Téměř všechny světové a české deníky přinesly 16. 5. nečekanou zprávu o úmrtí Carlose Fuentese, jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších spisovatelů tohoto století. Zemřel 15. 5. 2012 ve věku 83 let. Kdo byl přítomen vystoupení tohoto mexického autora v roce 2007 v pražském Institutu Cervantes, jehož knihovna nese Fuentesovo jméno, uvěří této zprávě jen těžko. Vystoupil tehdy s přednáškou Los Territorios de La Mancha o quijotovském literárním odkazu. Za mikrofon si stoupl energický muž, který se jen občas podíval do svých poznámek a téměř hodinu se zvučným hlasem vyznával ze svého vztahu k Cervantesovu románu a románu jako literárnímu žánru obecně. Svůj přednes doprovázel živými gesty a energií sršel.

V roce 2007 navštívil naši zemi naposledy. Poprvé tu byl krátce po sovětské invazi v roce 1968, společně s Juliem Cortázarem a Gabrielem Garcíou Márquezem. Od té doby jej pojilo hluboké přátelství s Milanem Kunderou, s nímž Carlos Fuentes sdílel názory na román jako živý literární útvar. Po celý svůj tvůrčí život hledal nové způsoby, jak k románu přistoupit, a nebál se přitom riskovat ani cestu do slepé uličky.

Jestliže o některá Fuentesova prozaická či dramatická díla se mohou vést spory, zcela jistě to neplatí o autorově esejistické tvorbě. Patří k tomu nejlepšímu, co v hispánském písemnictví za poslední dobu vyšlo. Klíčem k pochopení hispanoamerické literatury je zcela jistě nepřekonaná esejistická kniha Valiente mundo nuevo: épica, utopía y mito en la novela hispanoamericana (1990, Statečný nový svět: epika, utopie a mýtus v hispanoamerickém románu). O tom, že román není mrtvý, ani v agonii, jak často připomínají mnozí falešní proroci, vypovídá kniha Geografía de la novela (1993, Zeměpis románu), přinášející studie děl několika Fuentesových současníků: Juana Goytisola, Milana Kundery, Artura Lundkvista, Juliana Barnese, Salmana Rushdieho a dalších. Ke škodě českých čtenářů ani jedno ze zmíněných esejistických děl dosud nebylo přeloženo do češtiny.

Dílo Carlose Fuentese se tedy uzavřelo. Čtenáři se však k němu budou ještě dlouho vracet. Možná i proto, že Carlos Fuentes patřil k těm autorům, kteří měli nejen své obdivovatele, ale i mnoho odpůrců. Bylo však jen málo těch, koho by názory mexického spisovatele, ať už na literaturu nebo politiku, nechaly lhostejným. Uměl čtenáře, často vtipně a s ironií, donutit k přemýšlení. Nenabízel klišé, ale neotřelé úhly pohledu: na fungování politické moci, na údajný střet civilizací, globalizaci, multikulturalismus, na pojetí času, na význam mýtu a utopie v dějinách.

Možná to bude znít pateticky, ale úmrtím Carlose Fuentese přišla světová kultura o velkou osobnost.

Kromě některých kratších časopiseckých ukázek byla do češtiny přeložena tato Fuentesova díla:

Nejprůzračnější kraj. Odeon, 1966. Přel. Eduard Hodoušek
Smrt Artemia Cruze. Mladá fronta, 1966. Přel Hana Posseltová
Diana, aneb osamělá lovkyně. Rybka, 2001. Přel. Martina Hulešová
Pohřbené zrcadlo. Mladá fronta, 2003. Přel. Anna Tkáčová
Starý gringo. Garamond, 2005. Přel. Vladimír Medek
Orlí křeslo. Brána, 2009. Přel. Jana Zamorová

Zprávu o úmrtí Carlose Fuentese oznámil světu mexický prezident Felipe Calderón v den, kdy k události došlo, tedy v úterý 15. 5. 2012. Tentýž den vyšel v prestižním mexickém deníku La Reforma Fuentesův komentář k výsledkům francouzských prezidentských voleb.