Alice Rivazová se rozhodně neřadí mezi výstřední autorky své generace, které proslavila nejen inovační tvorba, ale i jejich nekonvenční přístup k životu (za všechny jmenujme Virginii Woolfovou či Sidonii Gabrielle Colette). Vedle těchto žen se život Alice Rivazové zdá až příliš fádní, bez špetky zvláštnosti či senzace, které mnohdy poutají více pozornosti čtenářské veřejnosti než dílo samotné. Tvorba Alice Rivazové se však může i bez koření bulváru hrdě řadit po bok moderních žen spisovatelek tohoto století.

Jaký byl tedy život Alice Rivazové? Pro někoho byl ztělesněním smutku či odvahy, pro někoho naopak zbabělosti, nudy či věčného čekání. Vlastním jménem Alice Golayová se narodila 14. srpna 1901 v Rovray v kantonu Vaud. Vliv jejího otce Paula Golayho, šéfa socialistické strany, již reprezentoval od roku 1925 jako člen Conseil national, je v jejím díle velmi dobře patrný. Téma malých a udřených lidských osudů se objevuje jak v jejích románech, tak i povídkách, které tvoří jádro této úvahy. Než však přikročíme ke sbírce povídek Sans alcool (Bez alkoholu), podívejme se na několik klíčových životopisných dat Alice Rivazové:
roku 1921 získává certifikát Ecole de sténodactylographie Underwood a pracuje až do důchodu, s mírnou přestávkou v době válečných let, pro BIT - Bureau International du Travail
roku 1931 se stěhuje do Ženevy (Avenue Théodore Weber), kde prožije celých šedesát let (do září roku 1992, kdy se stěhuje do domova důchodců)
roku 1932 posílá Ramuz rukopis Nouages dans la main panu Mermondovi z nakladatelství Guilde du livre (za toto dílo získá Alice Rivazová roku 1942 cenu Schillerovu cenu
roku 1980 získává Alice Rivazová Velkou cenu C. F. Ramuze
27. února 1998 umírá ve věku 96 let v domově důchodců "Mimosas" poblíž Ženevy.

Alice Rivazová se nikdy nevdala a téma lásky jako nenaplněného a odepřeného citu se objevuje v celém jejím díle. Rovněž patří k jedněm z mála autorů, kteří svou spisovatelskou dráhu započali až velmi pozdě. Až na několik výjimek (Comme le sable - 1946, La Paix des ruches - 1947, Nouages dans la main - 1940 a povídky) musela Alice Rivazová "dočkat" smrti obou svých rodičů a vlastního důchodu, aby se mohla začít literatuře plně věnovat.

Sbírka povídek Sans alcool obsahuje texty sepsané v době od čtyřicátých let do roku 1962. Již jsme se zmínili o obecné literární tendenci Alice Rivazové vyprávět příběhy chudých a nevýznamných lidí, a ani tato sbírka povídek není výjimkou - hlavní postavy většinou pocházejí z ekonomicky i společensky nepříznivých poměrů. V povídkách se opakuje několik hlavních témat: téma lásky (často nenaplněné), téma oběti a téma společenské rozdílnosti.
Podívejme se nejprve na povídky, jejichž hlavním tématem je přítomnost či nepřítomnost, možnost či neschopnost lásky ve vztahu dvou lidí. V prvním příběhu lásky "Le chemin des amoureux" (Cesta zamilovaných) se setkáváme s dívkou Elisabeth, která se připravuje na schůzku s Denisem. Očekává, že ji Denis pozve na návštěvu nového bytu. Elisabeth má pochybnosti, ale zůstává pasivní, doufá, aniž by cokoliv naznačila, a nechává veškeré rozhodnutí o budoucnosti jejich vztahu na Denisovi, který ji nakonec do svého bytu pozve. Sny a naděje Elisabeth jsou tím tedy naplněny. Jde vlastně o jediný příběh lásky, který se zdá mít šťastný konec. V povídce "L'accomplissement d'amour" (Naplnění lásky) vyjadřuje Jacques své pocity k dívce Sylvie jediným slovem: "désir" (touha), zatímco ona doufala v cit hlubší, možná s jistou budoucností. Jejich vztah tedy končí rozchodem. I v této povídce se setkáváme s mladou ženou, která skrývá či se snaží potlačit své naděje až do okamžiku, kdy muž rozhodne o budoucnosti jejich vztahu. V povídce "Apprendre l'anglais" (Výuka angličtiny) vystupuje postava ženy, jejíž sny opět zůstávají nenaplněny (její vztah s ženatým mužem Tobym končí, když se Toby rozhodne vrátit se ke své ženě). Žena se tak stává obětí svých vlastních iluzí a její osamělost a zavržení podtrhuje i skutečnost, že ji autorka nedala žádné jméno. Americký milenec ji oslovuje "chérie" nebo "darling", což vzhledem k vyústění příběhu dodává jeho citu spíše nádech ironie a neupřímnosti. "La montre" (Hodinky) jsou příběhem mladé dívky Emmy, která obdaruje hodinkami mladíka, jenž ji nemiluje. Opět se setkáváme se situací neopětované lásky. Nemožnost dosáhnout rovnocenného vztahu, kdy se oba milují, vzrůstá a vrcholí v posledním příběhu lásky "Cendres" (Cedry). Zde se setkáváme s dívkou Nicole, která nepřestává doufat, že ji René bude milovat.

Ve všech těchto povídkách nalezneme ženy či dívky jako oběti lásky, jež chovají naděje a sny o mužích, kteří jejich city neopětují, toto zaslepení tak nemůže skončit jinak než zklamáním. Vztahy nejsou nikdy v rovnováze, žena zůstává pasivní, zatímco muž přijímá rozhodnutí. Tato představa lásky je tedy velmi negativní, bez naděje na rovnost a naplnění citů.
Téma oběti, další z klíčových námětů povídek, se objevuje v již zmíněných příbězích, kdy se žena stává obětí vlastních iluzí, neopětované lásky. Ovšem ve sbírce Sans alcool se setkáváme i s jinými obětmi - jde o oběti společenských rozdílů, jako např. v povídkách "La bonne" (Služka) nebo "La petite fille de la rue du Simplon" (Holčička z ulice Simplon), oběti samoty ("Sans alcool", "Le veuf" /Vdovec/), nemoci ("Le petit compagnon" /Malý společník/), postavení ženy ve společnosti ("Une Marthe" /Jedna Marta/), nezavršených snů ("L'homme et son enfant" /Muž a jeho dítě/) nebo stáří ("Les salauds" /Lumpové/, "Le piano de mademoiselle Lina" /Piáno slečny Liny/). Ovšem ani jedna z postav se jako oběť necítí, což ještě více zdůrazňuje necitelnost jejich utlačovatelů. Oběti se naopak zdají být ještě slabší, křehčí a bezmocnější ve své nevědomosti či pasivitě.
Podobný postoj zaujímají postavy i vzhledem ke společenským rozdílům. Přijímají je, aniž by si kladly otázky o společenské nerovnosti. Ta je hlavním tématem dvou posledních povídek: "La bonne" a "La petite fille de la rue du Simplon". Tyto povídky jsou zajímavé tím, že pojednávají o problému společenské nerovnosti v jeho extrémní podobě - ukazují nemožnost sblížení mezi dětmi či starými, osamocenými lidmi. V povídce "La petite fille de la rue du Simplon" se setkáváme se společenskou realitou ve světě dětí, které tento rozdíl již začínají vnímat a hrají roli, jež jim byla vnucena společností, aniž by dobře věděly proč. V příběhu "La bonne" se setkáváme s postavou služky, která nikdy nebyla rodinou přijata, přestože jí sloužila po celý svůj život. Zjišťujeme tak, že ani v extrémních situacích, kdy bychom čekali, že si postavy uvědomí absurditu svého postavení a přijmou druhého jako sobě rovného (v situacích, kdy dítě touží po kamarádovi či starý člověk touží po společnosti ve chvílích osamění), ani tehdy není bariéra nerovnosti překonána.
Většina povídek ve sbírce Sans alcool Alice Rivazové je vyprávěna ve třetí osobě a tato forma ještě více podtrhuje samotu, úzkost a opuštěnost postav, jejichž počet je v každém příběhu velmi omezen - jedná se vždy o jednu, maximálně dvě postavy zachycené v kritickém okamžiku jejich života. Setkáváme se s naivními dívkami, jež se stávají obětmi mužského egoismu, i se starými lidmi, kteří na rozdíl od mládí zůstávají bez budoucnosti, bez naděje, kdy jejich samota dosahuje tragické konečnosti. Alice Rivazová dokázala ve svých povídkách (uspořádaných do dvou sbírek - Sans alcool a De mémoire et d'oubli, O paměti a zapomnění, 1973) popsat bez sentimentu či zbytečného zveličování krutost společnosti a života chudých středních vrtstev. Její vypravěčský talent odráží schopnost vcítit se do lidského osudu, ale zároveň si zachovat odstup pro vyvážený, vnímavý a střízlivý popis často banálních věcí, které tvoří součást našeho života. I když nás od prvního vydání sbírky Sans alcool dělí již více než čtyřicet let, neztratily povídky nic na své aktuálnosti ani na kouzlu zaujmout čtenáře a vtáhnout jej do světa všední, i když kruté reality.