Jacques-Etienne Bovard patří mezi nepříliš početné autory francouzského Švýcarska pevně spjaté s životem kolem sebe, kteří otevřeně vypovídají o své zemi a o její každodenní realitě. V textech Jacques-Etienna Bovarda lze nalézt řadu odkazů k aktuálnímu dění, autor však svoji domovinu nijak neidealizuje, naopak, jeho postavy zaujímají vůči Švýcarsku velice kritický postoj - vůči jeho pravicové politice (nyní ještě zostřené vstupem extrémní pravice do vlády), jeho uzavřenosti, povrchnosti či provinciálnosti.

Jacques-Etienne Bovard se však nesmiřuje s pouhou kritikou. I když nenabízí hotové odpovědi, ukazuje nám cestu hledání smyslu a skutečných hodnot. Symbolem těchto hodnot je pro Bovarda život v souladu s přírodou, tradiční venkovský život, jehož stabilita, solidnost a nepoddajnost se pro něho v moderním, rušném světě stávají pilířem lidského jednání obecně. Na okraj je nutno poznamenat, že na švýcarském venkově se dodnes setkáváme s tradičními drobnými zemědělci, jejichž život je úzce spjat s farmou, zvířaty, přírodou, v níž má člověk své důstojné místo.

Poslední román Jacques-Etienna Bovarda Pays de Carole je zasazen právě do tohoto prostředí. Autor se v tomto románu stává obhájcem práva na navyklý způsob rolnického života, jenž postupně pod tlakem hospodářské ekonomiky a globalizace odumírá, ale který je zároveň nositelem skutečných hodnot.

S tímto postojem se setkáváme již v autorově prvotině, La Griffe, v níž pohostinný starší pár zemědělců poskytne skupině odnaučujících se kuřáků z města nocleh, zatímco se hrdina Michel Grin zamýšlí nad opravdovostí a čistotou jejich všedního života. Jacques-Etienne Bovard však zůstává pevně nohama na zemi, neuchyluje se k romantickým oslavám venkova a přírody, jeho obhajoba je střídmá, bez sentimentu a zdůvodňování, ale o to více pravdivá. Příroda a venkov jsou takové, jaké jsou, stabilní, neměnné a zároveň jsou i jistým výsměchem naší honbě za penězi, kariérou, úspěchem.

"Dense, vrai, profond tout ça, car en train de mourir… seul peut-être à le voir, ce pays, parmi tous ces gens qui courent, et j’y suis encore plus viscéralement, plus passionnément attaché que je croyais…" (Le Pays de Carole, s.133)
"Tohle všechno je zhuštěné, pravdivé, hluboké, protože to umírá…. možná jsem jediný, kdo tuhle zemi vnímá, mezi všemi těmi uspěchanými lidmi, a jsem k ní ještě niterněji a vášnivěji připoután, než jsem si myslel…"

Bovardovy postavy, chycené do pasti obecného společenského řádu, zažívají často existenciální krizi, jsou nuceny vykolejit ze svého nalinkovaného života a příroda či venkov jim dokáží nabídnout jistá řešení nebo alespoň úlevu, úkryt, vyléčení, či dokonce smysl života a jistotu. Všechna hlavní rozhodnutí člověka se odehrávají na pozadí přírody, jako by to byla ona a nikoliv on, kdo rozhoduje. Přírodu nelze v Bovardových románech obejít, ignorovat, je to ona, která nás chrání a zároveň ovládá (moc a kouzlo přírody jsou velmi dobře patrné v románu Demi-Sang Suisse, který získal roku 1994 Prix Rambert).

Bovardův hrdina je často mladý muž kolem třiceti let, který čelí kritické situaci, s níž se musí vyrovnat, je zmítán pochybnostmi, nejistotou, má v sobě cosi dětského a naivního, zároveň se však staví na odpor, snaží se bojovat s řádem, který mu společnost vnucuje. V románu Les Beaux Sentiments se mladý učitel François Aubort nedokáže smířit se systémem vzdělávání, jehož je součástí a který ho nutí zaujímat pohodlný, nekomplikovaný postoj ke studentům, váhá, pohybuje se na tenkém ledě stejně jako Paul, hrdina Pays de Carole, jenž se po odchodu manželky Carole ocitá tváří v tvář nejistotě a hledání nového smyslu života. I zde se Paul bouří, tentokrát proti "americkému" stylu života, který si jeho žena Carole vybrala a proti němuž staví ty pravé, solidní hodnoty.

Jacques-Etienne Bovard však nenechává hrdinu tápat samotného. Obklopuje ho jinými, zkušenějšími postavami, které se mu snaží radit, usměrnit jeho cestu či ho jen morálně podpořit. V románu La Griffe se Michel Grin sblíží s filosofujícím profesorem, který jej poeticky doprovází při snaze dobýt srdce krásné Marisy. V Pays de Carole se vytvoří bezeslovný vztah mezi Paulem a starým Albertem, s nímž ho svazuje osamělost a pocit vyloučenosti.

Vztahy mezi muži mají v Bovardových románech cosi ryzího, jsou plné tichého pochopení a spřízněnosti, a jsou ve srovnání s ženami velmi poetické a zároveň jednoduché.

Vztah hrdiny k ženám je naopak velice prozaický a komplikovaný, plný emocí a napětí. Bovardovy ženy jsou inteligentní, energické a odvážné - vedle těchto ambiciozních žen o to více vyniká hrdinova "nemodernost", křehkost a tápavé hledání hodnot. Ať už jde tedy o Marisu, Anne-Sophie či Carole, vždy se mezi nimi a hrdinou vytváří vztah nenaplněný, limitovaný časem, společností, okolnostmi či charakterem. Autor nás velice umně provází peripetiemi moderního vztahu, jenž se ostatně stává centrálním tématem románu Pays de Carole a v němž autor staví Paula do role muže v domácnosti, který čeká na svoji pracující ženu s teplou večeří.

V této knize je rovněž výrazné Bovardovo umění karikatury - autor zasazuje svého hrdinu, moderního muže v domácnosti, do tradiční, rolnické a tedy dosti patriarchální rodiny (i když zde vznáší otázku, zda to nejsou vlastně ženy, které o všem rozhodují). Umění karikatury prostupuje všemi autorovými texty, nejvíce je však zřejmé v jeho povídkách.

Jeho velice úspěšná sbírka povídek Nains de jardins se sarkasticky vypořádává s regionální literaturou a jejími kritiky, protestantskou morálkou či šovinismem. Autor se v této sbírce představuje jako skutečný mistr karikutary a ironie. Obyvatelé činžovního domu sáhnou až k násilí, aby si uhájili svůj výběr televizních kanálů, literární kritici nemohou odpustit kolegovi jeho úspěch, muž v důchodu propadne lásce k trpaslíkům, kvůli níž se nakonec v pokročilém věku rozvede.

"Il y a un moment dans la vie où on comprend que la sagesse, c’est tout bonnement cultiver son jardin, sans regarder plus loin." (z povídky L’Art de la paix ve sbírce Nains de jardin)
"V životě nastane chvíle, kdy si uvědomíme, že veškerá moudrost spočívá v prostém obdělávání vlastní zahrádky, aniž bychom se kolem sebe rozhlíželi."

Každá postava je autorem vykreslena jemnými, letmými tahy, jakoby z povzdálí, vždy vycházejícími ze situace, a zároveň je obtěžkána osobní historií, kterou autor postupně před čtenářem rozvíjí. Autor tak ukazuje, že nic není černobílé, že v románu stejně jako v životě se musíme obrnit trpělivostí, pochybnostmi, otázkami, abychom se dobrali poznání druhého člověka. V Pays de Carole skrývá rodina Carole tajemství ohledně smrti Julie, v Les Beaux Senitments je rodinné tajemství zmnohonásobněno počtem studentů (sebevražda, student zneužívaný otčímem).

Osobitou atmosféru Bovardových příběhů dotvářejí mistrné dialogy a hrdinovy komentáře či úvahy.