(...) Mladá žena jménem Camille se na počátku příběhu stane jakýmsi otrokem vlastní milostné intriky. Zamiluje se na první, skutečně letmý pohled (v knize je to také jediný fakt, který by zlí jazykové mohli vztáhnout k nechutnému mýtu o blondýnách) a svou "oběť" pronásleduje tak dlouho, dokud nezjistí její identitu. Abel Weil je psychoanalytik zaměřený na manželské poradenství. Zpověď na freudovském kanapi patří snad již neodmyslitelně k inventáři ženské prózy (od Strachu vzlétnout Eriky Jongové až po Temnou lásku Alexandry Berkové), autorka však neváhala tuto dnes poněkud otřelou expozici použít. Vstupní prozaická skutečnost, skrytá v metaforickém titulu knihy, reprezentuje totiž v ději nadějně netradiční příležitost setkání s mužem. Ovšem obsahem blondýnčiných dnů se nestávají pouze terapeutická sezení, ale předcházejí jim literárně zpracované charakteristiky partnerů všeho druhu. Zajímá vás, co poté Camille na dotyčných schůzkách dělá? No přece nic jiného, než že tyto chlapy rozebírá!

Kniha má dvě části, které se navzájem volně prolínají, a to vrstvu vyprávěcí a vrstvu reflexivní. Kapitoly prvního druhu se zabývají popisem Camillina vztahu k blízkým mužům, čímž se zejména odkrývají subjektivní peripetie jejího osudu. Ten sám o sobě není literárně nijak přitažlivý, ačkoli jistě nese zajímavost sociologickou: po nepříliš veselém mládí a po absolvování školy dívka náhodou otěhotní a vdá se. S odstupem času však svému partnerovi, který je jí nevěrný, přestává rozumět a poté zkouší nevěru opětovat. Do krizového období rodiny pak naneštěstí přichází ještě úmrtí druhého dítěte, zklamání z milostného poměru s jiným a následně manželské odcizení, směřující k rozvodu. Konkrétní dějiny postavy (a něco více než shoda křestního jména mi říká, že jde částečně i o autorčinu historii) by však z literárního hlediska nebyly příliš důležité, kdyby zároveň, jakousi přirozeností onoho ženského psaní, neprozrazovaly - alespoň v našich kulturách pozorovatelné - zjevně objektivní rysy mužského rodu jako takového.

Nepřítele blondýnek je však právě v tuto chvíli třeba upozornit, že Camille není zaměřena proti mužům, nýbrž zrovna naopak! Miluje je celou svou duší, miluje je tělesně, myslí na ně, prohlíží si je, baví se s nimi, touží po nich, zdá se jí o nich, zkrátka zajímá se o ně tak, jako by nic pozoruhodnějšího na světě neexistovalo. K její smůle se však při písemné inventuře vztahů s druhým pohlavím ukazuje, že skutečné sblížení s mužem bude nejspíš pouze jakousi ženskou iluzí, neboť muži, jak se zdá, se o ženy ve skutečnosti nezajímají. Schopnost bezmezné lásky, tento pro ženu prostý fakt, se zde jeví jako mužům nepoznatelný.

Autorčino alter ego, Camille, vede ženský zájem o muže jako o problém svého života k hlubokému soustředění na literární práci. Její rukopis, ve kterém se snoubí kvarteto časových tkání (deník z mládí, historie manželství, terapeutická zpověď a přítomnost zápisu) a který nehodlá být ani genderově tradicionalistický, ani nesmlouvavě feministický, ale zato ve své jemnosti i vtipnosti dovede být opravdu emancipovaný, zdaleka není jen pseudodeníkovým záznamem skutečnosti. Psaní, jakoby podporováno mnoha odkazy na známou, většinou milostnou literaturu (Laclos, Racine, Nabokov...), populární i klasickou hudbu, divadlo a kinematografii, se tu totiž samo stává všeobsáhlou metaforou ženina obcování s mužem.

Laurensová uchopila svoji prózu nejen jako nějaký, do detailu rozpracovaný taneční pořádek Camillina dosavadního života, ačkoli pochopitelně i forma řetězení a zauzlení událostí má v díle svůj symbolický smysl, ale lze nahlédnout, že tyto "taneční hodiny" učinila především proměnlivým, a přece trvalým zobrazením celoživotního dialogu mezi sebou-postavou a muži. Ne náhodou představuje téma tohoto "naratologického rozhovoru" právě zkoumání jinakosti opačného pohlaví.

Přesvědčivé, poctivé, přesné, přemýšlivé i zábavné pojetí tohoto ženského textu hodnotí autor doslovu Lubomír Martínek jako povzbuzující zprávu. (...)