Esej v Hispánské Americe zaujímá privilegované postavení. Většina významných spisovatelů, myslitelů a dokonce i politiků na tomto kontinentě již více než 200 let pěstuje tento v jiných zemích mnohdy přehlížený literární útvar. V Hispánské Americe se dokonce stal žánrem podílejícím se na formování její kulturní identity: zakladatelé kulturního a literárního vědomí kontinentu byli esejisté. Esej je zde také více než kde jinde spjat s belles lettres, krásnou literaturou – doslova i v přeneseném významu –, jakkoli se dnes tento termín již mnoho nepoužívá. I z formálního hlediska totiž vzniklo v dějinách hispanoamerické literatury mnoho děl, která stojí na pomezí klasických prozaických útvarů povídky či románu a eseje. Například dílo argentinského spisovatele Dominga Faustina Sarmienta (1811-1888) Facundo bývá sice označováno za román, ale stejně tak by mohlo vyhovět žánru eseje na téma civilizace a barbarství.

Výčet jmen vynikajících hispanoamerických esejistů by byl nekonečný a začít bychom mohli už u osvoboditele Simona Bolívara (1783-1830). Jeho známý Dopis z Jamajky (1815, česky in Druhý břeh západu 2004), v němž Bolívar uprostřed bojů za nezávislost nastínil vizi uspořádání kontinentu po osamostatnění, je esejem par excellence plný metafor, symbolů a citového zaujetí.

Mexický spisovatel Carlos Fuentes (*1928) patří k těm hispanoamerickým autorům, u nichž význam esejistického díla začíná zastiňovat jejich tvorbu beletristickou. Nepočítáme-li soubor šesti povídek Los días enmascarados (1954, Přestrojené dny), vstoupil do literatury na počátku tzv. boomu hispanoamerické literatury v roce 1958 románem La región más transparente (č. 1966, Nejprůzračnější kraj), mnohovrstevnatým textem, jehož protagonistou je dynamicky se rozvíjející hlavní město Mexiko. Od té doby publikoval několik souborů povídek, divadelních her, bezpočet novinových sloupků, esejistických knih a více než dvacet románů, jejichž ústřední téma je po celou dobu Fuentesovy tvorby velmi konzistentní: Mexiko, respektive Hispánská Amerika a hledání její identity ve společenství ostatních zemí planety. Poslední, více než pětisetstránkový román La voluntad y la fortuna (Vůle a osud), který vyšel letos na podzim v nakladatelství Alfaguara, není výjimkou. Český čtenář mohl Carlose Fuentese poznat prostřednictvím několika překladů: kromě knihy Nejprůzračnější kraj vyšel knižně v roce 1966 román Smrt Artemia Cruze (La muerte de Artemio Cruz, 1962), v roce 2001 Diana aneb osamělá lovkyně (Diana o la cazadora solitaria, 1994) a v roce 2005 Starý gringo (Gringo viejo, 1985) vracející se k tématu mexické revoluce.

Fuentesovy eseje o hispanoamerické literatuře a kultuře jsou klíčem k jejímu pochopení a přinášejí o ní mnohem závažnější výpověď, než jeho romány. Jejich sdělení je potvrzením faktu, že hispanoamerická kultura, i přes svoje specifika, tvoří nezpochybnitelnou součást tzv. západní kultury, jakkoli mnohdy nejsme zvyklí ji takto pojímat a často ji chápeme jako cosi exotického či folklorního. Ostatně velmi vtipný esej o našem, respektive evropském mylném pojetí hispanoamerické kultury nazvaný Leguáni a dinosauři: Latinská Amerika jako utopie zaostalosti napsal Fuentesův krajan Juan Villoro .

S Fuentesovým pohledem na kulturu a myšlení Španělska a Hispánské Ameriky se český čtenář mohl seznámit prostřednictvím více než třísetstránkového eseje Pohřebné zrcadlo (El espejo enterrado, 1992, česky MF 2003). Pro pochopení hispánské kultury jde o dílo zcela zásadní.