Minimálně z hlediska životopisných dat je Panos Karnezis jedním z nejzajímavějších současných britských autorů. Karnezis se narodil v Řecku a do Anglie se dostal jako student – ovšem nikoli jako student literatury. Věnoval se konstruktérství, konkrétně stavění mostů, a že by mohl začít psát, jej napadlo až ve třiceti. V rozhovoru poskytnutém nedávno listu The Independent říká, že kdyby zůstal doma v Řecku, asi by nikdy ani psát nezačal: „Věděl jsem tehdy přesně, co chci dělat. Chtěl jsem se věnovat vědě, technice.“ Několik let strávených prací v konstruktérské firmě jej však údajně změnilo: „Moc mě to nebavilo – teď tedy nemyslím ty technické věci, ale tu obchodní stránku věci, všechny ty schůzky. To vůbec nebylo zajímavé.“ Psát začal z pocitu osamělosti a nudy, a to poměrně zvláštním způsobem. Když se procházel po Sheffieldu, kde v té době bydlel, zahlédl reklamu nabízející korespondenční kurz psaní. Po absolvování tohoto kurzu vzal našetřené peníze, opustil své dosavadní zaměstnání a přihlásil se do patrně nejproslulejšího ostrovního kurzu tvůrčího psaní na University of East Anglia (tento kurs založil kdysi Malcolm Bradbury, se kterým zde učil Angus Wilson a Angela Carter; k prvním jejich žákům patřili Ian McEwan a Kazuo Ishiguro).

Loni Karnezis zavítal na pražský Festival spisovatelů, kde představil svou skvostnou prvotinu Little Infamies. Tato série fresek z vesnického řeckého života udiví nejen brilantním vhledem do života venkovské komunity a jeho přesvědčivým zachycením, ale i velkou silnou imaginace, jazykovou bravurou a vytříbeným citem pro jazyk. Bez nadsázky lze říci, že tato kniha byla zjevením – asi podobným jako povídky Ali Smithové.

Teď vydal Panos Karnezis svůj první román a není divu, že byl očekáván s velkým napětím. Mladý prozaik se vydal po vyzkoušené a osvědčené cestě a svým britským čtenářům opět nabídl kus svého „domova“. Román s názvem The Maze (Labyrint) je situován do nepříliš slavné epizody řeckých dějin, kdy se řecká armáda pokusila urvat kus hroutící se osmanské říše. Neslavné tažení, anebo lépe řečeno ostudný ústup, jsou výrazným protipólem oslavných a optimistických řeckých bájí o dobývání Tróji a právě této polarity Karnezis s velkým efektem využívá. Mám-li na začátek vyzvednout silné stránky románu, pak jsou to ty, které jsou prakticky totožné se silnými stránkami povídkové sbírky. Především je to dokonale zachycená atmosféra, takže při čtení vás dusí sálající žár a máte pocit, že se nacházíte kdesi uprostřed znavených řeckých vojáků. Výborný je i jemný autorův smysl pro humor, díky jehož nuancím kniha nikdy nepřejde do pusté grotesky, ale přesto se při četbě zasmějete a pobavíte.

Bohužel jedním dechem je třeba dodat, že román toho s povídkovou sbírkou sdílí více než jen přednosti. Tak často nabýváte dojmu, že čtete sekvenci volně propojených epizod a nikoli román. To je škoda, protože kdyby tato kniha měla skutečně silný příběh – jako třeba turecké či řecké romány Barryho Unsworthe, byla by to jistě událost roku. Takto je to jen další důkaz o Karnezisově literárním umu a příběh do budoucna.