známého prozaika Jonathana Safrana Foera. Děj této knihy ve zkratce pojednává o paralelní existenci několika verzí ztraceného rukopisu, stejného názvu jako má tato kniha. Rukopis mění svůj jazyk podle toho, na jakém kontinentu se nachází – původní jidiš verze vzniká ve válečném Polsku, překlad do španělštiny se změněnými jmény v poválečném Chile a nakonec poslední anglická verze v současném New Yorku. Většina děje se také odehrává v současnosti v New Yorku, se střídavou retrospektivou předválečného (Polsko) a poválečného (New York a Chile) období. Čtení tudíž od čtenáře vyžaduje velké soustředění, aby pochopil, o jaký časový horizont se zrovna jedná. Probíhající děj tyto čtyři knihy totožného názvu (kniha Kraussové tyto tři verze jednoho rukopisu zastřešuje) přibližuje k sobě, až se všechny nakonec propojí.

Hlavními hrdiny, dá-li se to tak říci, kteří střídavě vyprávějí svůj příběh (a sice po kapitolách, aby se ke konci, se zvyšující se dynamikou děje, objevil střídavě každý na jedné stránce), jsou dvě židovské postavy, mladá dívka a starý muž, Alma Singerová a Leo Gursky. Jsou určitým způsobem zároveň hlavními protagonisty rukopisu, o kterém tento román pojednává.

Leo (Leopold) Gursky je starý emigrant z Polska, který stále není ochoten smířit se s tím, že v životě nic nedokázal. U vědomí blížícího se konce a vlastní bezvýznamnosti nedělá nic jiného, než se snaží nějakým způsobem zapsat do paměti lidí: „chci jen jediné – nechci umřít v den, kdy si mě nikdo nevšimne“. Zpočátku je nám ukazován jako slabý zapomenutý člověk, při popisu jeho chování a zejména jeho bytu nám před očima vytanou obrazy ticha, pomalosti, tmy a vlhkosti. Jeho život plyne bez jakéhokoli vzrušení jako písek v přesýpacích hodinách, či spíše je pustý jako poušť. Vlivem vnějších událostí je však Leo Gursky donucen jednat aktivněji, a tak začíná růst.

Leo po druhé světové válce, jejíž větší část trávil v úkrytu, a tak se jako jediný z rodiny zachránil, opustil Polsko (odkud pochází většina postav knihy) a odjel do USA. Celý život poté pracoval jako zámečník u svého jediného příbuzného, vzdáleného bratrance. Přestože na začátku apaticky tvrdí, že „kdyby byl [bratranec] švec, stal bych se ševcem, a kdyby lopatou přehazoval hovna, dělal bych to i já“, jeho zaměstnání hraje v knize jistou roli.

Gursky je zneuznaný spisovatel, který své dvě knihy napsané v mládí nechá přečíst pouze jediné osobě, své lásce z dětství, Almě Mereminsky. Jí také věnuje svou třetí knihu, na které začne pracovat za války, poté co Alma emigruje do Ameriky, a části z této knihy jí posílá v dopisech. Ve stáří, přesněji řečeno po infarktu, začíná psát svou poslední knihu.

Almě se v New Yorku narodí syn Isaac, a protože se domnívá, že Leo je mrtvý, a jelikož jej vlastně již nemiluje, vdá se a má další dítě. Po válce ji Leo navštíví a po zjištění, že na něj nečekala (a aniž by do té doby věděl o jejich synovi), nikdy více se s ní již nesetká a do konce života dodrží slib, který jí kdysi dal, a nikdy se nezamiluje do nikoho jiného. Zpovzdálí sleduje růst svého syna, Isaaka Moritze, ze kterého se později stane známý spisovatel.

Almu Singerovou její matka pojmenovala podle Almy Mereminski ze španělské verze tohoto rukopisu. Alma Singerová (dvanácti až patnáctiletá) i její o několik let mladší bratr procházejí po smrti svého otce těžkým obdobím, na které oba reagují odlišně, přesto vlastně podobným způsobem. Jako by očekávali drsný nelítostný život, kdy si budou muset vystačit sami, kdy nebude nikdo, kdo by je mohl chránit. Almin bratr se stane zbožným. Uvěří tomu, že je lamed vovnik, jeden ze 36 spravedlivých, v očekávání potopy si na dvorku staví archu a šetří na letenku do Izraele. K narozeninám dá své sestře plovací vestu. Alma se zase po smrti svého otce soustředí na čtení knih o přežití v přírodě. Toto vše se změní, když se jejich zasněné a od života odtržené matce ozve z Benátek vydavatel Jacob Marcus, zda by mu pro jeho osobní potřebu nepřeložila Dějiny lásky do angličtiny.

Nejdříve se dozvídáme, že tuto knihu napsal ve španělštině v Chile žijící Cvi Litvinoff, jenž v roce 1941 emigroval z Polska (ve stejném roce, kdy se Leo začal skrývat před nacisty). Vidíme-li různé verze rukopisu v na sebe navazujících úrovních, tak v té nejvyšší nacházíme překlad Alminy matky do angličtiny, níže leží španělská verze a nejníže originál v jidiš (či naopak). Nicole Kraussová setrvává na těchto třech úrovních, v ději přeskakuje z jedné na druhou, avšak nenechává si od nich odstup, do děje nezačleňuje žádnou další úroveň, ani na ní nestaví svůj pohled.

Jak později z děje vyplyne, Litvinoff je jen plagiátorem, neboť si Leo ještě za války u něj svůj rukopis uschoval. Cvi emigroval, a jelikož měl za to, že Leo válku nepřežil, rukopis si přivlastnil a přeložil do španělštiny. Leo je později vyrozuměn, že rukopis zničila voda. Gursky však doma, poté, co se vrátí z pohřbu svého syna Isaaka Moritze, nalezne tento svůj kýmsi poslaný rukopis Dějin lásky, avšak ne v jidiš, ale přeložený do angličtiny se změněnými, pošpanělštěnými jmény a místy.

Vyprávění Almy Singerové a Lea jsou protkána lyrickými úryvky ze (španělské) verze Dějin lásky. Popisují období, kdy na zemi ještě žili andělé (Leo z celého literárního díla svého syna má nejraději povídku, která taktéž pojednává o andělích), kdy lidé k sobě měli blíž, kdy nebylo třeba slov, aby si lidé vyjádřili lásku, a kdy plaší lidé nosili po kapsách klubka provázků, aby jim pomáhala vést slova, která by jinak mohla na cestě k místu určení „zakolísat“: „Jak se svět zvětšoval a provázků, které chránily před zmizením v prostoru věci, co si lidé chtěli říct, se postupně nedostávalo, vynalezl se telefon.“

Litvinoff vzpomíná, jak ještě v Polsku napsal nekrolog na Isaaka Babela, na který byl velmi pyšný, a jak navštívil nemocného přítele, Lea Gurského, jenž, jak zjistil, také vytvořil několik nekrologů, mimo jiné též na Isaaka Babela. A také nekrolog napsaný na sebe samého, jenž mu Litvinoff uzme: „A tady je další věc, kterou o Cvim Litvinoffovi nikdo neví; po zbytek života nosil v náprsní kapse stránku, již celou noc chránil, aby se nestala skutečností, a koupil tak trochu více času – svému příteli, životu.“ Nejdříve se Litvinoff rozhořčí, jak si mohl jeho přítel vybrat jediné téma, o kterém on napsal něco, na co může být hrdý, posléze mu to však pomůže uvědomit si, že je jen průměrným spisovatelem, neboť ve srovnání se svým přítelem Leem je člověkem, který je „ochotný přijmout věci tak, jak jsou, a právě proto mu schází potenciál, aby byl jakýmkoli způsobem původní“. „Kde jsem viděl stránku slov, přítel pole váhání, černých děr a možností mezi slovy.“ Litvinoff je uznávaný spisovatel, avšak slávu získal za své plagiátorství, zatímco Gursky má velký talent, ale je naprosto zneuznaný.

Litvinoff po válce přepíše svěřený Leův rukopis do španělštiny a změní všechna jména. Zamýšlí zaměnit i jméno Almy Mereminsky za jméno své manželky Rosy, avšak nakonec tak neučiní, nejen proto, že si na Almu kdysi také myslil, ale protože si je vědom toho, že Alma v knize je jakousi substancí lásky, prapůvodní Evou, universálním objektem touhy.

Obě dvě hlavní postavy, Leo Gursky i Alma Singerová, se díky vnějším impulzům stávají aktivními a začínají rychleji postupovat na své cestě. Jsou ve svém pátrání hnány touhou objasnit zamotané skutečnosti, které se vydávají za něco, co nejsou. Leo ještě před jeho smrtí posílá svému synovi dokončený poslední rukopis, aby se jej poté v jeho domě pokusil najít („Knihu jsem nenašel. Kromě mé osoby po mně nebyly stopy.“), a získal tak jakýkoli důkaz, že jej jeho syn četl, a tudíž poznal, kdo je jeho otec. Snaží se také přijít na kloub záhady, odkud se vzal překlad jeho předposledního rukopisu, Dějin lásky. Tyto všechny vnější události mu pomohou získat potřebnou životadárnou energii. Stejně tak vnější podnět změní Almu Singerovou, která začne pátrat po Almě Mereminsky, neboť správně usoudí, že tato postava je opravdová, protože jako jediná nemá španělské jméno, a poté, co zjistí, že zemřela, tak po jejím synovi, Isaaku Moritzovi. Obě tyto hlavní postavy se z pasivních přijímatelů děje stávají jeho aktivními hybateli a jak se přibližují k cíli svého hledání, tak se přibližují samy k sobě, až vše vyvrcholí osobním setkáním na konci knihy.

Alma v jedné Isaakově knize nalezne jméno postavy Jacoba Marcuse, jméno, kterým tento spisovatel podepisoval dopisy její matce z Benátek. Dívce zavolá Izaakův bratr (našel její vzkaz na dveřích bratrova domu, kam ho jela navštívit, aby se později dozvěděla, že je mrtvý), mluví však jen s jejím bratrem, který vzkaz nevyřídí, neboť jí chce pomoci sám. Pošle Leovi matkou přeložené Dějiny lásky (proto o několik kapitol zpět řeší Leo záhadu překladu jeho původně ztraceného rukopisu) a zařídí setkání Lea se svou sestrou Almou v zoo.

Ke konci knihy se na střídajících se stránkách, v pár strohých řádcích, objevuje hlas Lea Gurského, již čekajícího na Almu, a na druhé stránce hlas Almy Singerové, situovaný do období o několik dní dříve, kdy se na schůzku s ním připravuje. Tímto zajímavým kontrastem je zde poukázáno na odlišné vnímání času starým mužem a mladou dívkou. Nejdříve je vše pojato zeširoka, autorka jako rybář své sítě háže nazdařbůh a volně, aby se poté dějové linie začaly pomalu sbíhat, postavy nabírají na síle a vitalitě a Nicole Kraussová sítě vytahuje, aby své rybky shromáždila. Ze začátku to vypadá, jako by oba hrdinové neměli nic společného, aby nakonec zjistili, že mají společného velmi mnoho. Osobním setkáním těchto dvou postav jsou všechny záhady rozluštěny. Na samém konci si oba vymění místa na stránce, hlas Lea se objevuje tam, kde hovořila Alma Singerová, a naopak. Načež tento dynamismus vrcholí propletením jejich hlasů v dialogu.

Jako dovršení všech plánů Nicole Kraussová na poslední stránku své knihy, stejně jako Litvinoff u překladu díla, které vydával za své, připíše Leův (z jidiš do španělštiny a poté do angličtiny) přeložený vlastní nekrolog, který mu kdysi Litvinoff uzmul a jenž vyjadřuje počáteční pesimistický pohled na život této postavy – pojednává o tom, že Leo Gursky začal umírat již tehdy, kdy se narodil.

Nicole Kraussová naštěstí do své knihy Dějiny lásky nezařadila mnoho postav, protože děj je velmi nepřehledný, neprobíhá lineárně, ale na přeskáčku, s propletenými dějovými a časovými liniemi. Jednání svých protagonistů však autorka popisuje takovým způsobem, že čtenář může získat pocit, jako by její svět postrádal návaznost na ten opravdový. Všechny čtyři linie románu, jedna hlavní zastřešující tři verze rukopisu, se postupně překrývají a prolínají, až ve finále splynou. Je také téměř nemožné tuto knihu číst podruhé či dokonce vícekrát. Čtenář se napoprvé sice v ději velmi špatně orientuje, při dalším čtení však, jelikož je s hlavní zápletkou obeznámen, nenachází nic nového. Kniha sice obsahuje zajímavé nápady a myšlenky, avšak bohužel nejde dostatečně do hloubky. Chybí jí dotyk s další úrovní, s hlubší rovinou. Postavy jsou autorkou pevně sevřeny, nemají nejmenší volbu svobodného jednání. Vše neomylně směřuje k jedinému bodu, a sice splynutí všech plánů.