Heda Kaufmannová
Píseň tlouštíka

Vím,
jednou
zeštíhlím.

Ostatní tlouštíci závistí zblednou.
Celý svět v údivu bude se kácet.
Budu jak párátko.
Budu jak tyčka.
Vylezu na jedli vysokou, rovnou jak svíčka,
a z místa lehounce doskočím metr dvacet.
Lavice žádná se pode mnou nezboří.
Brambor sním dvě kila k večeři,
aniž to zaplatím draze
v tělesné váze.

Bude to v zimě, či v pololetí?
Za rok, či až celé století
mine?
Na naši zemi, či planetě jiné?
To nevím.
Jenom vím,
jednou jistě zeštíhlím.

*****************

Lidský organismus umí podivuhodné kumšty. Od okamžiku, kdy Karel Reiner vyslovil větu „teta Helena je na transportlistě“, až do chvíle, kdy mi maminka zmizela z očí v chumlu licí, jsem se pohybovala – ne, jala, jela jako namazaný stroj, s myšlenkami upnutými věcně a přesně na fůru věcí, které bylo třeba zařídit. Všechno ostatní jako by bylo vypnuto. Existovalo jen balení, systematické, dávno předem promyšlené. Odškrtávat v seznamu věcí, na nic nezapomenout; pracovat s rozumnými lidmi, kteří pomohli; zdvořile avšak nemilosrdně vyhazovat z těsného bytu všechny poděsy a profesionální naříkačky. Pak jít s maminkou na Karlák, aby mohla u dvířek promluvit s Viktorem, a vyjednat s dozorcem, aby ještě den před nástupem do cirkusu mohla ještě jednou přijít. A hledět mamince naočkovat, aby myslila jen a jen na návrat, že musí zůstat zdravá pro shledání – do Vánoc to bude. Ví bůh, že jsem tomu sama věřila v těch dnech a nocích napěchovaných samou prokletou věcností. Byla jsem tak protivně věcná, že jsem musela dělat dojem úplně bezcitného člověka. Jistě to lidi šokovalo, zejména ty profesionální plačky, ty, co vzdychají po hřbitovech, pálí svíčičky a vůbec mají monopol na pietní počiny. Proboha, nechte mne. Neberu vám vaše fetiše, nechte si je. Ale po mně nechtějte, abych ztrácela sílu v domýšlení nedomyslitelného a věčně žila mezi pomyslnými katafalky. Dokud dýchám, dokud jsou moji mrtví ve mně živoucí, tak jako byli kdysi se mnou, spíš usměvaví než smutní, laskaví i v přísnosti, plni dobrých nápadů, plni dobré vůle, plni života živoucího v oněch dobrých dnech, jež nám byly přány do roku 1938, a jež jsem – zaplať pánbůh za ten dar – prožívala s plným vědomím, že jsou dobré. Nechte mne; protože tohle vy za mne neodstýskáte.
(Léta 1938-1945, s. 103-104)