1. Jmenuju se Alma Singerová
Když jsem se narodila, máma mě pojmenovala po všech dívkách z knihy s názvem Dějiny lásky, kterou jí dal táta. Bratra pojmenovala Emanuel Chaim po židovském historikovi Emanuelu Ringelblumovi, který ve varšavském ghettu zakopal plechovky od mléka plné svědectví, a po židovském cellistovi Emanuelu Feuermanovi, který patřil mezi největší hudební zázraky 20. století, a taky po geniálním židovském spisovateli Isaaku Emmanuiloviči Babelovi a po svém strýci Chaimovi, který rád žertoval, učiněném klaunovi, který každého rozesmál až k slzám a kterého zabili nacisti. Ale můj bratr na to odmítal reagovat. Když se ho někdo zeptal, jak se jmenuje, něco si vymyslel. Prostřídal patnáct až dvacet jmen. Měsíc o sobě mluvil ve třetí osobě – jako o panu Ovocném. O šestých narozeninách se rozběhl a vyskočil z okna v patře – pokoušel se létat. Zlomil si ruku a na čele mu zůstala jizva, nicméně od té doby mu už nikdo neřekl jinak než Vrabčák.

2. Co nejsem
S bratrem jsme hrávali takovou hru. Ukázala jsem na židli. „TOHLE NENÍ ŽIDLE,“ řekla jsem. Vrabčák ukázal na stůl. „TO NENÍ STŮL.“ „TOHLE NENÍ ZEĎ,“ řekla jsem. „TAM NENÍ STROP.“ A pokračovali jsme. „VENKU NEPRŠÍ.“ „NEMÁM ROZVÁZANOU BOTU!“ zařval Vrabčák. Ukázala jsem si na loket. „NEMÁM TADY ŠKRÁBANEC!“ Vrabčák pokrčil koleno. „ANI JÁ TU NEMÁM ŠKRÁBANEC!“ „TOTO NENÍ KONVICE!“ „NENÍ HRNEK!“ „NENÍ LŽÍCE!“ „NENÍ ŠPINAVÉ NÁDOBÍ!“ Popřeli jsme celé pokoje, roky, počasí. Jednou, když náš křik dostoupil vrcholu, Vrabčák se zhluboka nadechl. S vypětím všech sil zaječel: „A! JÁ! NEJSEM! CELÝ! ŽIVOT! NEŠŤASTNÝ!“ „Vždyť je ti teprve sedum,“ řekla jsem.

3. Můj bratr věří v Boha
Když mu bylo devět a půl, našel Vrabčák útlý červený svazek s titulem Kniha židovského myšlení, věnovaný našemu otci, Davidu Singerovi, u příležitosti bar micve. Židovské myšlení je v něm rozděleno do kapitol jako „Každý Izraelita má ve svých rukou čest celého národa“, „Za Romanovců“ a „Nesmrtelnost“. Brzy poté, co ho našel, začal všude nosit černou sametovou kipu a vůbec ho nezajímalo, že mu nesedí a vzadu odstává tak, že vypadá jako pitomec. Taky si navykl chodit za panem Goldsteinem, správcem v hebrejské škole, který si mumlal ve třech jazycích a jehož ruce víc prachu nechaly než smetly. Šuškalo se, že pan Goldstein spí jen hodinu denně v suterénu šulu, že byl na Sibiři v gulagu, že má slabé srdce, že by ho dokázal zabít hlasitější zvuk a že když sněží, pláče. Vrabčáka prostě přitahoval. Točil se kolem něj i po vyučování, zatímco pan Goldstein luxoval mezi řadami lavic, drhnul záchody a mazal z tabule nadávky. K jeho povinnostem patřilo vyřazování starých sidurů, které byly potrhané nebo rozlámané, a jednou odpoledne, zatímco ho ze stromů sledovaly dvě vrány velké jako psi, jich ze synagogy vyvezl celé kolečko – kodrcal se přes kameny a kořeny, vykopal díru, pomodlil se a pohřbil je. „Nemůžou se jen tak vyhodit,“ objasnil Vrabčákovi. „Je na nich přeci jméno Boží. Musej se řádně pohřbít.“

Následující týden začal Vrabčák psát čtyři hebrejská písmena jména, které se nesmí vyslovit a které nelze vyhodit, na stránkách domácích úkolů. O pár dní později jsem odklopila koš na prádlo a našla jej fixem napsané na lajblíku jeho trenýrek. Křídou nám ho napsal na dveře, načmáral jej přes fotografii celé své třídy, na stěnu koupelny – a než s tím skončil, vyřezal ho mým švýcarským armádním nožem tak vysoko, kam dosáhl, do stromu před domem.

Možná to bylo i tím, nebo proto, že se často dloubal v nose a rukou si zakrýval obličej, jako by všem nedocházelo, co dělá, nebo že místy vyluzoval podivné zvuky jako z videohry, ale toho roku si k nám přestalo chodit hrát i těch pár kamarádů, co měl.

Ráno co ráno brzo vstává a venku se modlí čelem k Jeruzalému. Když na něj hledím z okna, mrzí mě, že jsem ho naučila vyslovovat hebrejská písmena, když mu ani nebylo pět. Jsem smutná, protože vím, že to nemůže vydržet.

4. Táta umřel, když mi bylo sedum
Co si vybavuju, vybavuju si po částech. Jeho uši. Šupinatou kůži na loktech. Příběhy z dětství v Izraeli, které mi vyprávěl. Jak sedával na své oblíbené židli a poslouchal hudbu, a jak rád zpíval. Mluvil na mě hebrejsky a já mu říkala aba. Skoro všechno jsem zapomněla, ale občas se mi vracejí slova, kum-kum, šemeš, chol, jam, ec, nešika, motek, a význam mají smazaný jako staré ohmatané mince. Moje maminka, Angličanka, se s ním seznámila kousek od Ašdodu, kde pracovala v kibucu, to léto, než začala studovat na Oxfordu. Byl o deset let starší než ona. Sloužil v armádě a pak cestoval po Jižní Americe. Potom se vrátil do školy a stal se inženýrem. Rád tábořil pod širým nebem a v kufru auta pořád vozil spací pytel a dva galony vody, a kdyby bylo třeba, uměl rozdělat oheň kamínkem do zapalovače. Pro maminku se stavoval vždycky v pátek večer, zatímco ostatní kibucnici se povalovali na dekách v trávě před ohromným promítacím plátnem, hladili psy a popíjeli. Jezdili spolu k Mrtvému moři, kde se legračně vznášeli.

5. Mrtvé moře je nejnižší místo na zemi

6. Žádní jiní dva lidé si nebyli méně podobní než moji rodiče
Když se maminka opálila a táta se smíchem podotknul, že se mu den ode dne víc podobá, byl to vtip, protože zatímco on měl metr devadesát, jasné zelené oči a černé vlasy, máma je bledá a tak malá, že i teď, a to je jí jednačtyřicet, byste si ji přes ulici klidně mohli splést s dívkou.

7. Existuje jedna mámina fotka, kterou nikdy nikdo neviděl
Na podzim se máma vrátila do Anglie, kde měla začít studovat. Kapsy měla plné písku z nejnižšího místa na zemi. Vážila padesát kilo. Někdy vypráví o tom, jak jela z Paddingtonského nádraží do Oxfordu a ve vlaku potkala fotografa, který byl skoro úplně slepý. Na očích měl tmavé brýle a vysvětlil jí, že si před deseti lety poničil sítnice, když pobýval v Antarktidě. Měl perfektně vyžehlený oblek a na klíně držel fotoaparát. Prohlásil, že svět se mu teď jeví jinak, a ne nutně hůř. Zeptal se, jestli si ji může vyfotit. Když zvedl objektiv a zadíval se do něj, maminka se zeptala, co vidí. „To, co vždycky,“ odpověděl. „A to je co?“ „Flek,“ odvětil. „Tak proč to děláte?“ zeptala se. „Kdyby se mi zhojily oči,“ řekl. „Abych věděl, na co jsem se díval.“ Mamince ležel v klíně hnědý papírový sáček s chlebíčkem s kousky jater, který jí připravila babička. Nabídla ho skoro úplně slepému fotografovi. „Vy nemáte hlad?“ zeptal se. Vysvětlila mu, že má, ale že matce nikdy neřekla, jak nesnáší játra, až už na to bylo moc pozdě, když léta neřekla nic. Vlak vjel na oxfordské nádraží a máma vystoupila, přičemž za sebou trousila pískovou stopu. Vím, že tenhle příběh skrývá ponaučení, ale nevím jaké.

8. Moje máma je nejtvrdohlavější člověk na světě
Po pěti minutách se rozhodla, že Oxford nenávidí. První týden semestru proseděla celý ve svém pokoji v kamenné budově, kde táhlo, a pozorovala, jak na krávy na louce koleje Christ Church padá déšť, a litovala se. Vodu na čaj si musela vařit na stolním vařiči. Když se chtěla setkat se svým profesorem, musela zdolat šestapadesát kamenných schodů a bušit mu na dveře kabinetu, dokud se na lehátku, kde spal pod haldou papírů, neprobral. Tátovi do Izraele psala na drahém francouzském dopisním papíře skoro každý den, a když jí došel, psala mu na čtverečkovaných listech, které trhala ze sešitu. V jednom z těch dopisů (které jsem našla schované ve staré plechovce pod pohovkou v pracovně) mu napsala: Tu knihu, cos mi dal, mám pořád na stole, a každý den z ní dokážu přečíst trochu víc. Musela se ji učit číst, protože byla ve španělštině. V zrcadle si všimla, jak jí bledne kůže. Druhý týden semestru si koupila zánovní kolo a všude, kam dojela, vylepila plakáty s nápisem HLEDÁ SE UČITEL HEBREJŠTINY, protože měla na jazyky talent a chtěla tátovi rozumět. Přihlásilo se několik lidí, avšak jen jeden nevycouval, když mu ozřejmila, že si nemůže dovolit platit, uhrovitý mladík jménem Nehemiáš z Haify, který byl také v prvním ročníku a zrovna tak nešťastný jako máma a který měl pocit – jak plyne z dopisu, co napsala tátovi –, že dívčí společnost je dostatečný důvod, aby jí dával hodinu dvakrát týdně v hospodě King´s Arm jen za pivo. Máma se taky učila španělsky – podle příručky Španělština pro samouky. Hodně času trávila v knihovně – četla stovky knih a s nikým se nepřátelila. Objednávala si tolik svazků, že kdykoli ji zahlédla služba za pultem, pokoušela se zmizet. Na konci roku dostala při zkouškách samé výborné a přes protesty rodičů univerzity nechala. Jela za tátou, který žil v Tel Avivu.

9. Následovaly nejšťastnější roky jejich života
Bydleli v prosluněném domku porostlém buganvílií v Ramat Ganu. Na zahrádce táta zasadil olivovník a citroník a kolem obou vyhloubil malou rýhu, aby se tam shromažďovala voda. Večer poslouchali americkou hudbu z jeho krátkovlnného rádia. Když otevřeli okna a vítr vál správným směrem, cítili ve vzduchu moře. Nakonec uzavřeli na pláži v Tel Avivu sňatek a líbánky strávili dvouměsíčním cestováním po Jižní Americe. Když se vrátili, máma začla překládat knihy do angličtiny – nejdřív ze španělštiny a později i z hebrejštiny. Tak uplynulo pět let a potom táta dostal nabídku, kterou nešlo odmítnout: pracovat pro americkou společnost v leteckém průmyslu.

10. Přestěhovali se do new yorku a měli mě
Když byla máma těhotná, přečetla tři hory knih na rozličná témata. Ameriku nemilovala, ale ani nezatracovala. O dva a půl roku a osm hor knih později čekala Vrabčáka. Pak jsme se přestěhovali do Brooklynu.

11. Když tátovi zjistili rakovinu slinivky břišní, bylo mi šest
Toho roku jsem jela s mámou autem. Požádala mě, ať jí podám kabelku. „Ale já ji nemám,“ řekla jsem. „Možná je vzadu,“ řekla. Ale nebyla vzadu. Zastavila a auto prohledala, po kabelce však ani památky. Tiskla si hlavu v dlaních a usilovně vzpomínala, kde ji nechala. Pořád něco ztrácela. „Jednoho krásného dne,“ prohlásila, „zapomenu i hlavu.“ Pokoušela jsem si představit, co by se stalo, kdyby ztratila hlavu. Ovšem nakonec to byl táta, kdo všechno ztratil: kila, vlasy, různé vnitřní orgány.

12. Rád vařil a smál se a zpíval, uměl rozdělat oheň vlastníma rukama, opravit věci, co se rozbily, a vysvětlit, jak se vypouštějí rakety do vesmíru, ale do devíti měsíců zemřel

13. Táta nebyl slavný ruský spisovatel
Zpočátku máma všecko udržovala přesně tak, jak co nechal. Podle Miši Šklovskyho se to v Rusku dělá s domy slavných spisovatelů. Ale táta nebyl slavný spisovatel. Nebyl dokonce ani Rus. Pak jsem se jednoho dne vrátila ze školy a všechny stopy po něm byly pryč. Ve skříni mu nevisely šaty, boty mu neležely u dveří a venku na ulici, vedle hromady igelitových pytlů, stála jeho stará židle. Vlezla jsem si nahoru do pokoje a sledovala ji z okna. Foukal vítr a listí na chodníku metalo hvězdy. Kolem prošel nějaký stařec a posadil se na ni. Vyběhla jsem ven a z popelnice vylovila jeho svetr.

14. Na konci světa
Když táta zemřel, strýc Julián, mámin bratr, který je historik umění a žije v Londýně, mi poslal švýcarský armádní nůž, který, jak prohlásil, patřil tátovi. Měl tři různé čepele, vývrtku, malé nůžtičky, dvě pinzety a párátko na zuby. V dopise, který přiložil, strýc Julián vylíčil, jak mu ho táta kdysi půjčil, když se chystal tábořit v Pyrenejích, a že na něj doteďka úplně zapomněl a že si myslí, že bych ho možná chtěla. Musíš být opatrná, napsal, protože má ostré čepele. Vyrobili ho tak, aby ti pomohl přežít v divočině. Nám ale nebyl nic platný, protože jsme si s tetou Frances poté, co na nás první noc pršelo a my vypadali jak zmoklé slepice, našli hotel. Tvůj táta byl mnohem lepší zálesák. Jednou jsem ho v Negevu viděl nabírat vodu trychtýřem a plachtovinou. Taky znal názvy všech rostlin, a jestli jsou jedlé. Je mi jasné, že to není velká útěcha, ale až přijedeš někdy do Londýna, řeknu ti názvy všech indických restaurací v severozápadní části města, a jestli jsou jedlé. S láskou strýc Julián. P.S. Neříkej mámě, že jsem ti ho dal, protože by se na mě asi zlobila, že jsi ještě malá. Prozkoumala jsem všechny části nože, vytáhla je jednu po druhé nehtem palce, a ostří čepelí okusila prstem.

Rozhodla jsem se, že se naučím přežít v divočině jako táta. Může se to hodit v případě, že by se něco stalo s mámou a my se pak s Vrabčákem museli protloukat sami. O tom noži jsem jí neřekla, protože strýc Julián si přál, aby to zůstalo mezi námi, a navíc by mě máma sotva nechala samotnou tábořit v lese, když mě jen tak tak pustí o pár ulic dál.

15. Kdykoli jsem si šla hrát, máma chtěla přesně vědět, kde budu
Když jsem se vrátila, vždycky mě zavolala k sobě do ložnice, přitiskla si mě a pokryla polibky. Hladila mě po vlasech a opakovala „Strašně tě miluju,“ a když jsem kýchla, zvolala „Na zdraví, víš přece, jak hrozně tě miluju,“ a když jsem se zvedala pro kapesník, vykřikla „Přinesu ti ho, tak strašně tě miluju,“ a když jsem hledala pero, abych si napsala úkol, vyhrkla „Tady máš moje, nepotřebuješ ještě něco,“ a když mě svrbělo na noze, zeptala se „Kde je to místo, pojď sem, ať tě obejmu,“ a když jsem řekla, že jdu do svého pokoje, neslo se za mnou „Nemůžu ti nějak pomoct, tolik tě miluju,“ a já jsem vždycky chtěla říct, ale nikdy neřekla: Miluj mě míň.

16. Všecko se udělalo, aby to mělo nějaký důvod
Jednoho dne máma vstala z postele, ve které ležela skoro rok. Připadalo mi, že je to poprvé, co ji vidíme jinak než přes všechny ty sklenice s vodou, co se jí nashromáždily u postele a jejichž okraje se občas znuděný Vrabčák pokoušel rozezvučet mokrým prstem. Uvařila nám makaróny se sýrem, jedno z mála jídel, co umí. Předstírali jsme, že je to ta nejlepší věc, jakou jsme kdy ochutnali. Jednou odpoledne si mě vzala stranou. „Odteďka,“ prohlásila, „s tebou budu jednat jako s dospělou.“ Je mi teprve osm, chtěla jsem říct, ale neřekla. Znovu se dala do práce. Pobíhala po domě v kimonu s červenými kvítky, a ať už byla kdekoli, táhla se za ní řádka zmačkaných papírů. Než umřel táta, byla pořádnější. Ale když ji teď chcete najít, stačí, když sledujete stránky odškrtaných slov a máma bude na konci hledět z okna nebo do sklenice s vodou, jako by tam plavala ryba, kterou vidí jenom ona.

17. Mrkve
Z kapesného jsem si koupila knihu Jedlé rostliny a květiny Severní Ameriky. Dozvěděla jsem se, že ze žaludů můžete vyluhováním ve vařící vodě odplavit hořkost, že divoké růže jsou jedlé a že byste se měli vyhnout všemu, co voní po mandlích, má trojlistou růstovou strukturu nebo mléčný kořen. Snažila jsem se identifikovat co nejvíce rostlin v Prospect parku. A protože mi bylo jasné, že chvíli potrvá, než dokážu poznat všechny rostliny, a protože tu pořád byla možnost, že budu muset přežít někde jinde než v Severní Americe, naučila jsem se taky zpaměti univerzální test jedlosti. Neškodí ho znát, protože některé jedovaté rostliny jako třeba bolehlav vypadají podobně jako některé jedlé rostliny, jako divoké mrkve a pastinák. Napřed nesmíte před testem osm hodin nic jíst. Pak rostlinu rozdělíte na jednotlivé části – kořen, list, stonek, poupě a květ – a kousek od všeho vyzkoušíte nejprve na vnitřní straně zápěstí. Když se nic nestane, přiložíte si kousek na tři minuty k vnitřní straně rtu, a když se nic nestane ani pak, na patnáct minut si ho necháte na jazyku. Když se pořád nic neděje, můžete ho žvýkat, aniž byste polykali, a v ústech ho necháte patnáct minut, a když se ani pak nic nestane, polknete ho a osm hodin čekáte, a když se ani pak nic neděje, můžete toho sníst čtvrt hrníčku, a teprve když se pak nic nestane: rostlina je jedlá.

Jedlé rostliny a květiny Severní Ameriky jsem přechovávala pod postelí v ruksaku, který taky obsahoval tátův švýcarský armádní nůž, baterku, pogumovanou plachtovinu, kompas, krabici tyčinek Müsli, dva pytlíky burákových M&M, tři konzervy s tuňákem, otvírák na konzervy, náplast, potřeby pro případ hadího uštknutí, rezervní spodní prádlo a mapu newyorského metra. V podstatě tam měl být i kamínek do zapalovače, ale když jsem si ho chtěla v železářství koupit, neprodali mi ho – buď že jsem ještě malá, nebo protože si mysleli, že jsem pyromanka. V nouzi můžete vykřesat jiskru s pomocí loveckého nože a kousku jaspisu, achátu nebo jadeitu, já ale nevěděla, kde takový jaspis, achát nebo jadeit hledat. Místo nich jsem si vzala z kavárny na Druhé ulici zápalky a uložila je do vaku na zip, abych je chránila před deštěm.

Na chanuku jsem si přála spací pytel. Máma mi dala flanelový s růžovými srdíčky, ve kterém bych v teplotách pod bodem mrazu přežila zhruba pět sekund a pak bych umřela na hypotermii. Poprosila jsem, jestli bychom ho mohly vrátit a místo něj si vzít pořádný pytel z prachového peří. „A kdepak nám hodláš nocovat, za polárním kruhem?“ zeptala se. Pomyslela jsem si, že třeba tam, nebo možná v peruánských Andách, protože tam kdysi tábořil táta. Změnila jsem téma a rozpovídala se o bolehlavu, divokých mrkvích a pastináku, což ale nebyl dobrý nápad, protože se jí zaleskly oči, a když jsem se jí ptala, co se stalo, řekla, že nic, jenom si připomněla mrkve, které táta pěstoval na zahrádce v Ramat Ganu. Chtěla jsem se jí zeptat, co ještě pěstoval kromě olivovníku, citroníku a mrkví, ale nechtěla jsem ji ještě víc rozesmutnit.

Začala jsem si vést záznamy, které jsem nazvala Jak přežít v divočině.

18. Máma se od táty nikdy neodmilovala
Svou lásku k němu uchovala zrovna tak svěží jako to léto, kdy se seznámili. A aby to zvládla, odvrátila se od života. Občas vydrží celé dny o vodě a vzduchu. A jelikož je jedinou komplexní formou života, o níž je to známo, měl by se po ní pojmenovat nový živočišný druh. Kdysi mi strýc Julián vyprávěl, jak malíř a sochař Alberto Giacometti řekl, že někdy, chcete-li namalovat pouze hlavu, musíte se vzdát zbytku postavy. Chcete-li namalovat list, musíte obětovat krajinu. Zpočátku se vám může zdát, že se omezujete, avšak po chvíli zjistíte, že máte-li něčeho čtvrt centimetru, mnohem spíš se zmocníte nějakého pocitu z vesmíru, než kdybyste předstírali, že děláte celou oblohu.

Máma si nevybrala list nebo hlavu. Vybrala si tátu, a aby si uchovala určitý pocit, obětovala svět.