Rozhovor Hany Crausaz-Veselé s Jacques-Etiennem Bovardem

- Jak jste se stal spisovatelem?
- Ani sám nevím. Myslím, že takové věci nastanou samy od sebe, stejně jako se rodí náš vlastní charakter, konstelací přirozených dispozic a vůle. Ostatně myslím, že spisovatelem se stáváme každý den znovu a znovu, že nejde o něco projednou dosaženého na rozdíl od vědomostí, jež se mohou stát předmětem diplomu či titulu, a že o spisovateli, kterým jsme nebo chceme být, musíme neustále pochybovat.

- Co považujete jako spisovatel za nejdůležitější?
- Mít čtenáře. Nedokážu si představit psát jen sám pro sebe.

- Do jaké míry jsou vaše postavy vaše alter-ego?
- Zpočátku jsou jistým výrazem toho, jakým jsem nebo spíše jakým bych mohl být. Jakmile se však románový příběh rozběhne, snažím se v něm postavu usměrňovat, ale není to vždy snadné, protože postavy vedou jakousi vlastní existenci a občas na autorovi některé věci přímo vyžadují. Tím spíš, že mi moji počáteční „dvojníci“ zůstávají z velké části utajeni. Ostatně možná i z tohoto důvodu cítím potřebu psát romány. Abych poznal sám sebe.

- Hrdina vašeho románu Ušlechtilé city je velice citlivý. Jakou roli by podle vás měla citlivost hrát v lidském životě?
- V době, kdy různé ideologie a všechny ostatní soustavy jistot dosáhly vlastních mezí, je citlivost samozřejmě prvořadá. Věřím v hodnotu člověka. Druzí mě zajímají často více než já sám. Citlivost, emoce, intuice, vše co náleží do oblasti empatie pro mne představuje intenzivní, bohatý a často nejšťastnější způsob života.

- Hrdina Ušlechtilých citů, učitel francouzské literatury François Aubort, pochybuje o svém výběru literárních děl a jejich vlivu na mladé studenty. Do jaké míry by podle vás měla literatura být v životě zastoupena?
- Nevím. Myslím, že člověk může být dobrý a přitom žít, aniž by kdy co přečetl. Na druhou stranu by podle mne život neměl být prožíván jen četbou. Připadá mi, že literatura vstupuje do života každého člověka sama, svým způsobem a podle svých pravidel, a že bychom se neměli snažit ji upravovat podle potřeb lidí. K tomuto porozumění se dobírá i postava románu, o němž mluvíte – po té, co se zdrcen sebevraždou jednoho ze svých žáků ptá sám sebe, zda nemůže mít jistá povinná četba plná pesimismu nebezpečný vliv, naopak zjišťuje, že ponoření se do zoufalství a tragédie druhého člověka prostřednictvím literatury přináší spásu, zatímco ticho či popření reality přisluhují násilné smrti.

- V povídce Pupík a lupa (Le Nombril et la loupe ze sbírky povídek Zahradní skřítci, pozn. hcv) popisujete klanovitý charakter regionální literatury. Myslíte si, že malé země, jakou je Švýcarsko, má tendenci ke klanovitosti?
- Ano. Existují zde bohužel klany se svými projevy žárlivosti, které jsou vlastní provinční mentalitě. Možná je tato tendence u nás výraznější, protože je nás – spisovatelů – na tak malém prostoru mnoho, a musíme se tak dělit o velmi malé území. Ve Francii se naše knihy téměř nikdy nečtou, samozřejmě s velmi vzácnou výjimkou těch, kteří jsou vydáni v Paříži. V německé části Švýcarska je tento fenomén méně zřetelný, jeho autoři jsou hojně čteni v Německu, méně centralizovaném než Francie. Nutno dodat, že média ve francouzské části Švýcarska tento dávný komplex méněcennosti vůči Paříži jen přiživují tím, že své kritické stránky a programy věnují těm velmi málo autorům vydaným ve slavných pařížských nakladatelstvích a k ostatním se staví čím dál přezíravěji. Uvědomuji si, že u nás úroveň kritiky skutečně poklesla, co do kvality i kvantity. To naštěstí nijak čtenářské veřejnosti nebrání, díky výtečné práci knihkupců, mít poměrně svobodnou volbu. Co se mne dotýče, nemůžu si stěžovat, rozhodl jsem se zůstat švýcarským spisovatelem ve Švýcarsku, kde jsem velmi dobře vydáván a čten. Ale mnoho jiných je opomíjeno, a to je politováníhodné.

- Píšete romány a povídky. V jaké literární formě se vám lépe píše? Rozhodujete se pro formu již na počátku práce nad dílem?
- Román je moje oblíbená literární forma. Nicméně délku příběhu mi diktuje jeho obsah. Líbí se mi zůstat po dlouhou dobu ponořen do světa mých postav, což se mi u povídky nestává, ta ve mně, jakožto ve čtenáři i ve spisovateli, vždy zanechává cosi nenasyceného.

- Jste při psaní spontánní či spíše organizovaný?
- Pracuji pravidelně, jak je to jen možné, tak abych dal spontánnosti volný průběh – ale není tomu tak pokaždé.

- Jaký vztah máte ke svým knihám?
- Když je jednou dopíši, příliš už na ně nemyslím. Vracím se k nim pouze, pokud z nich mám předčítat na veřejnosti. Nemám mezi nimi oblíbenou knihu, ani se za žádnou nestydím.

- Váš první román se setkal s velkým úspěchem. Je možné i po něm pokračovat v naprosto svobodné tvorbě, chci říci, aniž byste cítil tíhu a závazek vůči své předchozí slávě?
- Zde jde o úspěch velice relativní, na němž se z velké části podílel efekt překvapení: nová mladá tvář... Díkybohu mi sláva nikdy „nepřerostla přes hlavu“, jak se říká, což znamená, že závazek, o němž mluvíte, jsem jistě pociťoval a stále pociťuji, nicméně v mezích, které mě nijak netíží. Jistá úzkost na mne však nepřestává doléhat, ale spíše ohledně mně samotného, ohledně mé vlastní existence.

- Za svoji tvorbu jste obdržel řadu cen. Která z nich je pro vás nejdůležitější? Jakou roli hrají ceny ve vašem životě?
- Všechny byly pro mne velkou poctou a povzbuzením. Prestižní Rambertova cena, kterou získali všichni ti, kterým se obdivuji, mne samozřejmě velmi potěšila. Nicméně nade všechny řadím cenu rozhlasových posluchačů, Prix des Auditeurs de la Radio suisse romande, protože ji udělovala porota složená výlučně z amatérských čtenářů, v ušlechtilém slova smyslu...

- Myslíte si, že člověk bude mít stále větší obtíže najít smysl života?
- Nejsem obdařen vizionářskými schopnostmi. Zdá se mi však, že naše západní společnost již nachází smysl pouze v tom, co Pascal kdysi nazval zábavou. Sám v ní nacházím smysl (koně, fotografie, rybaření, hudba atp.), a nikomu bych si tedy neopovážil udělovat lekce. Ale velké otázky člověka nakonec dostinhou a zdá se mi skutečně velice zajímavé hledat životní smysl, když nám není nic diktováno, a pozorovat, jak ho hledají a občas i naleznou ostatní.

- Jako literární formu jste si pro svůj poslední román Carolina země zvolil deník, v němž často chybí první slova věty. Jaké vás k tomu vedly důvody?
- Takto přemýšlíme a takto se vyjadřujeme ve skutečném intimním deníku, když se snažíme „nepsat“. Knihu jsem takto zpracoval právě kvůli této pravděpodobnosti. Navíc se vypravěč na počátku příběhu nemá rád. Je proto zcela přirozené, že napsat v každé větě „já“ se mu příčí a hledá, jak se tomu vyhnout. Postupně se mu psaní zalíbí, stejně jako znovunalezení sama sebe, a jistě vám neuniklo, že věta od té chvíle získává na poklidu a svobodněji dýchá.

- Hrdina vašeho románu Carolina země Paul je fotograf. Jak vnímáte tento výrazový prostředek k uchování paměti ve srovnání s literaturou?
- Oba výrazové prostředky se výborně doplňují. Fotografie má ve své moci zobrazit věci, výrazy, postoje, znaky, které lidské oko nevidí vzhledem k pomíjivosti událostí kolem nás, a znehybňuje emoce, skutečnosti, atmosféru, které si paměť ne vždy uchová.

- Váš poslední román hovoří hodně o venkově v kantonu Vaud. Jaký vztah máte k tomuto venkovskému světu?
- S půdou jsem pevně spjat, ať už je to kdekoliv, mnohem více než s městem, kde se mi špatně dýchá. Vaudoiský venkov pro mne navíc představuje kolébku, v níž jsem vyrůstal. Často jsem pomáhal na farmě, na vinici, v lese. V tomto kraji jsem nachodil tisíce kilometrů pěšky či na koni. Rád v něm žiji a rád hovořím s lidmi, kteří žijí kolem. Pohled na krachy švýcarských drobných zemědělců mne proto velmi rmoutí. Vidím v tom lidskou a kulturní katastrofu, o níž se nikdo příliš nestará. Já ano. Proto jsem také napsal „Carolinu zemi“.

- Vaše ženské postavy jsou velice ambiciózní a velice inteligentní...
- Ženy a ženu jako takovou mám velice rád. Je to zvláštní, ale zachoval jsem si dobré vztahy se všemi ženami, které jsem kdy poznal, zatímco jsme ztratil téměř všechny mužské přátele. Připadá mi, že žena je bytostně lepší než muž, rozhodně není tak zoufale hloupá, je štědřejší, nemá tendenci ničit, jedním slovem je zralejší bytostí. Muž zůstává nemožně dětinský, aktuální události jsou toho dostatečným dokladem.

- Bydlíte ve vesnici Carrouge, kde žil rovněž Gustave Roud. Jaký vztah máte k dílu tohoto básníka?
- Jsem příliš mladý, abych ho poznal osobně (básník zemřel r. 1976, pozn. hcv), ale jeho dílo znám velmi dobře. Právě nyní čtu jeho „Korespondenci s Chappazem“ a jeho „Deník“. Po malých dávkách. Nalézám u něho kromě poetického výrazu, jenž se mě hluboce dotýká, i jistou přítomnost, která mne fascinuje. Chodit po stejných cestách kolem svého domu mne naplňuje velkou radostí. A rovněž mám velice rád jeho fotografickou tvorbu, představenou v Terre d’ombre (Země stínu, fotografický itinerář Gustava Rouda 1915-1965, Editions Slatkine 2002, pozn. hcv).

- Myslíte si, že švýcarští autoři mají jiný vztah k francouzskému jazyku než autoři francouzští?
- Nyní už tomu tak není. Kult „správného vyjádření“ je už minulostí, alespoň pro moji generaci. Všichni autoři francouzského Švýcarska se ostatně prohlašují především za autory frankofonní.

- Co pro vás znamená být švýcarským spisovatelem?
- Abych pravdu řekl, tento problém mne příliš nezajímá. Narodíme se v jisté kultuře, píšeme svým rodným jazykem, hovoříme o tom, co nás trápí, fascinuje či pobuřuje. A to je vše. Nicméně psát ve francouzském Švýcarsku s sebou nese několik výhod i nevýhod. Výhody: populace, která mnoho čte a knihy nakupuje, kvalitní nakladatelé, nezanedbatelná finanční podpora pro autory a nakladatele, literární ceny, podpory překladů, zkrátka, dobré podmínky. Dodejme, že autoři francouzského Švýcarska, protože vědí, že jsou odsouzeni k malým nákladům (o bestselleru zde mluvíme již od 3000 vydaných výtisků), se ve své tvorbě cítí naprosto svobodni: neznám nikoho, kdo by pracoval „na zakázku“, jak se říká, a obětoval by tak svůj talent ve prospěch potřeb trhu a vyrovnání sil mezi nakladatelstvími, porotami atp. Nevýhody: téměř absolutní nemožnost proniknout na frankofonní trh již tolik nasycený Paříží, tedy i nemožnost živit se jen psaním, tedy i nutnost ztráty času, jenž věnujeme jiné obživě.

- Máte ve švýcarské literatuře nějaké vzory? Se kterými švýcarskými autory se cítíte spřízněn?
- Samozřejmě s Ramuzem. Toho obdivuji nejvíce a také na mě nejvíce působí. Často pročítám jeho „Deník“, jeho romány i jeho eseje. Je pro mne příkladem nezávislosti a houževnatosti. Krásná lekce skromnosti, jako ostatně i při čtení Mercantona, Velana, Corinny Bille, Alice Rivazové, Catherine Colombové, Bouviera, Chappaze... Měl jsem a stále mám velice rád Chessexovy knihy z období před cenou Goncourt. Někdy čtu se svými žáky jeho „Portrét Vaudoisanů“.

- Jaký zdroj inspirace pro vás představuje Švýcarsko?
- A priori mne Švýcarsko nezajímá, píši o tom, co vidím kolem sebe a shodou okolností je to Švýcarsko....

- Jak vidíte budoucnost Švýcarska?
- Jak jem již řekl, nejsem vizionář. Rozhodně nečekám velké vzbouření zevnitř...

- Proč se spisovatelé, a švýcarští intelektuálové vůbec, tak málo vyjadřují o politickém dění v zemi?
- Protože je to nezajímá. Švýcarská politika – spíše švýcarská správa – je pomalá, nevýrazná, bez hrdinů, bez podívané, bez velkých plánů, zkrátka velmi málo zajímavá pro ty, kteří se chtějí pro něco nadchnout. Všeobecně převažuje dojem, že politiku ovládá ekonomie, a tím to končí. Jsme tolik zvyklí na to, že se nic nebo téměř nic neděje, že nás nuda snadno ukolíbá.... Navíc švýcarský občan nemá příliš rád, lépe řečeno vůbec ne, když se intelektuálové pletou do politiky, a média je ani příliš často o komentáře nežádají... Ostatně si můžeme všimnout, že mezi spisovateli je dobrým zvykem pohlížet na vše kolem Švýcarska zdálky, neřku-li z výšky, tedy zajímat se o různá vznešenější témata a problémy. Mluvit o Švýcarsku, zasadit románový děj do švýcarské reality, uznat se jakožto švýcarský občan hraničí v očích mnohých se špatným vkusem. Vyžaduje se básnit na téma „Švýcarsko neexistuje.“