Sylva Šimsová roz. Maiwaldová (1931)
Heda Kaufmanová byla přítelkyní mé maminky Jarky Maiwaldové-Kreysové. Byla to jedna ze skautek, s kterými se v předválečných letech stýkávala. Často jsem chodila s ní. Heda mne tehdy velice zaujala. Na rozdíl od jiných dospělých mne brala vážně, jako kdybych nebyla dítě, ale zároveň mi bylo jasné, že skrze mne vidí, že před ní nic neutajím. Obdivovala jsem se jí, i jsem se jí bála. Ledacos o mně věděla. Řekla na příklad rodičům, že jsem sestoupila z chodníku, když se mi skutálel míč na ulici. Lámala jsem si hlavu, jak to mohla vědět, až jsem si vzpomněla, že tam po ulici jel někdo na kole. Asi to byla ona.

Později jsem chodívala k Hedě do bytu u Olšanských hřbitovů na lekce němčiny. Byla velice dobrý pedagog. Pochopila, že mě němčina moc nebaví (měla jsem před tím nepříjemnou učitelku), ale že ráda čtu. V jedné z prvních lekcí mi půjčila knihu v němčině o Emilovi a detektivech od Kästnera a řekla, že ji musím příští týden vrátit. Skutečně jsem ji za ten týden bez slovníku přečetla a ona mi hned půjčila další - Dr.Doolittle od Loftinga. Její dost originální metoda způsobila, že jsem dostala chuť a odvahu číst i v jazycích, které málo znám. Slabinou bylo, že jsem se nikdy nenaučila gramatice.

V ponuré chodbě mi někdy otevírala dveře její matka. Vypadala smutně a měla tmavé kruhy pod očima. Její tvář pro mne symbolisovala utrpení Židů za války. Dodnes ji vidím a celý život si nesu tu vzpomínku jako těžké břemeno.

Zajímavé lekce němčiny náhle ustaly. Rodiče mi nevysvětlili proč. Naslouchala jsem potají, co si říkali. Pochopila jsem, že Heda měla bratra, který byl ve velkém nebezpečí.

Jednou nás přišla Heda navštívit a dala mi dvě knihy a psací pero. Pochopila jsem, že je to konec. Dala mi psací pero, protože půjde do transportu, jako ostatní Židé. O pár dní později mi maminka řekla, že Heda a její matka odešly do transportu. Byla jsem z toho velice smutná.

Později jsem zaslechla, že Hedin bratr Viktor byl popraven. Patřil do stejné skupiny jako moji rodiče a jejich přátelé K.J.Beneš a Ervína Brokešová. Ervína tehdy u nás pravidelně bydlívala, když jezdila do Prahy. Poslouchala jsem tajně jejich konversace a dozvěděla se mnoho věcí, které nebyly pro dítě vhodné. Nikdy jsem se však nedozvěděla o tom, že se Heda schovávala.

A pak ke konci války, v dubnu 1945, mne maminka dovedla do bytu paní Málkové. Setkání s Hedou bylo dojemné. Věděly jsme, že se už blíží konec války.

Jarka Maiwaldová roz. Kreysová (1904 -1997)
V červenci 1942 byla paní Kaufmannová povolána do transportu. Byla se u nás se mnou rozloučit. Obě jsme věděly, co ji čeká, obě bez slz. Jen mne prosila, abych Hedu neopouštěla. Byla to vzácná žena. Heda dostala výzvu 5. září, všechno připravila, kufr se starými hadry poslala do transportu a pak se "potopila". Nesla jsem jí batoh věcí do tanečního studia Jarmily Kröschlové, obě sestry Kröschlovy ji nějaký čas schovávaly a moc jí pomáhaly. Bylo jen několik nás, kdo věděli o Hedě žijící v ilegalitě. Ani doma jsem to neřekla.

Viktorova žena Irma se také potopila, s tou to ale bylo velmi riskantní. Byla nervózní a bázlivá a neměla tu přirozenou Hedinu statečnost a odolnost. Časem se Irma usadila u Medi Machové. To byla bývalá skautská vedoucí, skromný, tichý člověk. Byla svobodná, maminka jí nedávno zemřela, tak byla v bytě sama. Heda se usadila na čas u Heleny Hrdinové, hodné toho jména. Ta už v tom uměla chodit, schovávala kdysi Viktora a jiné pracovníky. Chodívala jsem tam za Hedou a Heleny jsem si čím dál víc vážila. 18. července 1943 přišel od Medi dopis "Nechoď tam, jsou tam špatné schody". To praskla motáková aféra Viktora a Pepíčka. Motáky, které posílali, byly po delší dobu známy gestapu. Hedě se podařilo uniknout, ale Helenu gestapo sebralo. Meďa, která k Heleně šla zrovna. když tam gestapáci byli, se jim v tu chvíli vytočila, že tam jde obchodně, že její bratr má dodat nějaké dlaždičky, dostala se domů, mohla mne varovat, ale pak ji také sebrali. Tenkrát jen díky Medě jsem do toho taky nespadla. Obě, Helena i Meďa, přežily tábor v Ravensbrücku. Medě po návratu komunisti sebrali garsonku, v které dřív bydlela. Musela bydlet u Irmy. Bylo to hrozně hodné, svědomité děvče, měla ve válce známost se Židem a už ho nikdy neviděla. Zemřela poměrně mladá na rakovinu.

V úzkém spojení s Hedou byla Anka Steinová, taky jedna z bývalých vedoucích skautek. Byla to velmi hezká dívka a vzala si velmi nehezkého, ale hodného Emila Rotha. Měli holčičku, Milenku, asi o rok mladší než Sylva. Tu se jim podařilo dostat včas do Anglie zásluhou sheffieldských skautek Dorothy a Rosie. Ona se za ní už nedostala. Anka dostala zaměstnání v Židovské obci, kde se vyřizovaly všechny záležitosti Židů. Protože jejich děti nesměly chodit do "arijských škol", Anka měla pro židovské děti kroužek údajně na hry, ale vlastně je učila. Byla to skvělá holka, i v těch těžkých dobách měla pro každého úsměv a svůj osud nesla velmi statečně. V březnu 1943 spadla do transportu - který, jak jsme se později dozvěděli - šel rovnou do plynu. Údajně šli do "rodinného tábora Židů z Čech" v Osvětimi. Zároveň s Ankou šla její sestra, lékařka, s mužem a asi jednoročním chlapečkem.

Než zatkli Naďu Kröschlovou, podařilo se Hedě uprchnout. Styk se starými skautkami (Hartlová, Sobotová aj.) jí dopomohl k nějakým potravinovým lístkům i k noclehu na jednu noc, musela se ale pořád hýbat, aby nikoho dlouho neohrožovala. K nám se v tu dobu vůbec nemohla hlásit, "hořelo" to všechno kolem.

Heda byla bez přístřeší. Po heydrichiádě bylo nesmírně těžko najít lidi ochotné někoho ubytovat, šlo při tom o životy celých rodin. Naštěstí to bylo v létě; Heda měla ještě nějaké peníze, tak se vypravila jako turistka vlakem do Všenor, kde se potulovala po lesích. Dobrý hajný ji nechal nejen přespat, ale dal jí i snídani, nějaká bába ji nechala u sebe za mléčnou konzervu a příslib, že vyplní přihlášku. Někde ji prostě vyhodili. Lidé byli velmi postrašení, naštěstí ji nikdo neudal.

Když to po zatýkání kolem ní a Irmy trochu utichlo, obrátila se Heda po těch bezprizorných zkušenostech na "tetičku" Čížkovou. Paní Čížková byla ženou zatčeného profesora Čížka, bývalého vedoucího PVVZ. Byla to moudrá a nesmírně statečná žena. Byla z Kolína, a když jsem jí po válce řekla, že můj táta byl několik roků v Kolíně, domluvily jsme se, že ho nejen tenkrát znala, ale že měl známost s její sestřenicí. To byla ta jeho nešťastná láska. Divné jsou cesty osudu, jedno z těch podivných lidských setkání.

13. července 1943 opatřila paní Čížková Hedě bydlení u Málků ve Špálově ulici 27 na Ořechovce, kde už byla schovaná Irma. Tam našla Heda skutečný domov. Hana Málková bydlela se svou tehdy asi sedmnáctiletou dcerou Evou a kočkou Isoldou v prvním patře vily. Obyvatelé přízemí byli sice nějací příbuzní, on byl člověk velmi komisní, který za žádnou cenu nesměl vědět, že jsou v domě nežádoucí obyvatelé. Proto když nebyla Hana ani Eva doma, musely být Heda s Irmou tiché jako myšky, chodily jen v bačkorách a snažily se hýbat co nejméně. Když náhodou něco spadlo, vysvětlilo se to dolním sousedům, to že Isolda něco shodila. Ovšem stahovat vodu na záchodě nebo točit vodu v kuchyni či v koupelně, to už bylo na Isoldu trochu moc složité. Byla to krásná, dlouhosrstá perská kočka, kočičí aristokrat. Hana se o ně starala mateřsky, byla pro ten způsob života jako stvořená. S Irmou bývaly někdy značné potíže, byla nervově velmi labilní, podléhala depresím a ohrožovala tím nás všechny. Já jsem je chodila občas navštěvovat, neměly mnoho styku se světem, jen pár nás vědělo o jejich úkrytu. Nosila jsem jim jídlo a potravinové lístky, které jsme ušetřili na dědečkovi, když jezdil do Staňkova.

Karel Bondy a Viktor Kaufmann byli jako Židé odsouzeni k smrti a popraveni 25.1.1944. Oba byli bratry mých dobrých přítelkyň a mně připadla úloha dát jim to vědět. Sestra Bondyho, Ruda Havránková, žila ve smíšeném manželství a zatím nebyla v nebezpečí. Jen její starší syn Honza, velmi nadaný student, byl jako míšenec vyhozen z gymnázia a dán do učení, myslím na zámečnictví. Pracoval v Americké ulici, velmi blízko nás, tak si chodil k nám ohřívat kastrůlek a sníst oběd v klidu. Po něm jsem tu zprávu nechtěla poslat, tak jsem jela na Hanspaulku sama za hrozné mlhy, nebylo ani pořádně vidět na cestu. Ruda přijala zprávu o odsouzení bratra statečně, nic jiného nemohla očekávat. Její starší sestra už byla také "nezvěstná" ze židovského transportu neznámo kam.

Horší problém byl můj vzkaz Hedě o Viktorově rozsudku. Ruda měla aspoň svou rodinu, Heda musela nést celou tíži zprávy sama. S Irmou si nikdy moc nerozuměla a společný nucený pobyt v izolaci je rozhodně nesblížil. Irma byla nevypočitatelná a já měla strach z její reakce. Proto jsem Hedě řekla, že Viktor dostal doživotí. Byla to jediná lež, kterou jsem Hedě řekla a dodnes nevím, jestli jsem udělala dobře. Ona by byla určitě pravdu snesla, ale šlo o Irmu a eventuální ohrožení Málkových.