Myslím, že tato kniha získá v nadprodukci knih o antickém divadle přední místo. Edith Hall a Pat Easterling seskupily 20 studií, které zásadně otočily směr bádání od textuality k teatralitě (textuality x theatricality). Nejsou to práce v pravém slova smyslu pionýrské – navazují na staronový objev, že většina antických textů nebyla napsána pro čtení, ale pro poslouchání, což znamená, že byla v různých dobách a v různé míře theatralizována. Tím se pozornost definitivně přesouvá k inscenátorům a publiku a zkoumání vyžaduje dobrou orientaci v inscenační teorii i praxi. Je potěšitelné, že se tu cituje kromě starších prací klasických filologů nejen téměř 300 titulů knih a statí vzniklých od devadesátých let, které tomuto reprezentativnímu souhrnu názorů na tuto problematiku připravily půdu, ale i velké množství teoretických teatrologických prací. Pro autory je zdá se samozřejmé, že se orientují v tradici moderního herectví od Stanislavského až k Barbovi, berou v úvahu subjektivní názory a vlastní pozorování velkých herců od Garricka k Olivierovi. Prozrazují také, že si osvojili moderní teatrologické výzkumy, takže se tu sejdeme s jmény jako Aston, Schechner, Pavis – ba i Jindřich Honzl, jehož pozorování s úspěchem aplikuje profesor divadelní vědy v řeckém Patrasu. Badatelé všech generací (od nejmladších až po koryfeje menandrovského bádání prof. Handleyho) se pokoušejí překonat předsudky zděděné od Platóna a Aristotela na jedné straně a od křesťanských autorů na straně druhé, které byly petrifikovány řadou moderních badatelů pojímajících římské divadlo jako úpadkovou fázi kdysi slavného a slibného vývoje antického divadla. Snaží se interpretovat zachované texty jako scénáře určené inscenátorům, což jsou nejen herci, tanečníci, zpěváci, ale i řečníci, rapsódi, zkrátka performeři všeho druhu. Svět antického divadla tím nabývá netušené rozmanitosti podepřené ještě tím, že je tu bez rozpaků sledována teatralizace veškerých podívaných, ba i teatralizace veřejného i soukromého života, která pochopitelně nabývá zásadních rozměrů v císařském Římě.

Kniha s výbornou bibliografickou přílohou je rozdělena do tří částí – první část tvoří The art of the actor (str. 3-208), druhou The professional world (str.209-327), třetí The idea of the actor (str. 327-434). Uvnitř jsou příspěvky řazeny chronologicky – od řeckého divadla klasické doby až do konce antiky. Mnohé studie shrnují dosud rozptýlené poznatky, jiné otvírají nová temata, některé zhodnocují archeologické objevy (masky z Afrodisias, graffiti z Efesu). Potěšující je bezpředsudečná soustředěnost na žánry, kterým dříve nebyla věnována pozornost, ať už proto, že není dostatek literárních pramenů nebo proto, že nebyly shledávány jako dost reprezentativní. Každý z autorů připojuje na závěr své kapitoly doporučení, na co z bohaté literatury se má čtenář dále soustředit a poskytuje tak na cestu do nepřehledného labyrintu Ariadninu niť. Studie pokrývají čas od počátků řeckého divadla až po rannou Byzanc, poslední z nich pak se dotýká ještě souvislostí s vývojem divadla (i literatury) od renesance až do dnešní doby. To souvisí i s další maximou, kterou autoři zřejmě sdílejí – recepce antické tradice je pro ně neoddělitelnou součástí bádání a moderní inscenace antických her považují za legitimní projev existence hry. Je pro ně symptomatická otevřenost interdisciplinaritě i tomu, co nazývají „transhistorical light“, které počíná už tím, že ostře neoddělují řecké a římské a nebrání se asociacím s pozdějším vývojem divadla.

publikováno v Divadelní revui 2004, č. 2, s. 63-64, na iliteratuře se svolením autorky