Učitel
Na školním dvoře se loučí učitel s žáky. Vysvětluje jim, že jede velmi daleko. Kam? ptají se žáci. Velmi daleko. Pozoruji tuto scénu zpovzdálí. Školník mě náhle bere za rameno, otáčím se. Co tu děláte?, ptá se mě školník, škola se zavírá. Chci říci několik slov učiteli před tím, než odsud navždy odjede. Ale co to povídáte, říká školník, učitel už tu není. Dívám se tam, kde jsem před chvílí viděl učitele obklopeného dětmi, nikdo tam není. Sedí ve vlaku, říká školník, železnice vede přes hořící tajgu. Ale učitel se zachrání?, ptám se školníka. To se dozvíme za dvacet minut, odpovídá. Dívám se na zdi školy a přísahal bych, že se mi před chvílí zdály bílé a nové, ale teď zežloutly, popraskaly a místy se odlupuje omítka. Zachránil se, říká školník, ale zemřel strojvedoucí.
21. 11. 97

Vydra
Do noci zahouká sova a to bude smluvené znamení. Veronika Matvejevna je nemocná, v kuchyni píská konvice. Asja bere konvici z plotny a rozlévá vařící vodu do sklenic. Veronika Matvejevna pije vařící vodu bez čaje a zapíjí tři nebo čtyři pravoúhlé, tenké, hnědé pastilky, které právě spolkla. Jejich účinek drží Veroniku Matvejevnu při životě. Asja mlčky pije čaj bez cukru. Chtěla by sedět čelem k oknu, aby viděla světla, až se objeví světla, aby viděla vše kromě světel, až se objeví vše kromě světel. Ale čelem k oknu sedí Veronika Matvejevna, která považuje za urážlivé usazovat tak kohokoli kromě sebe. Veronika Matvejevna kašle. Asja mlčky ukazuje na hodinky. Na zápěstí má znamení vydry. „Beztak už je pozdě,“ prohlásí nakonec Veronika Matvejevna, „je načase, aby se vrátili.“ „Mosty jsou zvednuté. Dorazí vůbec?“ nesměle promluví Asja. „Dorazí,“ Veronika Matvejevna se přísně dívá na Asju. Rty Veroniky Matvejevny se třesou. Její zápěstí zdobí znamení vydry.
1998

Okna
Když jsem se vracel pěšky z návštěvy, vybral jsem si cestu, po které jsem do té doby chodil jen málokdy. Byl jsem lehce opilý, což se odrazilo na tématu, které jsem si vybral k přemýšlení: přemýšlel jsem o vyšších věcech. Mezi metafyzikou a alkoholem je přímá souvislost: záhadná slovanská duše – výsledek staletého vývoje. A drogy? Jo drogy, tak to je zvláštní kapitola, drogy vyvolávají okultismus. Vlastně, abych pravdu řekl, nikdo nemůže zaručit, že je to právě tak, přesněji řečeno nikdo vám nemůže říct, že zrovna tady je příčina a támhle následek. Zakopl jsem, ale ustál jsem to. Pozdní hodina, nikde ani noha, je tma, jen v domech sem tam svítí okna. Bylo to málo známé místo, široko daleko jsem nikoho neznal. Mimochodem na tenhle obchod jsem si vzpomněl, před dvěma lety jsem tu koupil šproty. Lampa bliká a jiná naproti vůbec odmítá sloužit účelu, který jí byl kdysi určen. A třetí se v uslzených očích rozpouští a proměňuje v elektrickou obdobu medúzy. Je zima, sníh se bůhvíproč vrhá přímo do tváře, docela jako pes na řetězu. V jednom sklepě se svítí: mám nahlédnout? Nakoukl jsem, aniž bych si všímal mříže. Slabá žárovka visela na šňůře půl metru od stropu vprostřed pokoje se zkosenými rohy, krabice plné bůhví čeho stály na sobě v několika řadách, stůl, na stole plechový hrnek a konvice a víc už nic, nikdo tam nebyl a ani neměl být. Tak, pomyslel jsem si, právě tady a přesně tak, jinak to nejde. Slzy stékají proudem. Otřel jsem si je rukávem a šel dál. Autobusová zastávka, jenže žádný autobus tu není, není tu po něm ani stopa – ostatně jaképak stopy v půl třetí ráno? Dům za zastávkou mi bůhvíproč připadá známý; vzpomněl jsem si, že přesně takový jsem viděl v docela jiné čtvrti. Musí v něm žít docela jiní lidé, musí se řídit jinými pravidly a jinak si vydělávat na živobytí. Všechna okna byla tmavá, jen jedno svítilo, ale bylo zatažené. Přesto jsem vstal a pohlédl na oranžovou látku. Někdo nejspíš sedí v kuchyni a čas od času loktem zavadí o záclonu, která se lehce pohne. Potom světlo uhasíná a za chvíli se rozsvěcí v sousedním pokoji. Zachytil jsem část hlavy, vlastně jen vlasy, světlé, nebylo jasné, zda patřily ženě či muži, ruka se natáhla k polici, něco vzala a zmizela. Jak jsem se tak díval, promrzl jsem na kost, nemohl jsem to déle vydržet, šel jsem pryč nebo spíš, po pravdě řečeno, běžel jsem a drkotal zubama a běžel jsem do té chvíle, než jsem spatřil svůj odraz v jedné prázdné výloze. Brzy budu doma, už to není daleko. Musím přejít silnici – auta tu samozřejmě nejsou, jen semafor šlape jako hodinky. Parčík, ve kterém jsem se v sedmi či osmi letech proměňoval v partyzána nebo fašistu, abych vítězil nebo byl poražen. Na policejní stanici se svítí; ale proč tam strkat nos - není tam nic k vidění a navíc je to nebezpečné. Ještě jedna silnice, ale už menší. Když půjdu jako doposud, za čtvrt hodiny bych mohl být doma. Továrna na kdoví co – také má okna a také svítí. Pracuje se tam ve dne v noci a punktuje se tajemné osvobození. Do oken není možné nahlédnou, jsou ve výšce třetího patra. Proč by to taky člověk dělal, i beztak je všechno jasné. Cestou domů jsem vystřízlivěl. Z oken mého bytu jsou vidět holé větve stromů, střecha depa a na střeše sníh; když se člověk podívá zvenčí jen sotva si může všimnout něčeho zajímavého. Ale nikdy mi ještě nebylo tak smutno a tak veselo. Usnul jsem oblečený.
1998

Vyborg
I. Š.
Jmenoval se Julij a stál na Moskevském nádraží zády ke kolejím. V pravé ruce držel černý kufřík s přenosným psacím strojem, na levém rameni mu visela taška barvy bordó nacpaná k prasknutí. Vyšel na náměstí Povstání. Tvářil se neobyčejně vážně. Vypadal jako Žid, ale Žid to nebyl. Všichni ho měli za Žida, a on se ani nikomu nesnažil vysvětlovat nedorozumění, která tím vznikala. Julij nastoupil do nějaké tramvaje a není ani důležité do jaké, jasné je jenom to, že ho dovezla na Slévárenský prospekt. Tam Julij vystoupil, rozhlédl se a pochopil, že to popletl. Když se, pamětliv matčiných dávných rad, zeptal stařenky na cestu, hluboce si povzdechl. Zalíbilo se mu to a hluboce si povzdechl ještě jednou. Prošel se po prospektu, došel k Robespierrově nábřeží, zastavil se a podíval se na Něvu. Přešel most, jak mu poradila stařenka, okouzlilo ho Finské nádraží a nastoupil do autobusu. A už ujížděl dál. Jmenoval se Julij, jeho příjmení není upřesněno. Stroj poklapával v kufru. Měl bych ho dát spravit, pomyslel si Julij. Za oknem se míhaly ničemu nepodobné obrazy. Když Julij platil řidiči, přemýšlel si o svém. Když se Julij díval na neznámou krajinu, přemýšlel si o svém. Když vystoupil, litoval toho. Nikdo ho nečekal. Roztržitě si prohlížel kolemjdoucí a doufal v jejich shovívavost. Ale nikdo k Juliovi nepřišel, nikdo ho nepotěšil, nevysvětlil mu, jak se dostat tam, kam se chtěl dostat. A tak se na cestu vydal sám a občas přitom nahlížel do mapy, kterou prozřetelně zakoupil na nádraží, a do plánku, který mu nakreslili dávní příznivci. Našel příslušný dům, příslušný podjezd, vystoupal do příslušného patra a zazvonil u příslušného bytu. Považoval si sebe sama, lépe řečeno své schopnosti pobíhat potmě po neznámém městě, sám, s těžkou taškou na rameni a cenným strojem v kufru. Dveře otevřela dívka. Vím kdo jste, Julij, řekla. To vím také, řekl Julij. Tak se Julij seznámil s Julií; jeho seznámení s Aňou, Váňou a Timou proběhlo analogicky. Okamžitě se ocitá v kuchyni a usedá na židli, aniž by ho kdo zval, protože ví, že jako host si může mnohé dovolit. Stejně tak si může dovolit šálek čaje nebo kávy, tedy spíše čaje, protože kávu nemají a nikdy nemívají, anebo, vzato z jiného konce, protože Julij v takové dny kávu nenávidí a vlastně ji nenávidí kdykoliv. Očekávali jsme vás, Julii, říká Julie, bez vás jsme nemohly udělat nic. Tedy mohly jsme toho udělat spoustu, doplňuje Tima, ale stále to nebylo ono. Když si to Julij vyslechne, vyndá psací stroj. Pokládá ho na kuchyňský stůl a jakoby náhodou, a podle všeho opravdu náhodou, rozlévá čísi čaj a ovšemže ne svůj, ale Vánin, Anin nebo Juliin. Uběhlo několik hodin. Pracovali. Udělali pěkný kus práce. Aňa jim připravila smažená vajíčka a oni pojedli. Potom Julie Juliovi rozestlala na divanu a Julij si lehl na divan. Chtěl spát, ale nemohl usnout. Neumí usínat bez pohádky. Prosí Aňu nebo Julii, aby mu vyprávěly pohádku. Aňa nebo Julie přináší židli k divanu, sedá si a vypráví o tom, jak zajíček cestoval z Vyborgu do Petrohradu. Co je to Vyborg, ptá se Julij. Vysvětlují mu to. Ušklíbne se. Ušklíbne se ještě jednou. Ve Vyborgu jsem nikdy nebyl, říká Julij. Nikdy jsem ve Vyborgu nebyl, nikdy jsem o něm neslyšel. Nikdy bych si nebyl pomyslel, že existuje místo s takovým jménem. Julij usíná. Ve snu vidí svou budoucnost a věřte mi, že celou a do nejmenších podrobností. Jak utíká před pronásledovateli, jak se schovává v nočním městě, mokne na dešti, jak se „motorákem“ snaží dostat z města, nejdřív se mu to nedaří, ale nakonec se to přece jen povede, jak umírá na stanici Bolog, aniž by dojel do Moskvy. V jedné ruce mrtvý Julij drží hliníkovou lžičku, v druhé kapesník. Jak se tak Julij dívá na svou vlastní mrtvolu, pochopí podstatu problému, který ho zajímá, svědí ho nos, kýchá a probouzí se. Mlčky nad ním stojí Aňa, Váňa, Tima a Julie. Celým svým zevnějškem se ptají: Julii, jestlipak jsi na něco nezapomněl? A Julij, který se v polospánku snaží vzpomenout, na co že to zapomněl, pochopí, že se mu každou chvíli spustí krev z nosu. Pamětliv matčiných rad je připraven nazvat to, co zapomněl. Kapesník.
29.–30. 11. 1998

Výběrová paměť
Moje představivost se upíná k Jevgenii J. Prodavač květin, podezřelá osoba, která se vzala bůhví kde, pravidelně sledoval obrysy jejího těla v okně naproti stánku, ale pak zmizel. Jevgenie žije se svým manželem a píše básně do dětského časopisu, protože tam jí platí. Manžel každý den nosí domů květiny, dříve je kupoval u muže nepříjemného vzezření naproti domu, teď vybírá levnější u metra. Jevgenie celé dny sedí za stolem u okna a o čemsi přemýšlí. Měla by psát pořád dokola příběhy o kachňatech a mravenečcích, ale opět ji nic nenapadá. Občas vstane a protáhne se a znovu usedá na místo. Ze samé nudy Jevgenie kreslí na čistý papír geometrické postavy, především nepravidelné kosočtverce. V koutě pokoje je pavučina, Jevgenie si ji nevšímá, když přichází manžel, a přichází dosti pozdě, v pokoji je tma a pavučinu není vůbec vidět, manželé přecházejí do druhého pokoje, kde večeří a v tutéž chvíli pavouk požírá mouchu. Dnes si jde Jevgenie lehnout dřív, bolí ji hlava. Jevegenie byla nespolečenským a uzavřeným tvorem, proto dávala od dětství přednost ne snad přímo samotě, ale klidu, který nevylučoval cizí přítomnost. A tak za chvíli přichází manžel a lehá si vedle ní. Je po celém dni unavený a rychle usíná. Uběhla hodina a za ní další. Jevgenie si bere prášek proti bolesti hlavy, ale zdá se, že nezabírá. Manžel vypadá, jako by byl na posteli nakreslený. Jevgenie vstane a jde do svého pokoje zalitého měsíčním světlem, všechny předměty se proměnily. Všimne si pavučiny, opatrně se jí dotýká, aby ji neprotrhla, pohlcují ji pochybnosti a pocit nejistoty. Hlava už nebolí. Jevgenie si sedá ke stolu a bere nějakou knihu, snaží se číst, ale je na to příliš tma. Vůbec se jí nechce rozsvěcet umělé světlo. Prosedí celou noc téměř bez hnutí, dívá se na stíny protínající se na zdi. Brzy ráno, asi tak půl hodiny před tím, než se probudí její muž, vychází Jevgenie z domu. Je chladno a ona lituje, že si vyšla příliš na lehko. Naproti domu stojí stánek s karafiáty a za ním mladý muž nepříjemného vzezření s knírem a v brýlích. Hledí jeden na druhého a ničeho zvláštního si nevšímají. Jevgenii se zachce koupit si pár karafiátů, ale v tu chvíli si uvědomí, že si nevzala peníze a míjí stánek. Prodavač přemýšlí o vlastních problémech, vždyť stačí málo a přijde o flek i o výdělek. Jevgenie se vrací domů a v duchu se diví, že se šla projít jen tak bez důvodu, ale muži nic neřekne. Na druhý den stánek s květinami zmizí. Jevgenije během týdne napíše dvě nové básně, které otiskne v dětském časopise. Po několika letech si uvědomí, že z celého jejího života nestojí za vzpomínku nic kromě jedné noci a jednoho rána. Nevylučuji, že podobné myšlenky se honí hlavou ještě jednomu člověku, ale nemohu upřesnit, kde se nachází.
17.-18. 11. 96

Nejstrašnější povídka na světě
Když jsme šli poprvé mlátit novináře k Dvourohému kanálu, bylo chladno a od Levého Města vanul nepříjemný vítr, který měnil okolnosti tažení ve zvláštnost jednoho z podnebních dobrodružství. Zdálo se, že se blíží květen, ale sníh ne a ne zmizet z neobvyklých ulic; a bázliví kolemjdoucí proklouzávali do čtvercových podjezdů, nad kterými visely stejné lampy. Starší bratr řekl, že si musíme navléci rukavice, ačkoli tohle řekl vlastně o něco dříve, v tu chvíli mluvil o něčem docela jiném, snad o hvězdách. Někdo z těch, kdo na rameni nosili tmavě modrý hmyz, se ho zeptal, co je to tam nad námi za tečky? To jsou hvězdy, odpověděl bratr. Zdá se, že jsi velký biolog, pronesl někdo jiný. Ale ne, zastyděl se bratr, nejsem nic zvláštního. Potom jsme pohlédli na řeku a s údivem zaznamenali předčasnou změnu, která se obvykle odehrává na konci června, který je Měsícem Opačného Proudění. Jeden z nás rozdrtil nohou kámen. Na jaře jsou kameny křehké. Pak jsme dorazili a já přemýšlel o hvězdách bez ohledu na to, že bych měl přemýšlet o zprávě. Učitel nám říkával: zprávy jsou vždy lživé, proto se obávejte pravdivých tvrzení. Jen co jsme vykonali to, co jsme měli, vydali jsme se na zpáteční cestu a řeka začala znovu neočekávaně téci naopak, takže teď jsme šli po proudu. Jeden z nás chtěl shodit kolemjdoucího do řeky, ale bratr řekl, že to není třeba, proč taky. A opravdu – proč taky? ptali se navzájem někteří z nás. A tehdy bratr řekl: podívejte se na hvězdy! A všichni se podívali na hvězdy, jen já jsem se na ně nepodíval, díval jsem se na Čtvrtou věž, kde se míhalo nervózní znamení, které oznamovalo cizímu člověku lživou zprávu. Mezi hvězdami, říkal bratr, leží velký had, který zná téměř vše, ale nikomu nic neříká. Hvězdy ho zastínily před našimi zraky. Škoda, povzdechli si mnozí. Vítr utichl a z domů vyšli lidé, kteří na nás namířili zbraně. Brzy nás povedou na smrt a já nevím jak a komu vysvětlit příčinu nepokoje, jak a komu odhalit pravdu, že tu nemám a nemohu být, že je to nějaká chyba nebo nedorozumění; ale zprávy obvykle lžou a něčemu takovému opravdu jen stěží uvěříte.
10. 6. 95

Přeložila Alena Vinterová.