Nedávno vyšlý Horatiův titul O umění básnickém lze charakterizovat po všech stránkách jako svěží - počínaje vlastnostmi samotného originálu, přes překlad, poznámkový doprovod, typografickou úpravu, až po obálku. Přes lehkost, již útlá knížka vyzařuje, dostává se nám do rukou nesmírně závažný titul v dějinách evropské vzdělanosti. Abychom upřesnili jeho místo mezi ostatními Horatiovými díly: jde vlastně o dopis adresovaný bratřím Piso, pocházejícím z významné patricijské rodiny spřátelené s básníkem. Dopis je zahrnut do korespondenční sbírky Epistulae a není jediný, jenž se zabývá literární teorií. Původně byl zřejmě nepříliš ambiciózní úvahou napsanou již zralým básníkem nejspíše někdy kolem roku 15 př. n. l., ale již velmi ranou tradicí byl vytržen z kontextu, překřtěn na De arte poetica, a později se stal jedním ze základních učebních textů středověku, epochy, ve které obíhal jen chudičký výběr antických autorů, buď zachráněných pod milosrdným hávem morální alegorizace nebo používaných jako ukázka stylu. Při znovuvzkříšení antických žánrů a vzrůstu sebevědomí člověka-tvůrce byl Horatiův spisek základní rukovětí velikánů italského humanismu a další vrchol zájmu zaznamenal ve francouzském a německém klasicismu.

Dopis o 476 hexametrech nikoli školometsky, nýbrž vtipně, ve svižném rytmu, dává základní ponaučení o tom, jak by měl být vystavěn literární text, jaká je podstata poezie, jak má pracovat básník. V hrubém rámci těchto oddílů dává Horatius rady, které se nám možná budou zdát z velké části samozřejmé, ale zároveň nás budou fascinovat tím, jak dokonale platné jsou i  po pár tisíciletích - například zmínka o "davu, co oříšky, pražený hrách přišel chroupat" (v. 250) nebo rada: "scén, jimž diskrétnost sluší, / se na prknech vyvaruj a pohled ušetři všeho, / co uslyšet můžeme zpětně z úst sboru zasvěceného. / Před zraky diváků ať Médeia nevraždí děcka, na scéně Átreus vrah ať nevaří útroby lidské..." (v. 182-186). Udiví nás, jak mají publikum a jeho "konzumace" stále konstantní rysy a jak jim umělcova nabídka vychází vstříc. V každém případě z toho vyplývá optimistický závěr, že když doposud literatura ještě úplně nezdegenerovala, nestane se tak ani v budoucnosti.

Nečekejme originální spekulace a vyhraněné pozice: autor se nesnaží o vyčerpávající pohled na teorii literatury, nejde mu ani o hloubku či vyváženost. Na poli teorie je závislý na helénistických školách (zejména na Neoptolemovi z Paria) i na Aristotelově Poetice. Je zvláštní, že ač lyrik, lyrikou se prakticky nezabývá a kupodivu se věnuje dramatu a epice, žánrům nikdy nevyzkoušeným, ale dopodrobna rozebíraným právě Aristotelem.

Dynamičnost dnešní doby neprospívá poctivé práci a zvláště když literát nemá za zády štědrého Maecenata, je nesnadné splnit radu "po devatero / let svůj rukopis pod zámkem drž: co je v šuplíku, vždy se / dá zničit - nelze vzít zpět, co bylo již publikováno" (v. 388-390). Nicméně Horatiův hlas z hlubin staletí, jeho pevná vize literatury jako ars a rovněž básnické dílo, kterým se může chlubit, odhalují, že tvůrčí zásady mnoha současných spisovatelů jsou jen z nouze ctnost. Z četných bodů zmiňme alespoň tři: slavné "aut prodesse aut delectare" (v. 333), prospívat a bavit, tedy požadavek, aby literatura byla nejen více či méně duchaplnou zábavou, ale aby i něco závažného sdělovala; vztah ingenia a studia, talentu a mravenčí autokorekturní práce, bez jejichž součinnosti nemůže vzniknout nic hodnotného ("Vždy / výtkou... stíhejte básně stvořené přes noc" (v. 291-293); být "doctus imitator" (v. 318), vycházet, ovšem s moudrým nadhledem, ze života. Nikoli tedy, jak jsme dnes často zvyklí, zábava jako nejvyšší literární hodnota, nezadržované emanace vlastního zaručeně talentovaného ega a prázdné šustění papírem, vždyť "slevit jen o stupínek tu znamená klesnout až na dno." (v. 378).

Svěžest, vtip a hravost překladu mají svou raison d'etre v originále, neboť tón Horatiových dopisů evokuje jeho satiry. Přízvučné hexametry překladu jsou nápadité, výtku ovšem zaslouží lexikum, které v touze po bezprostřednosti občas vybočuje z hranic únosnosti. Příliš nespoutaný je překlad zejména v případě anachronismů (ring, nakladatel, vysoustružený) a výpůjček z latiny a řečtiny tvořících jakýsi falešný tón k originálu (experiment, typický, atmosféra, komplikován, altruismus, absolutní, sféra, cynik). Snad tedy nebylo od věci dát na Horatia, když říká "Každý krok předem pečlivě zvaž, ať je vše na svém místě." (v. 92).

Doslov je elegantní a výstižný, komentující text, autora i jeho dílo bez strnulé úcty. Ani tady se to však neobešlo bez výstřelků: argumentů prosté bonmoty jako "brilantní vyjádření, která vešla do slovníku celé Evropy, tonou co chvíli v hluchém marastu" (s. 69) nebo "[dílo je] stejně vzrušující jako odpudivé" (s. 71), jsou při vší sympatické snaze o civilnost velmi siláckou kritickou pozicí.

Je potěšitelné, že česká editorská praxe konečně překonala tabu a umístila poznámky k básni pod čáru. Asi ale nebyl dobrý nápad dělit poznámky na dvě řady podle toho, vztahují-li se k latinskému nebo českému textu, zbytečné jsou jazykové vysvětlivky a občasná resumé oddílů básně. Chvályhodné je otisknutí latinského originálu, jenž dává latině znovu ožít a dokazuje čtenářům, kteří mají alespoň rudimentární znalosti latiny a chuť nahlédnout na sudé stránky, že adjektivum "mrtvý" se týká spíše našeho vzdělání než latiny samé, jejích expresivních schopností a aktuálnosti témat, jimž slouží jako prostřednice.