Nils Holgersson, kterého stvořila první nositelka Nobelovy ceny za literaturu Selma Lagerlöfová (1858-1940) v roce 1906, brzo oslaví sté narozeniny. Nakladatelství Meander, které dětem ukazuje, proč existuje slovní spojení „krásná literatura“, nyní vydalo jeho příběh v novém českém překladu podle zkrácené švédské verze. Vychází v umělecké edici Modrý slon, ilustracemi jej doprovodil akademický malíř Jiří Sopko.

Dál na sever už byly zase jen temné lesy, ale zemi brázdila pohoří a údolí a vypadalo to jako na rozbouřeném moři. Tenhle kraj se oblékl do smrkové sukně a kamenitého svetru, pomyslel si chlapec. A kolem pasu má opasek vyšívaný modrými jezery a kvetoucími loukami a hutě jej zdobí jako drahé kameny. Přezkou na opasku je město se zámkem, kostely a velkými shluky domů.

Úryvek z pohádkové knížky? Na první pohled ano. A pohádky, to děti hltají. Jenže co když pod kouzelným povrchem číhá to nejprozaičtější na světě - učebnice? Není to pak dvojitý podtrh, něco jako lečo maskované kopečkem vanilkové zmrzliny? A není to geniální nápad?

S takovým geniálním nápadem přišlo v roce 1901 švédské školství za svou nejslavnější učitelkou. V té době jí bylo čtyřicet tři let, za sebou měla nesmrtelný imaginativní román Gösta Berling (1891, česky 1909 a 1959), před sebou dlouhý život, několik dalších obdivuhodných děl a jedno velké literární ocenění, které je ve Švédsku jako doma. Učitelka a spisovatelka Selma Lagerlöfová s neobvyklým návrhem souhlasila a vydala se na dlouhou objevnou cestu po rodné zemi, aby nasbírala potřebné vlastivědné údaje. Když konečně sedla k psacímu stolu, její vlastní fantazie ji poprvé zradila.

Jak proboha spojit různorodá fakta s něčím pohádkovým, aby to uspokojilo náročného malého čtenáře? Potřebný impuls spisovatelce dodala kniha Rudyarda Kiplinga o Mauglím. Líbilo se jí, že zvířata tu mluví, a přitom si zachovávají reálnou zvířecí podstatu. A pak se doslechla, jak jedné selce na jaře uletěl houser a na podzim se zas vrátil -i s divokou husou a housaty. Příběh mohl začít. Ačkoli psaní možná předcházela ještě jedna důležitá událost, jakkoliv se tváří jen jako kapitola z budoucí knihy. Zvláštní setkání s malým človíčkem, kterého jednou večer spisovatelka zachránila a on jí pak vyprávěl o své cestě Švédskem na hřbetě odvážného domácího housera. A to není tak nejapná představa. Lagerlöfová na skřítky věřila (ze svého pohledu tedy nepsala něco zvlášť pohádkového), to samo už je polovina úspěchu. Koneckonců, kde by se jinak dozvěděla, jak vypadá Švédsko z výšky?

Kluk, který nemá nikoho rád
Tak spatřil světlo světa Nils Holgersson. Protivný kluk, který nemá nikoho rád a každému tak ubližuje, až ho domácí skřítek za trest promění v trpaslíka. Vzápětí se Nils dílem náhody ocitá na hřbetě housera Martina a chtě nechtě se s hejnem divokých hus vydává na cestu do Laponska a zpět. Lagerlöfová v malém nezbedovi na křídlech získala jedinečnou dvojí optiku: tu, která má přehled ptačí perspektivy, i tu, která se může přiblížit k nejmenšímu detailu. Zároveň s cestou ale Mrňous (jak se teď malému Nilsovi říká) nenabírá jen vědomosti o krajině a přírodě, o práci na řece a v hutích, o tom, jaký je koloběh života. Také se chválabohu rodí v nového člověka. Na příkladech ze zvířecí i člověčí říše se učí o řádu, dobru, zlu, konci a jiných nevyhnutelných věcech. Pozná, co znamená přátelství a láska rodičů. Okusí sladkost i hrůzu svobody. Z prvotřídního spratka se intenzivním tlakem těžkého a krásného dobrodružství v cestovním balení stává milý a statečný hrdina, který i navzdory své titěrnosti dokáže ochránit své hejno před prohnaným lišákem Smirrem a který by raději navždy zůstal trpaslíkem, než by dopustil, aby se Martin dostal na pekáč.

Z každé stránky je cítit vřelá láska a úcta, které Lagerlöfová chovala k rodnému kraji Värmlandu, ke své zemi a k přírodě vůbec. Tak velké city, na kterých by mohlo vyprávění uvíznout, však prožívají zvířata, a to textu nedovolilo zmrtvět ani sklouznout k otravnému a směšnému poučování. S přiměřenou mírou pak Lagerlöfová proložila každodenní život v přírodě mýty a pověstmi (prastarými jako zvířecí rod) a detaily lidských příběhů švédského národa. Rozhodně nevynechala ani smrt, ale pohled na ni udělala snesitelným, když i ji promítla klidným okem zvířete.

Zkamenělý motýl s utrženými křídly
Pozoruhodná knížka vyšla v letech 1906 a 1907, přes některé faktografické chyby se skutečně stala vlastivědnou učebnicí pro devítileté školáky, a nadto získala autorce světovou slávu. U nás i v Japonsku se rázem vědělo, že ostrov Öland vypadá jako zkamenělý motýl s utrženými křídly. Lagerlöfová si za honorář ze své jediné knížky pro děti mohla koupit zpět rodný statek Maarbacku, který musel v době nouze její otec prodat. Sem se začaly sjíždět davy obdivovatelů. Jeden čas, než odjel za štěstím do Ameriky, tu žil i Nils Holgersson. Skutečný kluk z chudé rodiny, která mu nemohla dát téměř nic. Ale nevědomky mu dala to správné jméno. Selma Lagerlöfová se o něm dozvěděla a s týmž mimořádným pochopením k potřebným, s jakým posílala tlusté obálky na adresy četných proseb o peníze, si Nilse vzala do opatrovnictví.

Maarbacka se vůbec stala synonymem pro Lagerlöfovou. Tady bylo její dětství, kvůli nemoci kyčelního kloubu nezvykle klidné; o to víc prostoru však bylo na fantastická babiččina vyprávění. Tady se čas proměnil v roční období, ve kterých se zasévá a sklízí a není kdy ztratit kontakt se životem. V provozu statku Lagerlöfová, „bohatá jako trol“, lehce utopila peníze za Nobelovu cenu z roku 1909. Sem za ní střídavě jezdily dvě její životní lásky, Valborg Olanderová a Sophie Elkanová. Tady spisovatelka otevřela první benzinovou pumpu ve Švédsku a uplatnila další technické novinky, pro které měla její podnikavá duše slabost. Tady se dala nahmatat historie jejího rodu, tady stály domky, kterým její milovaný tatínek dal jména podle evropských hlavních měst, takže Selma měla každý den čerstvé zprávy o tom, jak je v Praze. Tady na ni zdi promlouvaly a pero běželo po papíře téměř samo. Po smrti Selmy Lagerlöfové roku 1940 se dle její závěti brány Maarbacky naplno otevřely turistům.

A zatím Nils husopas dál bavil malé i velké ve všech koutech světa a funkci učebnice postupně přebíjelo dobrodružné vyprávění. Četná fakta, jakkoliv pohádkově zabalená, začala ději překážet. Když v roce 1962 vznikl ve Švédsku o Mrňousově cestě film, předlohou mu byla už zkrácená verze. Knihu si tehdy vzal do parády švédský spisovatelský pár Tage a Kathrin Aurellovi a otrhal z ní, snad až příliš krutě, mnoho epizod, postav a míst, aby se Nils sám mohl řítit větší rychlostí. Nový, odlehčený text přijalo Švédsko za svůj jako mrštnější variantu pro netrpělivé moderní děti. Zrušila se cestopisná forma s datací kapitol a z bohatého příběhu zbyla sotva třetina, úměrně tomu ubylo i původní magie textu. V této zjednodušené podobě se, po čtyřech předchozích nezkrácených vydáních (1913, 1915, 1957 a 1967), bývalá učebnice dostává i k dnešním českým dětem. Text nově přeložila Dagmar Hartlová, osvěžila ho a přitom mu ponechala milou starosvětskou patinu (a z Palečka, jak ho znaly předchozí generace, odvážně a výstižně udělala Mrňouse).

Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem stojí na seznamu doporučené školní četby jak na chladném severu, tak u nás. Tady jako ve Švédsku mají děti co dělat, aby vyslovily zaříkadla jako Sarjektjokko nebo Klarälven, a mohou se při té námaze utěšit leda slovy husy Akky: „Čím víc věcí do hlavy dostanete, tím víc tam bude místa.“ Odměnou za tu dřinu bude lákavé a ne nepravdivé dobrodružství, které jim možná i zvedne hlavy a ponoukne je hledat na obloze husí hejno s jednou nápadnou bílou skvrnou. A určitě jim dá poznat, jak kouzelný může být život, když se vydá na výlet.

Vyšlo v Lidových novinách 17.12.2005