Básnické dílo Hedy Kaufmannové vyšlo v útlém svazku pod názvem jedné z básní, který naznačuje, jakým způsobem autorka přistupuje k tvorbě. Styl její poesie se v mnoha aspektech blíží jejím prozaickým textům – je v dobrém slova smyslu prostý, jednoduchý, autorka svá slova pečlivě volí, nevyhýbá se hořké sebeironii, její nahlížení světa je sice láskyplné, ale postrádá zkreslující brýle falešných iluzí.
Básnické texty sebrané do této sbírky vznikaly mezi lety 1922 a 1980, některé z nich jsou sice nedatované, ale zdá se, že jednotlivá čísla jsou sestavena chronologicky. Takový způsob – v němž sestavovatel cudně ustupuje do ústraní – je zcela v souladu s ostatními dosud vydanými díly Hedy Kaufmannové. Její poesie se tak stává dalším kamínkem v mozaice literárního díla, vnímaného doposud především na pozadí autorčina života, či přinejmenším v těsném sepětí s ním.

V poesii Hedy Kaufmannové najdeme ústřední motivy, které jsou charakteristické i pro její prózu. Básně z dvacátých let jsou poznamenány především její cestovatelskou, nebo spíše turistickou vášní – autorka se v nich vyznává ze svého obdivu ke krajině svého mládí, nepateticky ji popisuje, přičemž sama je vždy její součástí; dá se říci, že člověka vnímá jako přirozenou část krajiny. Její vztah k zachycené realitě je osobní - oslovuje cesty, po nichž chodí, „vlak si píská“.

Na konci třicátých let začínají pronikat do její doposud bezstarostné lyriky tesknější tóny („dnešní jara klamná jsou a lživá“), objevují se první ozvuky politické situace: „Blahoslavení mrtví, kteří psali / nevědouce o demarkační čáře“. Z básní těchto let je zřetelné, že Heda Kaufmannová spojuje tvorbu s potřebou osobního vyjádření – jednotlivé básně v koncentrované zkratce vyjadřují její vnitřní pocit, která se stává čím dál tím tragičtější. Tyto básně také často mají adresáta – ne už však personifikovanou krajinu, ale skutečné lidi - její nejbližší, nebo například Karla Čapka „To můžeš: hoře v sobě nést / nad smrtí, která uzavřela kruh, / kapitolu. A teď je konec snění.“

Báseň z období krátce po válce Stručná rodinná historie je vystavěna na ústředním motivu hodin s černým ciferníkem. Rekapituluje válečnou zkušenost rodiny Kaufmannových, ale objevuje se v ní i první náznak autorčiny později velmi vážné nemoci: „černý kašel a pak astma / černí vlci a pak plyn / dusí / nějak člověk zajít musí / buď komínem do éteru / nebo hlavou pod sekeru / nebo jen tak zvolna chátrá“.

V poesii Hedy Kaufmannové se kromě zásadních životních milníků objevují i další motivy – například (jak už napovídá název sbírky) motiv slova a touha po přesném vyjádření, které by dokázalo zachytit popisovanou zkušenost co nejvěrněji. Kaufmannová překládala a vzhledem k tomu, že se celý život obracela k literární tvorbě, slovu věřila. Z jejího díla je patrná víra ve správně nalezené slovo, ale i strach ze zničující síly slova nesprávného. Od druhé poloviny čtyřicátých let se v jejích textech začíná pravidelně objevovat motiv uplývajícího času, který s sebou nese jenom smutek „Na krátkou nit svého času / všechny nerušené minuty s tebou / navlékám / jako lakomec pravé perly. / (Toho i onoho poskrovnu).“ Tento životní smutek, nebo lépe řečeno jisté skepse, která často hraničí s příkrou sebeironií, je na poesii Hedy Kaufmannové snad to nejzajímavější. Chronologické řazení básní je v tomto ohledu o to šťastnější, že čas a jeho uplývání je prakticky ústředním motivem druhé poloviny sbírky.

„Neohlížej se na nic / nikoho nezrazuješ (leda tak sebe)“ píše Heda Kaufmannová v polovině sedmdesátých let. Je-li dnes už zcela nesporné, jakým byla Kaufmannová člověkem, pak o své autorské místo na literárním nebi stále ještě bojuje.