Francouzská próza zaznamenala v posledních pěti letech výrazné zmnožení děl, nesoucích znaky autorského postupu „sledujte jak tvořím“. Jsou zaměřeny na autora-vypravěče, jehož zaujetí sebou samým tvoří páteř celého vyprávění. Zpráva, kterou podává o sobě a svém vidění světa, je často syntézou vnější reality a analýzy vlastní personality. Čtenáři se tak dostává literární reality show: následuje svého autora krok za krokem všednodenními úkony i myšlenkovými proudy, zapíná s ním počítač a rozebírá úskalí spisovatelské práce. Text má potom blíž ke zpovědi než výpovědi, soukromí hrdiny je vypodobněno tak, že se do popředí čtenářových úvah dostávají otázky o autobiografických rysech.

V českých překladech máme odpovídajících příkladů hned několik: Jean-Philippe Toussaint (Televize, Autoportrét), Amélie Nothombová (Strach a chvění), Catherine Milletová (Sexuální život Kateřiny M.), Philippe Djian (Za rozcestím), Benoit Duteurtre (Totální výprodej), Anna Gavalda (Kdyby tak na mě někde někdo čekal), přičemž jde jen o úzký výsek z mnohem početnější skupiny spisovatelů, kteří psaní o psaní učinili jedním z témat svých děl. V této společnosti má svoje nezpochybnitelné místo i Laurence Ruel-Mézièresová (nar. 1957), jež si pro své literární působení zvolila pseudonym Camille Laurens, záměrně neurčující rodovou příslušnost.

Profesorka literatury a po dvanáct let učitelka francouzštiny v Maroku dnes sídlí v Paříži a věnuje se pouze psaní. První román Index vydala v roce 1991 a od té doby ji další díla (Romance, 1992, Les travaux d´Hercule, 1994, Philippe, 1995, Mourir avant de n´être, 1997, L´avenir, 1998, Quelques-uns, 1999, Le grain des mots, 2003) vydobyla přízeň francouzských čtenářů i literární kritiky. Největší úspěch zaznamenal román Dans ses bras–là, který v roce 2000 získal cenu Femina a byl pak hojně vydáván v zahraničí (česky V náruči mužů, překlad Alexandra Pflimpflová, 2002).

Camille Laurensová je spisovatelkou svého života, tuto inspiraci ráda přiznává, a jak sama říká, byla překvapena zjištěním, nakolik její osobní zkušenosti mají obecnou platnost, a potěšena reakcí čtenářů, kteří v jejích knihách nacházejí sami sebe. Žije jeden život, a píše „pořád jednu a tutéž knihu“. Autobiografie v literárním díle je jako jedno ze stěžejních témat přítomna už v její prvotině Index (Ukazováček), v níž nic netušící hrdinka objevuje v náhodně zakoupené knize svůj vlastní život; umocňuje se v románě Avenir (Budoucnost), o spisovatelce přítomné u filmování jejího autobiografického románu a plní terapeutickou funkci v díle Philippe, v němž se vyrovnává se ztrátou svého dítěte, zemřelého krátce po narození.

Nejnovější autorčino dílo Láska, román z této linie nijak nevybočuje, naopak přibývá snah předkládat čtenářům další události ze svého života a úvahy o textech, které už měli možnost si přečíst . Vypravěčku zastihujeme v momentě životní krize: mnohaleté manželství se bolestivě rozpadá, milenecký vztah nevratně zkazí jiná žena a zamýšlené téma budoucí knihy ne a ne dát se uchopit. Tato jistě nikterak výjimečná životní situace ji přivádí k úvahám na téma odvážně vetknuté do názvu – na téma lásky: „…kladu si otázku (…) zda lze vystopovat nějakou příbuznost v tom, jak milujeme, zda je tu nějaký pramen, původ, smysl, rodinný duch. (…) Otázka by tedy nezněla jen: pocházíme z lásky? Ale také a především: odkud se bere láska v nás? (s.18)

Jestliže Camille Laurensová sledovala v předcházejícím románu V náruči mužů mužské pokolení každého věku prizmatem vztahů k ženám, v případě Lásky, románu se obrací ke čtyřem generacím žen své rodiny. Vyprávění se odvíjí ve třech rovinách, neustále se doplňujících, překrývajících a prostupujících vlnách, které se stáčejí kolem lásky ve všech pádech a se všemi myslitelnými přívlastky. První rovinu tvoří historie spisovatelčina rodu: návraty do minulosti manželství matky, babičky, prababičky a samozřejmě i jejího vlastního. Příběhy prožité i kdesi zaslechnuté tvoří jakýsi dokumentární podklad, na němž se vydává pátrat po (ne)přítomnosti lásky mezi partnery. Druhá rovina sleduje její práci na románě o vévodovi de La Rochefoucauld, patřícím k jejím velkým láskám, tentokrát literárním. Nevíme však, kam ji dovede, neboť i jeho životopis je pouze jiným entrée ke stejným úvahám. Třetí plán textu se věnuje rozjímání nad neuchopitelností předmětu, jakým láska je, snaží se o nalezení jejího původu a podstaty, příčin jejího zmírání či nedostatku.

Pustíme-li se do čtení této knihy se vzpomínkami na předchozí román V náruči mužů, nejspíš brzy ztratíme nadšení. To, čím dokázala vrátit Camille Laurensová poutavost i těm nejobehranějším situacím mezi ženou a mužem, zde zaniklo pod tíhou myšlenkových spirál, které roztáčí až běda. Dříve subtilní a výstižné postřehy „párového dorozumívání“ zde nahrazuje reflexivními pasážemi, kterým navíc ubližují leckdy dosti tristní klišé : „…láska, je to láska – ne pouhá přitažlivost, kouzlo, pomíjivá touha, ne: láska – anebo se mýlíme? (s.10), Láska má daleko k lásce, láska se drží od nás dál (…) narážíme na slepou zeď lásky, tak slepou, jak jen láska může být…(s. 85). Co se stane s láskou, o níž se už nemluví, co se stane s milováním, když už se nepomilujeme?“ (s.104) Text je naopak nejpřesvědčivější tam, kde opustí meditativní vlny a vrací se ke „klasické“ formě – tedy k vyprávění. Laurensová je jedinečná pozorovatelka mikrosvěta společných domácností a nepochopitelně protahovaných manželských muk. V jedné větě dokáže postihnout vyprázdněnost citů i hořkost rozpadu dlouhodobého vztahu. Umí být vtipná i ironická. Odbíhá však při každé příležitosti ke svým reflexím, jako by si dala za úkol už jednou provždy vyřešit, co to ta láska tedy je. Sama však v závěru knihy musí konstatovat, že „S láskou totiž dospějeme vždycky jen sem: řeči, řeči…“ (s.140) Přitom způsob, kterým podává krátké postřehy z životních osudů jí nejbližších žen, dokáže vypovídat o vztazích mnohem přesvědčivěji, než úvahy inspirované literaturou 17. století, především Maximy vévody de La Rochefoucaulda, a také vlastním pořadem na jedné z rozhlasových stanic. Láska, román; láska, muži; láska, psaní; láska, literatura; láska, děti… jsou pro Camille Laurensovou dvě strany jedné mince, kterou obrací a skrze niž hledá svoji vlastní identitu.

Vypravěččiny úvahy, hodny titulu knihy, by pro svou jalovost nenašly uplatnění ani na stránkách ženských časopisů. Zpočátku tolik nevadí a čteme je se zájmem, který však (jak je spisovatelka omílá) slábne, až nakonec upadne úplně pod náporem rozvleklého myšlenkového balastu, jenž nezachrání ani hojné citace velikánů francouzského písemnictví počínaje de La Rochefoucauldem, Racinem, Byronem a konče Hugem, Flaubertem, či de Laclosem. Ke škodě celého románu tvoří tyto pasáže jeho podstatnou část a činí tak z celé knihy unavující zpověď korespondující s hrdinčiným vyčpělým vztahem k manželovi.

Sluší se dodat, že český překlad Alexandry Pflimpflové, jež má s Camille Laurensovou zkušenosti již z předchozího románu V náruči mužů, je dobrý. Překladatelka ještě prohlubuje trapnost žárlivých scén („A co La Rochefoucauld, ten je v tom dobrej k čemu? /…/ Rošfukol podfukol, co? Ne, víš co, odhoď ty nazdobené fleurety, ať teče pořádně krev.“) a dokáže sdílet s autorkou zálibu v jazyce a rozvíjet jeho možnosti („…slovo milenec obsahuje milý, milování, je to vždycky méně směšné, kdežto manžel, vztekal se, v tom je „žel“ – bohužel, manžel.“). A tak nezbývá než věřit, že snaha překládat a vydávat novinky nepřipraví českého čtenáře o lepší čtení z autorčiny produkce minulých let.