Když někdo vysloví nehezké sousloví „boom latinoamerické literatury“, představí si český čtenář nejčastěji vedle Julia Cortázara (1914 – 1984) dva dosud žijící velikány Kolumbijce Gabriela Garcíu Márqueze (77) a Peruánce Maria Vargase Llosu (69). Tisíce kilometrů na sever od nich ale žije a píše další nepřehlédnutelná postava, která se přímo podílela a podílí na obrovském úspěchu španělsky psané literatury ze západní polokoule – mexický spisovatel Carlos Fuentes (77). Z jeho rozsáhlého díla se mohl český čtenář v minulosti seznámit s romány Smrt Artemia Cruze a Nejprůzračnější kraj, objemným esejem Pohřbené zrcadlo nebo knihou Lovkyně Diana. Anebo ještě jinak: V roce 1989 natočil argentinský režisér Luis Puenzo podle stejnojmenného Fuentesova románu film s Gregory Peckem a Jane Fondovou nazvaný Starý gringo. Kniha Starý gringo, považovaná za vrchol Fuentesova prozaického díla, vyšla v češtině jako první svazek edice Transatlantika nakladatelství Garamond.

Příběh Fuentesova románu se k filmovému zpracování sám nabízí. Novinář Ambrose Bierce, starý Američan (gringo), přijíždí v roce 1913 z USA do severního Mexika, kde zrovna řádí běsové mexické revoluce – povstání národního hrdiny Pancha Villy. Starý gringo se vydává do Mexika dobrovolně na svou poslední cestu, pohnut k tomu nešťastnými rodinnými událostmi, odporem k praktikám svého zaměstnavatele – odporně líčeného majitele novinářského koncernu W. R. Hearsta – a nechutí zemřít v posteli. V Mexiku se přidává ke skupině povstaleckého vojska generála Tomáse Arroya, potkává krásnou Američanku Harriet a ženu s tváří jako měsíc. Všichni čtyři pak rozehrávají vlastní historie v prostředí vypáleného velkostatku uprchlé latifundistické rodiny. Jejich osudy se střetnou náhodně na zmíněné farmě a definitivně se rozdělují za přispění slavného povstaleckého vůdce Pancha Villy. Příběh obsahuje milostné drama, včetně velmi sugestivně líčené „mexické“ erotiky, zradu a pomstu, přestřelku i něco z historický reálií.

Ale tohle všechno, bez čeho by se čtenář nakonec i obešel, je jen část toho, co nám autor nabízí. Román Starý gringo, který autor psal podle vlastních slov přesně dvacet let, je skvěle promyšlenou kompozicí, tvořenou řadou retrospektivních pohledů, fragmentárních scén i jednotlivých, jakoby se opakujících nebo z kontextu vytržených vět, vnitřních monologů, úvah. I zde se objevují, byť v náznacích, Fuentesovy názory na historii Mexika, povahu místních lidí, rozdíly mezi civilizacemi a osud člověka v nejobecnějším smyslu.

Jeho práce s formou ale rozhodně není samoúčelnou, prostřednictvím všech těchto postupů vytváří cosi na způsob pověstných mexických nástěnných maleb tzv. muralů, něco obrovského, neúplného, něco z čeho však sálá atmosféra severního Mexika: země sombrer, pečených býčích koulí, horka, katolických kostelů, kaktusů, krve a pásů s náboji. Ukazuje nám Mexiko kruté i krásné, lépe než barevné velkofilmy, zemi před sto lety krásnější než je teď a snad i přes ony revoluce jaksi méně brutální.