Mexický spisovatel Carlos Fuentes (*11.11.1928) stál u zrodu tzv. boomu hispanoamerické literatury a patří k nejvýznamnějším představitelům hispanoamerické, respektive světové kultury. Přestože jeho bibliografie čítá více než 40 titulů (17 románů, 5 výborů povídek, více než 12 souhrnných literárně kritických a esejistických pracích), v češtině dosud vyšla pouze tři díla z prvního období jeho tvorby: román Nejprůzračnější kraj (La región más transparente) v překladu Eduarda Hodouška (Odeon 1966), román Smrt Artemia Cruze (La muerte de Artemio Cruz) v překladu Hany Posseltové (Mladá fronta 1966) a novela Aura (časopis Světová literatura 1965). Po dlouhé přestávce pak v roce 2001 nakladatelství Rybka Publishers vydalo román Diana aneb osamělá lovkyně (Diana o la cazadora solitaria) v překladu Martiny Hulešové. Český čtenář tak měl dosud možnost seznámit se prakticky pouze s autorovu ranou tvorbou, přestože Carlos Fuentes je činný dodnes. V roce 1999 např. vydává román, rodinnou ságu Léta s Laurou Díazovou (Los aňos con Laura Díaz) nebo v letošním roce politický román Křeslo pro orla (La silla del águila).

Pro svůj kritický postoj k československým událostem v srpnu 1968 byl Fuentes tehdejší „kulturně“ politickou reprezentací zařazen mezi světové „ideologicky nevyhovující“ autory, kteří měli zůstat české čtenářské veřejnosti utajeni. Přestože byl v té době připraven k vydání český překlad Fuentesova románu Starý Amerikán (Gringo viejo), překlad dosud nevyšel. Je ke škodě současného českého čtenáře, že se s Carlosem Fuentesem v důsledku ideologických přístupů k literatuře dosud míjel.

Dílo Carlose Fuentese je velmi konzistentní, romány s eseji, časopiseckými články a autorovými veřejnými vystoupeními se vzájemně doplňují. Tématem, které prostupuje celým literárním dílem, je hledání kulturní identity Mexika a Latinské Ameriky. Je to téma, které se sice bytostně (a bolestně) dotýká národů Latinské Ameriky, ale má i svou rovinu všeobecně lidskou. V současném stále hlouběji se propojujícím světě nabývají obecné otázky národní identity stále větší naléhavosti nejen v Latinské Americe, ale i jinde ve světě. S tím, jak se politicky i kulturně stále těsněji spojuje Evropa, klademe si je i my, Evropané.

Jak naložíme s dějinami? Jakým způsobem ovlivňují rozhodující historické události myšlení lidí nějakého národa? Do jaké míry mohou dějiny ovlivnit povahu národa? Jaký je vztah dějin k současnosti a budoucnosti? Lze permanentní reflexí historie zabránit tomu, aby se již neopakovala? Kdo jsme jako lidé a jako národ? Jaké je naše místo mezi ostatními a jaký máme vztah k jiným národům a rasám? Umím přijmout „druhého“? Jak budu reagovat na setkání s ním? A jsem na toto setkání vůbec připraven? Budu „druhého“ umět přijmout?

Esej Pohřbené zrcadlo (El espejo enterrado, 1992) je syntézou všech těchto otázek a hledání odpovědí na ně. Pohřbené zrcadlo, dějiny kultury a filozofie Španělska a Hispánské Ameriky, napsal Carlos Fuentes k pětistému výročí „objevení“ Ameriky. Avšak stěžejní otázka eseje – co si chceme zachovat ze svého kulturního dědictví a co ze své kulturní svébytnosti jsme ochotni „obětovat“ ve prospěch všelidských, univerzálních hodnot – nabývá stále větší aktuálnosti.

Symbol zrcadla, které Fuentes nastavuje jednou z amerického břehu Atlantiku směrem ke Španělsku a jindy naopak, slouží k tomu, aby Hispánský svět na obou březích oceánu pochopil sám sebe. Čtenáři z jiného kulturního prostředí pak pomůže pochopit roli sebe sama ve svém vlastním kulturním prostředí i ve vztahu k širšímu světu.

V neposlední řadě esej Pohřbené zrcadlo může populární formou a s ironickým nadhledem, který je C. Fuentesovi vlastní, přiblížit kulturní dějiny Španělska a Latinské Ameriky, tedy kulturní oblasti, s níž se český čtenář nesetkává příliš často, ale která ho může oslovit neméně, než oblast anglosaské či jiné kulturní sféry.