Horatiova báseň Ad Pisones, List Pisonům De arte poetica, O umění básnickém, jejíž umělecké zásady čerpají ze staré řecké poetiky (Aristotelés) i rétoriky, byla vzorem dokonalé formy i pozdějším dobám. Je známo, že k této skladbě, jakož i k Horatiovým sbírkám Listů a Satir se obracel celý středověk a poté humanismus. V české literatuře nalézáme četnější ohlasy i v době národního obrození. Do češtiny byl list De arte poetica poprvé přeložen Simeonem Karlem Macháčkem roku 1827, dosud poslední překlad je z roku 1972 a najdeme jej v souboru Vavřín a réva. Překladatel Rudolf Mertlík (zde neuvedený) v něm českému čtenáři představil souborné Horatiovo dílo.

 Nejnovější překlad Dany Svobodové vychází v komentovaném zrcadlovém česko - latinském vydání. Latinský text je přepisem Schmidova teubnerského vydání (1867) a přihlíží rovněž ke kritické Shackleton-Baileyho edici (1991). Poznámky a komentář k latinské i české části textu zpracovala Eva Stehlíková, která je i autorkou doslovu „Slovo k Horatiově poetice“ (s. 60 - 71). V doslovu je představen Horatius a jeho dílo, zvláštní pozornost je pak věnována právě Listu Pisonům. Čtenář má v závěru k dispozici slovníky historických a mytologických postav, následuje vysvětlení způsobu, jímž jsou transkribovány řecké a latinské názvy a vlastní jména, dále je předkládán přehled předchozích českých překladů Horatiovy Poetiky.

 V překladatelčině předmluvě („Překládat Horatia“, s.7-8) se dozvídáme, že Dana Svobodová zvolila v případě Horatiovy Poetiky nápodobu latinského časoměrného hexametru,   sylabotonický český „hexametr“. Snaží se tak co nejvíce přizpůsobit možnostem češtiny a podle svých vlastních slov dává přednost pregnantnímu vyjádření myšlenky před doslovností překladu. Jisté ochuzení českého textu oproti originálu, které tento přístup přináší překladatelka kompenzuje zajímavým zvukem verše a volně rozloženými rýmy (např. vv 3-5).

Horatiův verš v překladu Dany Svobodové je plynulý a přirozený. Jen výjimečně narazíme v překladu na bezobsažná slova, která pouze dorovnávají rytmus („as“, „pak“).

Celkově je z českého textu patrna jasná překladatelčina koncepce - přiblížit Horatiův list dnešnímu čtenáři. Právě díky volnosti překladu, již D. Svobodová zvolila, jsou Horatiovy myšlenky reprodukovány výstižně a přesně, často dostávají díky vhodnému výrazu aktuální význam (např. v. 27-28 „professus grandia turget“ - „sloh veleděl kypí bombastem“). Dnešnímu čtenáři vychází český text vstříc i tím, že užívá současné jazykové a literární pojmy - „series et iunctura“ - spojení slov a kontext, „personae convenientia cuique“ - výstižná charakteristika, „vilem patulumque orbem“ - kruh levných klišé. Zdařilý je i překlad latinské metrické terminologie - „versibus impariter iunctis“ - dvojice veršů nestejných stop. Mnohoznačná latinská slova („iudex“, „iudicium“) jsou v českém textu nahrazena slovy pregnantními ( kritik, vkus). Podobně volí překladatelka místo neutrálních slov slova s výraznějším významem ( „rectius“ - nápaditě , „derisor“ - cynik), čímž ovšem zužuje i původní význam myšlenky. Reálie či aluze, které jsou nám dnes již cizí, jsou nahrazeny srozumitelnými ekvivalenty. V českém textu tedy nenajdeme kyklický básník ( orig. scriptor cyclicus), ale Homérův epigon, když Horatius radí při líčení Achilla „famam sequere“, přeloží to Svobodová - v homérském duchu.

Překlad se nebojí ani hovorového nebo nespisovného lexika. Velice často objevíme slangové výrazy z oboru divadelního (kus, part). Následující příklad svědčí o tom, že se tak neděje bezúčelně: v. 124 „difficile est proprie communia dicere“ - „dát vlastní punc hře, jejíž námět je dobře znám, je těžké.“ Nechybějí ani jadrné výrazy a obraty běžné mluvy - hnidy (nugae), jen tak plácat ( effutire leves versus), pumpnout (emungere), které mají často výrazný pejorativní a hodnotící nádech. Vhodně jsou použity i specificky české idiomy: v.6 „credite Pisones“ - na to vemte, Pisoni, jed, v.31 - „ in vitium dulcit culpae fuga“ - prchaje blátu do louže šlápneš (metoda zcela oprávněná, neboť různých lidových rčení používá Horatius sám). Ve větší míře se v textu objevují zdrobněliny ( hříšky - „delicta“), ojediněle pak i slova užitá v ironickém významu ( poéta) nebo novotvary ( ptákoplaz).

Humorný a laskavý tón originálu, kterého Horatius dosahuje zejména komickými a nadsazenými přirovnáními, podtrhuje překladatelka svéráznými přívlastky - leckde je doplní i k nerozvinutému podstatnému jménu, v. 222 „incolumi gravitate iocum tentavit“ - „sháněje peprný šprým (v mezích slušnosti ovšem)“, nebo jinde „pokud je báseň úchvatná jako celek“, „toporné verše“, „ornamentální úponky“. Nápaditě jsou přeloženy i Horatiovy stylistické hříčky - „licuit semperque licebit“ jako zákaz nezákaz , zvukomalebné „ardentem Aetnam“ jako řeřavá Etna. (S nepřesným či zkresleným překladem se setkáme jen ojediněle. Za nepřesný lze považovat latinizovaný překlad ve v. 74, kde „res gestae ducum“ jsou přeloženy jako gesta vůdců.)

Pokud chceme posoudit ještě jinak, nakolik je tento překlad poetiky nový a v čem se liší od předchozích, stačí jej porovnat s posledním vydaným překladem z roku 1972. Mertlíkův překlad se věrně drží originálu, je téměř doslovný, volí neutrální až archaickou slovní zásobu. Za všechny uveďme dva příklady: v. 71 „vocabula in honore“ překládá Rudolf Mertlík jako „slova, jež jsou v úctě“, Svobodová jako „módní slova“, v. 242 „series et iunctura“ je u Mertlíka „spojení a pořad“, u Svobodové „spojení slov a kontext“.

Dana Svobodová  i tentokrát, podobně jako ve svých překladech Ovidia nebo Catulla, opustila nepříjemně svazující doslovnost překladu a vytvořila tak originální český text. Zdá se, že se jí podařilo ukázat cestu, jak jak znovu představit antickou literaturu. I Horatius totiž píše: „Omne tulit punctum, qui miscuit utile dulci...“ (Absolutní vítěz je ten, kdo dokáže spojit příjemné s užitečným. - O umění básnickém, v. 343