Aby maximálně dostál svému předsevzetí řídit se jen svou svobodnou vůlí, klade si Viktor Mancini, hrdina románu Zalknutí (Choke, 2001, č. 2003), neustále otázku: „Co by Ježíš rozhodně neudělal?“ Nakonec sice stejně sklouzne do mesianistického paradigmatu, ale ta snaha o revoltu proti křesťanské ikoně je sympatická. Zdá se, že mýtus, který kolem osoby Spasitele vytvořila oficiální křesťanská propaganda i současná kultura, nedá Chuckovi Palahniukovi spát; pojďme se tedy na Ježíše podívat pěkně zblízka.

Jak se sám autor na webových stránkách svého Kultu přiznává, prvotním impulsem pro napsání Ukolébavky (Lullaby, 2002) byla vražda jeho otce, kterou spáchal muž jménem Dale Shackleford. Palahniukova otce i jeho přítelkyni, vrahovu bývalou manželku, zavraždil brutálním, odpuzujícím způsobem: oba je zastřelil a poté se snažil zakrýt stopy tím, že celý dům zapálil. Tělo Palahniukova otce neshořelo jen náhodou: před žárem je chránila matrace z postele. Vrahova kriminální historie byla mimořádně bohatá, vyskytovalo se v ní mimo jiné i zneužívání žen a dětí. U soudu tvrdil, že patří k teroristické skupině, která v případě, že bude odsouzen, odpálí bomby s antraxem. Jako přímý příbuzný oběti měl Palahniuk právo žádat pro vraha nejvyšší trest. Shackleford byl nepochybně sadista, který zmařil dva lidské životy. Mohl si však Palahniuk osobovat právo rozhodovat o životě a smrti jiného člověka? Pouhým vyslovením několika slov? Stejným způsobem, kterým vědomě i nevědomě likvidují Carl Streator a Helen Hoover Boyleová, hrdinové Ukolébavky, své blízké i nepřátele na své cestě za láskou a odpuštěním?

Podle buddhistů vyžaduje každý život zánik mnoha jiných, životů rostlin, zvířat, lidí; základní maximou každého přeživšího by tedy mělo být co nejlépe svůj život využít, i za ty, díky nimž stále existuje. Pokud někdo páchá zlo, existence těch, kteří za něj byli obětování, přijdou vniveč.

Shackleford nakonec dostal trest smrti. Chuck Palahniuk požádal soud, zdali by nemohl popravě přihlížet. Rozsudek sice ještě nebyl vykonán, ale můžeme si být jisti, že tohle by Ježíš určitě neudělal.

Palahniuk dopsal Ukolébavku v září roku 2001 a svému newyorskému nakladateli ji poslal expres 10. září; ten ovšem měl druhý den úplně jiné starosti. Teroristický útok na věže Světového obchodního centra od základu změnil Palahniukovy postavy: v Ukolébavce naposledy používají k prosazení svých cílů silové prostředky. Už v Deníku (Diary, 2003) je patrná radikální změna stylu i použitých motivů. Misty Marie Wilmotová, uklízečka a kdysi nadějná malířka, nebere osud do vlastních rukou, spíš se jím nechá unášet. Ačkoli trpí stejně jako všichni předchozí Palahniukovi hrdinové, k prosazení svých cílů nepoužívá násilí. To zde slouží jako katalyzátor pravého umění: čím více Misty trpí, tím lepší (a zlověstnější) jsou její obrazy. Jestliže Tyler Durden, Tender Branson, Viktor Mancini a koneckonců i Carl Streator páchali zlo v marné snaze dosáhnout dobra, hrdinka Deníku musí zlo snášet, aby svět kolem vykoupila. Přesně tohle udělal i Ježíš.

Pro Carla Streatora a Helen Hoover Boyleovou ovšem existuje spíše Bůh-otec než Bůh-syn: trestat je lepší než trpět za všechny hříchy světa. Poté, co objeví moc tajemné ukolébavky, zjistí Streator, že vláda nad životem je jednodušší, než by se na první pohled zdálo. Stačí vyslovit pár slov a oběť se kácí k zemi. Helen má dokonce ve svém diáři na každý den jméno člověka, kterého ztrestá za jeho zločiny. Mesiášský komplex, tak často skloňovaný v Palahniukových dílech, se objevuje i v Ukolébavce, avšak Streator a Boyleová mají nesrovnatelně lehčí práci než jejich předchůdci. Na rozdíl od nich totiž nemusí k prosazení svých vizí nasadit vlastní kůži: z ikonického (Program pro přeživší; Survivor, 2000, č. 2002) či přímo skutkového zpodobnění (Zalknutí) se v Ukolébavce přeneseme do roviny čistě verbální. Na jednom místě Streator říká: „Jasně, na Boha by si nejradši hrál kdekdo, ale pro mě je to práce na plný úvazek.“ Sám sebe definuje jako zaměstnance ve službách spásy, nikoli jako ikonu. Právě proto trpí neustálými pochybnostmi, neví, zdali to, co činí, je správné, nebo ne: „Možná se do pekla nechodí za to, co uděláme. Možná se do pekla chodí za to, co neuděláme.“ Co je horší, konat něco s vědomím, že za své činy poneseme následky, nebo alibisticky nekonat nic? Podle stejné logiky se můžeme ptát, zdali je Bůh dobrý proto, že zasahuje do života lidí a řídí je, nebo proto, že je nechává na pokoji. U Streatora je problém komplikovanější, protože jeho činy jsou na rozdíl od skutků Božích posuzovány podle obecné morálky. I když je ve svém jednání veden šlechetnými úmysly, přesto mu občas ujedou nervy a zabije někoho jen tak, třeba proto, že do něj strčil.

Ukolébavka je román o moci slova, ať už řečeného nebo psaného. Streator se k smrtící probírance dostane náhodou, prostřednictvím své práce. V redakci jeho domovských novin si šéfredaktor vymyslí nový seriál do rubriky Životní styl; co na tom, že syndrom náhlého úmrtí kojenců se zrovna nehodí k čaji o páté. Na tomto syndromu je zajímavá jedna věc: ačkoli lékařská věda postoupila daleko, příčiny smrti novorozenců zatím nikdo nezjistil. Smrt přichází, jako by nemluvňata k sobě povolal Bůh. V předchozích Palahniukových románech měla smrt vždycky nějaký důvod, v Ukolébavce nemá žádnou racionální příčinu; tedy dokud nepřijmeme logice odporující vysvětlení, že skutečně existují slova, která mohou zabíjet. Ten, kdo taková slova zná a umí je vyslovit, se potom stává takřka neomezeným pánem nad životem a smrtí. Na původu a významu slov přitom nezáleží, protože dokáží zabít kojence, který ještě nerozumí žádnému jazyku. Tato nepostižitelnost společně se zjištěním, že oběť nemusí slova říkanky vlastně ani pořádně slyšet, vhání Streatora do tenat paranoie. S takovou smrtící zbraní si lze snadno představit sériového vraha, jenž by říkanku přečetl do rozhlasového či televizního éteru. Proti probírance je útok sarinem v tokijském metru docela nevinnou zábavou. Navíc všechny postavy Ukolébavky žijí v neustálém strachu, že je jejich protivníci – nebo i přátelé, pokud se proti nim postaví – navždy uspí. K tomu se přidává neodbytná touha zabít každého, kdo se jim staví na odpor. Streator je mrtvý strachem, že mu probíranka prosviští hlavou, aniž by vůbec chtěl, a on tak znovu zabije nevinného člověka.

Bránit se proti zneužití takové moci, které se nadto objevuje náhodně, nevědomky, takřka proti vůli toho, který slova bezděky pronese, lze podle Helen Hoover Boyleové jen dvěma způsoby. Ten drastičtější, který nakonec sama použije, protože selhal prostředek první, je zničit orgán, který smrtící verše artikuluje: na samém konci románu si do úst nacpe diamanty. Nejde ovšem o pokus o autodestrukci: pouze pokud Helen přijme trest, který ji za přivlastňování božských atributů stihne, může dojít spásy. Daleko elegantnější řešení je láska, další výsostný atribut Ježíše a potažmo celého křesťanství. Jen pokud bude Streator milovat lidi, nebude se mu stávat, že je nevědomky zabije. Právě díky lásce se Mona připojí ke svému milenci s podivným jménem Ústřice (důvod, proč se jedna z postav jmenuje tak absurdně, je třeba hledat u samotného Palahniuka, jenž žije ve městě Oysterville) a díky lásce k lidem mu nepředá smrtící zaříkadlo, ale jen kouzla, která konají dobro, jakkoli je oživování dávno mrtvých zvířat dobrem diskutabilním. Nejdůležitější je však cit mezi oběma protagonisty Ukolébavky. Přichází v čase, kdy už ani jeden nevěřil, že dokáže překonat prožité trauma; láska je navrací zpět do života. A právě v okamžiku, kdy mezi nimi přeskočí první jiskry zamilovanosti, odhalí Mona tajemství Helenina zápisníku.

Nebyl by to však Chuck Palahniuk, abychom v původně přímém a bezpodmínečném vyjádření horoucího citu nenašli nějaký háček. V Helenině Knize kouzel lze nalézt říkanku, která zvolené oběti lásku indukuje. Kde je tedy hranice skutečnosti, když se postavy Ukolébavky nemohou spolehnout ani na své subjektivní pocity? Co když se Streator zamiluje do Helen jen díky tomu, že jej očarovala, aby nejednal v rozporu s jejími zájmy a nesnažil se zničit Knihu kouzel? Z jednání protagonistů postupně mizí svobodná vůle; Helen i Streator se stávají oběťmi své paranoie. Pocit, že si v románu nemůžeme být ničím příliš jisti, nám koneckonců hned na prvních stránkách potvrdí i sám vypravěč: „Přijde na to, jak moc dokážu věřit sám sobě... S každým příběhem je ta potíž, že ho vyprávíte až po událostech.“ Vinou probíranky si Streator není příliš jistý, zdali se to, co si pamatuje, skutečně stalo, jestli zmíněné události skutečně prožil. A pokud ano, zdali se děly o jeho vůli: „Nepoznám rozdíl mezi tím, co chci, a k čemu jsem vycvičený, abych chtěl.“ Podezření z manipulace svobodné vůle se posléze přesouvá od Helen k samotnému Bohu: „Máme ji, anebo Bůh diktuje a předepisuje všechno, co říkáme a chceme?“ Pro ty, kdo nevěří v Boha, nabízí Palahniuk ústy Streatora variantu proti konzumní společnosti. Opravdu chce člověk všechno to, co je mu nabízeno ve výkladních skříních a regálech hypermarketů, nebo je to umná strategie marketingových mágů, kteří ovládají jen o trochu neškodnější paralelu smrtící říkanky a používají ji na lidi? Neskrývaný boj proti Bohu a společnosti, který Palahniukovi hrdinové vedli na otevřeném bitevním poli, v němž stáli sami proti celému světu, se v Ukolébavce přesouvá do zákopů války, kterou proti sobě vedou lidé svobodné vůle na straně jedné a omezující ideologie na straně druhé, jedno jestli náboženského, nebo čistě konzumního charakteru. Ne nadarmo se v Ukolébavce vedle standardního Boha objevuje i bůh materialismu Karl Marx...

Ukolébavka stojí tak trochu ve stínu nejúspěšnějších Palahniukových knih. Nenabízí příběh snadných řešení a složitých následků jako v případě Programu pro přeživší, ani není tak bezvýchodná jako Zalknutí. Dá se číst v několika rovinách, jako třeba Ecovo Foucaultovo kyvadlo: jako napínavý thriller s momentálně tak populární esoterickou tématikou, jako vynikající studie boje dobra ze zlem nebo jako příběh o lásce s překvapivě pozitivním koncem. Teprve pro přečtení poslední kapitoly si uvědomíme, že Streator po celou dobu vstupoval do děje a líčil události, které následovaly poté, co se Helen přesunula do těla Serži. Optimismus, jenž se vkrádá do tónu jeho řeči, bije do očí. Apokalypsa se nekoná, na ulicích už nepadají k zemi další lidé a hrozba hromadného vraždění je zažehnána. Místo toho jsme svědky toho, co pravděpodobně bude následovat po Posledním soudu: po zemi chodí Kristus a oživuje mrtvé. Jenže kouzlo z grimoáru, které navrací život do vychladlých těl, funguje jenom na zvířata. A tak místo spravedlivých lidí běhají po světě obživlí přejetí psi. Těžko odhadnout, co by na to všechno řekl Ježíš.