Kniha povídek Kdyby tak na mě někdo někde čekal (Je voudrais que quelqu´un m´attende quelque part) vyšla ve francouzském nakladatelství Le Dilletante v roce 1999, jako prvotina neznámé mladé autorky. Mávnutím skutečně kouzelného proutku se ale sbírka stala nejprodávanější beletristickou publikací. Nakladatelství Mladá fronta přináší tedy na trh osvědčené, a přitom velmi čerstvé zboží. Historie českého vydání je navíc zajímavá tím, že – dle slov redaktorky Anežky Charvátové – byla Gavalda objevem mladé brněnské překladatelky Silvie Dokulilové, jinak učitelky matematiky na bilingvním lyceu, která jen na zkoušku zaslala do nakladatelství ediční návrh a pár přeložených úryvků… Mladá fronta tak opět rozšířila záběr „mladé“ literatury. V tomto případě vsadila na dobrou kartu, kniha se prý dobře prodává.

Anna Gavalda po obrovském úspěchu první sbírky povídek vydala roku 2001 román A já ho milovala. Ten má ladění smutnější, představuje dlouhý dialog mladé ženy, již opustil manžel, s tchánem – Gavalda ho psala těsně poté, co se sama rozvedla.

Sbírka povídek Anny Gavaldy je dalším z příkladů, dokumentujících obdivuhodně bohatý, leč rychlokvašek plný francouzský knižní trh. Gavalda má jistě na psaní talent. Připomíná mi jinou mediální hvězdu Amélii Nothombovou, jejímž textům nelze upřít profesionální zvládnutí, avšak čtenář často tápe při hledání důvodu, proč to vše, ač pěkně, bylo sepsáno… a vydáno. Gavalda umí dobře pozorovat, výborně vystihnout – nejčastěji komickou – podstatu situace, charakteru či záležitosti, dokonale napodobuje mluvenou řeč, což se i v překladu podařilo dodržet jak v rovině lexika, tak stylové. Lze ji přirovnat k jinému autoru bestsellerů, Philippu Delermovi, jenž zprvu ohromil nádherně minimalistickými popisy banálních, běžných zážitků a věcí, posléze však jeho nostalgická zamyšlení začala připomínat rustikální, ale nezastavitelný kolovrátek. Gavalda má zatím jiný problém – ačkoli jeho řešení je stejné: i jí chybí jakási disciplína, potřebovala by více škrtat, lépe vybírat (je-li z čeho).

Na rozdíl od od čirého profesionála Delerma však Gavalda, ostatně zatím debutantka, zaráží nevyrovnaností, rozkolísaností. Ne každý dobrý nápad rozvede na ucházející úrovni. Sbírka povídek činí dojem, že je poskládána z veškerých prací autorky od prvních literárních pokusů (například povídky Jak na věc, The Opel touch působí jako nedotažený pokus studentky navštěvující ve Francii tak běžné dílny tvůrčího psaní). Jak na věc, Přerušení, Epilog jsou texty tak pro čtenářky dámských magazínů. Ambra má ambice rádoby umělecké, vyzní ale jako ubohé klišé. Ostatně klišé jazyková, líbivé výrazy a otřepané obrazy („Naše hrudní koše se můžou pominout…“, „Kopu do imaginárních konzerv. Nenávidím mobilní telefony, nenávidím Saganku, nenávidím Baudelaira a všechny tyhle šarlatány. Nenávidím svou pýchu…“) se objevují v textech často a mají účinek přímo odrazující. Některé texty jsou zbytečně zdlouhavé (Epilog), naproti tomu třeba Ten muž je povídka střídmě načrtnutá, výstižná, dokonalá, ale co vlastně sděluje, a proč? V textech Opušťák a Hlavní zpráva dne lze předem odtušit závěr, přestože má být překvapením, – naopak ale v povídce Catgut nebo Junior, ač předem víme, kam vyprávění spěje, nakonec s povděkem očekávané vyústění vychutnáme. Nabízí se otázka, zda bylo, či nebylo z čeho vybírat, kdo vlastně výbor v původním vydání sestavil. V některých textech je vypravěčem muž, jinde žena, ale stylisticky, náladou, stavbou vět, volbou výrazů se povídky prakticky neliší. Ze všech je cítit autorčin ironický nadhled, trochu velkohubé komentáře, hrdinové se okatě či na oko podceňují, úmyslně shazují.

Gavalda přitom ale skutečně dokáže zplodit i kouzelné kousky: umí lehce nahodit břitký postřeh (Ten muž), skvěle gradovat banální historku (Klik-klak), rozmarně rozvést nešťastný příběh zpovykaného zbohatlického synáčka s vypůjčeným autem, které úplně odepíše rozzuřený divočák (Junior), aféru z černé kroniky podat jako nevyhnutelný projev po právu rozhořčené veterinářky (Catgut – tuto historku známe z filmu Alice Nellis). Nejlepší texty z knihy jsou zároveň i nejkratší, Gavalda očividně zvládá lépe případ, kdy se uchyluje k muži jako vypravěči.

Překlad je pěkný, překvapí snad jen některá nepříliš šťastná řešení, například doslovný převod citoslovcí – ono „Pffff“, s variantou „Fffffff“, jež by snad někde mohlo dotvářet charakter postavy, se bohužel vyskytuje ve více povídkách, a nevím, je-li v obecné češtině tak často užívané, podobně „Ach!“ či „Ó jé“ jsou výrazy, o nichž by překladatel měl více přemýšlet. Zarazí i některé tvary „písknul“, „na hákách“, „děvenko“ z úst slečny, „vylízat“ ve významu „vylézat“, nebo šroubované formulace: „Ty tvoje brejle jsou ale dost špinavý, co?“ ve významu „nemáš nějak moc špinavý brejle?“, „Ty? Co to provádíš?“, „poplácávají mě po břiše“ – nemělo být „po zádech“, „po ramenou“? Jinak je ale převod hovorového charakteru všech textů do češtiny celkově vydařený, adekvátně posazený - možná i zásluhou pečlivé redaktorky. A to včetně vystižení takových autorčiných libůstek, jako je užívání různých automatismů, často pronikajících do řeči mládeže z reklamy.
Otázku vzbuzuje užití poznámek pod čarou, v dnešní době poněkud neobvyklého překladatelského řešení, které zaráží třeba tam, kde nám je předložen převod latinské věty Alea iacta est či vyloženo kdo byl Chateaubriand – skutečně i francouzské vydání považovalo toto poučování čtenáře za nutné?

Anna Gavalda mi připadá být dalším z produktů francouzských médií: holka k světu, umí psát, tak co z ní neudělat hvězdu? Ostatně autorka sama se tak – s rádoby vtipným sebepodceněním – popisuje:
„Víte, nebudu vám zastírat, že v tom vašem rukopisu je pár zajímavých míst a že máte určitý styl, jenomže (následuje řada úvah o lidech, kteří píší, obecně, a o obtížném povolání nakladatele zvláště)… Za současné situace a z důvodů, které jistě snadno pochopíte, si nemůžeme dovolit váš rukopis publikovat. Na druhou stranu bych velmi rád zblízka sledoval vaši příští práci a buďte ujištěna, že ji vždy budu věnovat tu největší pozornost. Tak takhle bych to viděl.“ Tak takhle bys to viděl. Kreténe všech kreténů. (s. 168)
nebo jinde:
„…objevuje se první opravdový problém, který je velmi důležitý: jak se obléknu? Jako opravdová příští spisovatelka a bez špetky elegance, protože opravdový život je jinde. Nemějte mě rádi pro moje velká prsa; mějte mě rádi pro to podstatné v mém nitru.“ (s. 164)

Pravdou zůstává, že kniha ve Francii dobyla nejvyšší příčky prodejnosti. Poprvé vyšla roku 1999, o rok později získala cenu časopisu Lire-RTL, ještě i v roce 2002 byla nejprodávanější francouzskou beletristickou knihou. I u nás je dle informací vydavatele komerčně dobře odhadnutým titulem. Proč? Nevím. Trochu připomíná povídkový film – obrazy se rychle střídají, tu divák uroní slzu, tu se otřese odporem, jindy se smíchy za břicho popadá. Rozostřený záběr, příliš dlouhý detail nebo nudnou pasáž nevnímá, "polibkové" scény zkrátka přetrpí, atd. V povrchnosti dnešní doby možná další atributy, jako třeba jasný tvůrčí záměr, určitou sebedisciplínu, úctu ke čtenáři a podobně, lidé v próze nehledají. Anebo se lehce smíří s tím, že nenacházejí.

Ale hledáte-li zábavnou knížku do vlaku, která je "drsná" jak kluci a "měkká" jak holky, tedy jako dnes skoro všichni, vezměte si Gavaldu. Ukáže vám sice pohledem z rychlíku, ale zajímavě, co jste třeba nevěděli, nebo si toho nevšimli. A zavzpomínáte na pár vlastních podařených mejdanů, strašných trapasů a horkých chvilek. Proč ne.