Jestli si někdo v současnosti zaslouží nálepku kultovního autora, pak je to Chuck Palahniuk. Obec fanoušků si získal už svým prvním románem Klub rváčů (Fight Club, 1996, č. Volvox Globator 1998), proslulost vpravdě světovou mu zajistil stejnojmenný film natočený s hvězdami Hollywoodu v hlavních rolích. Naštěstí pro všechny se Palahniuk nestal autorem jediného díla. Za sedm let od vydání Klubu rváčů stačil vydat dalších šest knih, z toho tři za poslední rok.
Chuck Palahniuk patří k nejznámějším americkým spisovatelům dneška. Zatím sice nebyl poctěn žádnou prestižní literární cenou, narozdíl například od Jeffreyho Eugenidese, hosta letošního Pražského festivalu spisovatelů, který se v dubnu stal laureátem Pulitzerovy ceny za román Hermafrodit (Middlesex), každý jeho román je však ihned poté, co vyjde, recenzován v prestižních denících. Když 26. srpna 2003 vyšel jeho doposud poslední román Deník (Diary), přinesly literární přílohy obou největších amerických novin The Washington Post a The New York Times rozbor tohoto díla o pouhé čtyři dny později.

Palahniukovy knihy vycházejí v mnohém z frustrací, které autor musel ve svém životě každodenně potlačovat. Ačkoli vystudoval žurnalistiku, po získání diplomu zjistil, že ho tato profese neuživí, a tak nastoupil do továrny na nákladní automobily, zprvu jako dělník, posléze jako autor technických manuálů. V nepříliš inspirativním prostředí nejdříve napsal román Neviditelné zrůdy (Invisible Monsters), který nakladatelé šmahem odmítali jako příliš temný a pochmurný. Palahniuk tedy napsal dílo jiné, pohříchu ještě depresivnější. Klub rváčů je román, v němž alter ego nevýrazného úředníčka, který ničím nevybočuje z řady, založí klub, jehož hlavním krédem je agresivita a odpor proti konvenci. Výsledkem je první Palahniukův paralelní systém, takzvaný Projekt Devastace, který končí v naprosté anarchii, také díky tomu, že Tyler Durden, zmiňovaný temný druh hlavního hrdiny, se nakonec ukáže být jeho schizofrenní halucinací.

Spása v přímém přenosu
Podobná paralelní struktura se objevuje i v dalším Palahniukově románu Program pro přeživší (Survivor, 2000, č. Odeon 2002). Vypravěč Tender Branson pochází z úplně jiného světa. Narodil se a celé mládí strávil v komunitě vyznavačů sebevražedné sekty, církve Kréda. Obecným pravidlem církve bylo, že ve vesnici mohou zůstat pouze prvorození synové (všichni bez výjimky dostali jméno Adam), kdežto ostatní synové, Tenderové, byli po dovršení plnoletosti vypuštěni do světa, aby očekávali konec světa. Ve škole církve si osvojili neuvěřitelné množství návodů pro domácnost, Tender tedy pracuje v jednom domě jako uklízeč. Ve volném čase se věnuje své telefonní lince důvěry, na níž radí potenciálním sebevrahům. Oproti všem předpokladům jim ne vždy poskytne potřebnou duchovní útěchu a oporu: někdy jim sebevraždu nerozmlouvá a raději jim poradí, jak se mohou nejlépe zabít. Sám o sobě říká: "Většinou pracuju u úklidové domovní služby. Otrok na plný úvazek. Bůh na částečný." (Program pro přeživší, s. 221)

Zlom v jeho životě nastane, když mu jeho sociální pracovnice oznámí, že se o něj nebude už dále starat. Celá komunita se hromadně zabila. I všichni, kteří pracovali ve vnějším světě, postupně uposlechli posledního příkazu starších a dobrovolně odešli ze světa. Speciální Program pro přeživší, v jehož rámci se stát staral o všechny Krédisty, skončí, když se Tender se stane posledním přeživším. Díky této výjimečnosti se dostane do středu pozornosti médií. Stane se z něj moderní kazatel, spasitel v přímém přenosu, který nedokáže bez steroidů, vitamínů a své tyčinky na své kolagenové rty vyjít na pódium. Vědomě sám sebe prodá, protože ví, že je to jediná cesta, jak uniknout jisté smrti, na niž jej rada krédistických starších naprogramovala.

Jeho mediální kariéra se sice občas zadrhne, ale díky Fertility, dívce, která se s ním seznámila skrze jeho obskurní linku důvěry, a jejím vizionářským schopnostem se Tender udrží na špici televizní sledovanosti. Před zraky všech předpovídá budoucnost; co na tom, že vize nemá on, ale Fertility. Jenže pak zjistí, že z církve Kréda přežil ještě někdo, jeho prvorozené dvojče Adam, jenž zabil všechny ostatní Krédisty, kteří nechtěli dobrovolně odejít ze světa, a teď chce zabít i jeho. Ve vypjaté scéně na skládce starých pornočasopisů, kterou nechal Tender zřídit na pozemcích, kde původně sídlila celá komunita, mladší bratr zabije staršího; pak poslední přeživší nastoupí do letadla, unese jej, donutí pasažéry včetně Fertility vystoupit a opět vzlétne. Celá kniha začíná ve chvíli, kdy má letadlo palivo na osm hodin letu a Tender Branson nahrává svůj příběh na pásku černé skříňky. Stránky Programu pro přeživší jsou číslovány odzadu, začíná se tedy na straně 228 a končí pádem letadla na straně 1; před našima očima probíhá konečný odpočet k nule, na jehož konci číhá konec, ať už konec života hlavního hrdiny, nebo konec příběhu. Palahniuk jej záměrně nechává otevřený, čtenáři tak nemají jistotu, zdali se Tender zachrání, nebo ne. Řešení tohoto rébusu poskytl publiku až dlouho po vydání knihy na svých internetových stránkách.

Co by Ježíš rozhodně neudělal
V Zalknutí (Choke, 2001, č. Odeon 2003) se setkáváme s dalším z řady Palahniukových vyšinutých hrdinů. Viktor Mancini si na obživu vydělává tím, že v drahých restauracích předstírá dušení jídlem. Když jej někdo zachrání, je tak oslněn svou spasitelskou úlohou, že Viktorovi rád poskytne malou finanční výpomoc, samozřejmě nevratnou. Takové sociální chování je samozřejmě nemorální a zavrženíhodné. Respektive bylo by, kdyby Viktor takto "vydělané" peníze používal pro svůj prospěch. Jenže hlavní hrdina má matku v soukromé léčebně pro dlouhodobě nemocné. Léčba je velmi drahá, a tak Viktor dušením vydělává na to, aby matku udržel při životě.

Zalknutím, stejně jako ostatními romány Chucka Palahniuka, prochází intenzivní pocit paranoii. Viktorova matka se bojí okolního světa, protože trpí utkvělou představou, že otcem jejího syna je Ježíš Kristus, a tedy že Viktor je novým spasitelem. Ten se zprvu této myšlence brání, snaží se jednat přesně opačně, než by se od syna Ježíše očekávalo. Při svém jednání si neustále klade otázku: "Co by Ježíš rozhodně neudělal?" Pak jí ale uvěří, dokonce natolik, že svou matku na konci románu zabije, poněvadž věří, že ji dokáže vzkřísit z mrtvých.

Viktorův mesianistický komplex, stejně jako potřeba Tendera Bransona z Programu pro přeživší být univerzálním spasitelem, má několikerou motivaci. Předně tu je otázka moci a kontroly nad ostatními. Být spasitelem znamená mít nad někým absolutní moc rozhodovat o životě a smrti. Protagonisté Palahniukových románů neustále koketují s myšlenkou hry na Boha. Carl Streator, hlavní hrdina románu Uspávanka (Lullaby, 2002), náhodou zjistí, že jistá africká říkanka, ať je vyslovena nahlas, či jen myšlena, může zabít toho, pro nějž je určena. Celou knihu pak bojuje s pokušením nezabíjet lidi náhodně, na potkání i na dálku.

Zároveň ovšem mesianismus pozdvihuje svého nositele. Viktor Mancini se chce obětovat pro ostatní, v anonymitě, zajištěné Alzheimerovou chorobou, dává rozhřešení všem starým lidem v léčebně, snímá jejich hříchy a bere je na sebe. Tender Branson je pro změnu tím, kdo má lidem přinést mír, nový vykupitel, Kristus, ukřižovaný v přímém přenosu na neónovém kříži. Problémem obou je, že o jejich oběť ve prospěch ostatních vlastně nikdo nestojí.

Láska jako lék
Hlavní charakteristikou křesťanství je určitě cit k druhému, láska: "Miluj bližního svého." Tender i Viktor zoufale touží po tom, aby je někdo miloval, nebo aby oni mohli někoho milovat. Palahniukovy postavy však vždy musejí čelit rozporu mezi láskou duchovní, pociťovanou, a láskou fyzickou, prožívanou. Sex je všudypřítomný. Fertility, do níž se zamiluje Tender, pracuje ve volném čase jako prostitutka, Viktor je na sexu závislý, léčí se v terapeutické skupině a jeho spolupacientky jsou zároveň i jeho spolunocležnicemi.

Pro čistý cit mnoho místa nezbývá, avšak o to je cennější. Pro Tendera je láska k Fertility jediným lékem, jenž mu umožní překonat trauma sebevražedné komunity. V Uspávance je láska jedinou obranou před smrtícím zaříkadlem. Když se Streator ptá Helen Boylové, jak ona dokáže ovládnout pokušení zabíjet, odvětí mu: "A proč nezkusíte tu moc zkrotit tím, že všechny lidi budete milovat tak, že je nebudete chtít zabít?" (Uspávanka, s. 148) Láska tu stojí v přímém protikladu k zabíjení a smrti, je stavěna na roveň životu a podmiňuje jej.

Bohužel takto přímo to u Chucka Palahniuka nefunguje. Všudypřítomná paranoia všech postav (a někdy i čtenářů) si vynucuje relativizaci takřka všeho. Cit i skutek mohou být v jeho knihách indukovány, čímž ztrácejí svou ontologickou, subjektivizující hodnotu. V knize, která obsahuje smrtící zaříkadlo, najde Helen i kouzlo lásky. Když se Streator zamiluje a zjistí, že Helen takové kouzlo ovládá, začne pochybovat, zdali cit, který pociťuje, vychází z jeho nitra, či zda mu byl prostě vnucen.

Pocit všeobecného spiknutí indukuje tajemství, něco, co zůstává běžným očím skryto a nemůže být snadno odhaleno. Paranoidní postavy v Palahniukových románech vidí za všemi obyčejnými věcmi ještě další rozměr. Viktorova matka věří, že jména neznámých lidí, jež zaslechne v televizi, v sobě nesou nějaké poselství. Obyčejné věci, detaily mají svůj odraz ve věcech neobyčejných, tajemných. Pokud například vyvolávají na letišti pana Bernarda Wallise, znamená to podle ní, že v budově jsou teroristé, kteří drží rukojmí. Slečna Terrylin Farmerová skrývá ohrožení antraxem, slečna Havelandová je kód pro virus Ebola. Proto je pro všechny hlavní postavy jeho knih charakteristická obsese podrobnostmi: v Zalknutí nás autor zahrne vědomostmi o nemocech, v Programu pro přeživší zase radami z domácnosti.

Občas však jsou postavy i čtenáři na vážkách, zdali jsou jejich paranoidní pocity jen přeludy, či zda se jedná o reálnou hrozbu. Tender Branson má pocit, že se jej snaží někdo zabít, pak zjistí, že o jeho život usiluje jeho starší bratr. Streator se zdráhá uvěřit moci smrtící uspávanky, smrt několika lidí jej přesvědčí. Hranice mezi vírou a pravdou, mezi zdáním a skutečností, mezi šílenstvím a normou není u Chucka Palahniuka nijak přesně vymezena.

Závislost na smrti
Jedinou jistotou zůstává pro hrdiny obou románů smrt. Konec života je výsostně subjektivním zážitkem. Protagonisté Zalknutí i Programu pro přeživší myslí na smrt často, potkávají se s ní prakticky každý den. Tender Branson je předurčen svou minulostí k sebevraždě. Viktor Mancini zase dennodenně dochází do matčina ústavu, kde umírají staří lidé. Carl Streator z Uspávanky je díky říkadlu přímo pánem nad smrtí. Konec života však pro Palahniuka neznamená tragédii, spíše výzvu. Skoro jako by jeho hrdinové chtěli umřít proto, že by to byl jediný dokončený, perfektní akt, jediná věc, jež se nedá revidovat, odvolat. Postavy Palahniukových knih jsou závislé na smrti. Jedině po ní může následovat spása a po té oni touží především. Nadto jim blízkost smrti poskytuje pocit divokosti a dobrodružství.

Náhražkou smrti pro ně zůstávají drogy a sex. Tender k tomu podotýká: "Lidé berou drogy, protože v tomhle časem sešněrovaném, zákona a pořádku dbalém a majetkem narýsovaném světě je to jediné osobní dobrodružství, které jim zbývá. ... Jedině s drogami nebo se smrtí zažijeme něco nového." (Program pro přeživší, s. 117) Viktor mu na to odpovídá: "Každá závislost je jen jiný způsob, jak najít mír. Uniknout tomu, co známe." (Zalknutí, s. 130) Smrt a drogy jim dávají možnost volby: buď zůstat v tomto světě, nebo jej, ať už dočasně (drogy), nebo natrvalo (smrt), opustit. Tender Branson i Viktor Mancini jsou rebelové s příčinou: nelíbí se jim život, který jim společnost naplánovala, a tak se bouří, vyvolávají chaos. Chaos, jenž nastane při příchodu Apokalypsy. Chaos, bez něhož není možná spása.

Chuck Palahniuk je spisovatel pro drsné nátury. Ve svých knihách nenabízí uklidňující řešení problémů a traumat moderní společnosti. Naopak, snaží se co nejvíce je odhalit. Ke svým postavám je nemilosrdný, jeho hrdinové trpí a ničí psychicky i fyzicky jiné i samy sebe. Na konci každé z knih je ale čeká odměna: smějí dál pokračovat v pachtění za nedosažitelným štěstím. A to není tak málo.