We władzy teatru. Aktorzy i widzowie w antycznym Rzymie
Neúnavný polský teatrolog a režisér vydal další knihu, v níž mne usvědčil z omylu: jeho vztah k římskému divadlu zdaleka není tak přezíravý, jak se z jeho předešlé knihy Teatr antycznej Grecji zdálo.
Neúnavný polský teatrolog a režisér vydal další knihu, v níž mne usvědčil z omylu: jeho vztah k římskému divadlu zdaleka není tak přezíravý, jak se z jeho předešlé knihy Teatr antycznej Grecji zdálo. Římské divadlo jej zajímá, a to, že začíná téměř každý problém vysvětlovat tak, že nejprve uvede, jak se „římské“ liší od „řeckého“, je vlastně jen strategie výkladu, který se snaží postupovat od známého k neznámému. Z názvu by vyplývalo, že jej zajímají hlavně herci a diváci, ale ve skutečnosti je pro něho nejdůležitější složkou římského divadla herec (tak jako pro Florence Dupont), nejméně důležitou drama (tak jako pro Richarda Beachama, který ve své knize Spectacle Entertainment of Early Imperial Rome neztratil o dramatikovi Senekovi ani slovo).
Fascinují ho prostě projevy římské teatrality v nejširším slova smyslu, a tak část knihy je věnována postavení divadla a jeho provozování (kap. 1: Řím jako divadlo, str. 21-58; kap. 2: Divadlo smrti, str. 59-82; kap. 3: Hry, str. 83-118; kap. 4: Divadlo jako Řím, str. 119- 173). V druhé (větší) části probírá postupně všechny žánry (kap. 5: Drama, str. 174-287; kap. 6: Atellana, str. 202-308; kap. 7: Mimus, str. 309-370; kap. 8: Pantomimus, str. 271- 418). Postupuje při tom vždy důsledně od historie žánru (prameny a doba, užívané termíny, jejich klasifikace, event. vlivy) ke kvalifikaci performerů (studium, herecké dovednosti, maska, kostým aj.) k inscenaci. Poslední kapitola probírá postavení herce (kap. 9, str. 419-474).
Knihu doplňuje množství kvalitních ilustrací, obrovská bibliografie (str. 484-519), spolehlivé rejstříky pramenů, osob a pojmů a dokonce i Anotated Table of Contents (str. 521-525), která nahrazuje resumé. Najdeme tu téměř vše, co víme o římském divadle, najdeme tu opět i výborné odkazy na sekundární literaturu, takže si uděláme představu odborném řešení kdejakého problému a ani tady se nedozvíme, co si myslí sám autor. Během čtení se ve mně zmáhal jakýsi nepokoj: V tříšti faktů se těžko nalézá směr, takže je lépe číst knihu jako jakýsi dokonalý soubor excerpt, snad slovník, kterému chybí zřetelný historický rozměr. Více než sedm set let římského divadla splývá v jeden celek, který není nikterak periodizován, takže se neodborník asi bude těžko orientovat ve změti jmen. Přesto autora, který snesl takovou sumu informací na jedno místo, nelze než obdivovat.