Vyprávění o Nilsi Holgerssonovi a jeho cestě za poznáním nejen všech krás Švédska, které loni ve velmi zdařilé grafické úpravě vyšlo v nakladatelství Meander v umělecké edici Modrý slon, je českému čtenáři dobře známé. Vždyť se s nimi setkává již popáté. I přesto může četba nového vydání čtenáře překvapit: je to vlastně úplně nová knížka a srovnání s verzemi předešlými vyžaduje víc než analýzu překladatelských řešení.

Původní velmi rozsáhlá kniha Selmy Lagerlöfové představuje svéráznou kombinaci dvou zdánlivě neslučitelných literárních druhů: pohádky a učebnice. Čtrnáctiletého Nilse Holgerssona, nezbedu, lenocha a trapiče zvířátek, jednoho dne promění skřítek v trpaslíka. Tak si na zvířata už nemůže jen tak dovolit a musí se učit s nimi vycházet, komunikovat, což má usnadněné tím, že najednou také rozumí zvířecí řeči. Následně se na hřbetu housera Martina, který se připojí k hejnu divokých husí táhnoucích na sever do Laponska, vydává na poznávací cestu po rodné zemi. Poznávání je tedy hned dvojí, týká se jednak soužití se zvířaty (rozměr morální) a jednak vlasti (rozměr národní, vlastivědný).

Vydáme-li se cestami Nilse Holgerssona po Českých zemích, zjistíme, že první zpracování se u nás objevilo již v roce 1911, tedy pět let po vydání švédského originálu. Je jím převyprávění z pera T. E. Tisovského pod názvem Podivuhodná cesta nezbedy Petra s divokými husami. Tisovský přesně vystihl zásadní problém převodu tohoto jedinečného a velmi zdařilého žánrového experimentu: jak převést tento více než šestisetstránkový cestopis s pohádkovým prvky do cizího jazyka tak, aby neztratil na přitažlivosti pro děti, které nečtou o své vlasti a potýkají se s řadou zcela neznámých jmen a reálií? V předmluvě Tisovský píše: „Je to švédská vlastivěda, oděná s uměním přímo zázračným ve formu povídky. Bylo by záslužno přeložiti dílo to do češtiny […] Ovšem, našim dětem byla by to četba z velké části cizí, nepřístupná.“

S problémem se vyrovnává originálně. Volí formu ohlasu, volného převyprávění, lokalizace, a za použití odvážné paralely se předem brání případným nařčením: „Jako se za hřích nevyhlašuje účelná parafráse velkých epopeí, snad ani nezbeda Petr nebude kaceřován. Českými dětmi jistě ne. Až dorostou, mohou se pokochati jeho skvostnou předlohou.“ V podání Tisovského se divoké husy „[…] uradily se vespolek, že nepoletí letos daleko na sever, až někam do Švédska nebo Norska, kam putovávaly každoročně […] v jižních Čechách mohou si vybrati k trvalému pobytu kterýkoliv z velikých rybníků.“ A tak Nils Holgersson není Nils Holgersson, ale Petr Koudela, není z jihošvédského Skåne, ale z Jižních Čech, konkrétně z vesničky Habřiny, a nepoznává Švédsko, jeho přírodní krásy, historické památky a dějiny, ale jižní Čechy a slýchá „o starých rytířích přezajímavé zvěsti a také o ‚bílé paní‘ a veselých pánech z Rožmberka.“

Tisovského převyprávění, které zachovává morální rozměr díla a zároveň radikálně přizpůsobuje rozměr národní, slavilo velký úspěch a dočkalo se tří vydání, včetně jednoho ilustrovaného. A to přesto, že již velice záhy se objevily hned dva skutečné překlady díla, podle všeho vyšly v témže roce (bez vročení), v roce 1913, a je zajímavé pozorovat, jak diametrálně jsou odlišné. K. Rypáček se snaží maximálně zachovat oba rozměry knihy, tedy zvláště ten vlastivědný, pročež knihu doplňuje četnými a často rozsáhlým paratextovými vysvětlivkami. Kniha je navíc doplněna autentickými fotografiemi, což dále vlastivědný rozměr umocňuje. Otázkou je, do jaké míry se ještě jedná o knihu pro děti a mládež. Překlad Emila Waltera pak představuje jakousi umírněnou verzi, střední cestu: nelokalizuje, přespříliš nedovysvětluje, zkrátka a prostě překládá originál. V současnosti neznámější je překlad z pera Dagmar Pallasové z roku 1957 (reedice 1967), který koncepčně kopíruje Waltera a snaží se být knihou pro dětského čtenáře a přitom nijak radikálně nezasahovat do textu a koncepce originálu.

V šedesátých letech, více než dvacet let po smrti autorky, přistoupili sami Švédové k radikálnímu činu. Vlastivědný rozměr začal být poněkud zastaralý, navíc kniha svým rozměrem neodpovídala očekávanému očekávání současných dětí. Spisovatelská dvojice Kathrine a Tage Aurellovi se postavila k přebujelému stromu Podivuhodné cesty čelem a řádně ho omladila. Text seškrtali na sotva pětinu, vypustili mnoho postav, scén i naučných popisů, zrušili deníkovou dataci kapitol, podtrhující cestopisný ráz, a některé části přesunuli. To všechno v zájmu většího spádu děje a dodržení maximálně konzistentní centrální perspektivy hlavního hrdiny. Nils tak Švédskem tryskem prolétává pevně usazen za krkem stíhacího housera a občas i něco zahlédne z té své vlasti. Moderní dítě si (dle dospělých) přeje nikoliv pohádkovou učebnici, ale – když to řekneme velmi kousavě – učebnicovou pohádku, nikoliv vědomosti, nýbrž silné zážitky. Národní, vlastivědný rozměr, tak těžký na překlad, je výrazně potlačen, zůstává rozměr morální (soužití se zvířaty a přírodou) a ten je mezinárodní, nadčasový a snáze převoditelný – jak ukázal již Tisovský. Zeštíhlením se už tak mezinárodně populární kniha ještě více otevřela světu. A hlavně nejmladším čtenářům. Vždyť také věk hlavního hrdiny byl elegantně vypuštěn: Nils není čtrnáctiletý, ale prostě malý.

A je to tato zkrácená verze, která se dostává v překladu Dagmar Hartlové (která nelokalizuje, nepíše vysvětlivky pod čarou, nepřekládá jména atp.) do rukou českému čtenáři. K radikálnímu ozdravnému řezu můžeme (i nemusíme) mít výhrady. Koneckonců bez něho by do našich končin Nils Holgersson třeba už nikdy nezavítal. A s Tisovským můžeme říct: když se čtenáři kniha zalíbí, může se „pokochati jeho skvostnou předlohou“. Celkové grafické zpracování textu, doplněného o podmanivé pohádkové ilustrace Jiřího Sopka, však přesvědčivě utvářejí jedinečný umělecký celek. Knihu pro náročného malého čtenáře, chtělo by se říct.