Český překlad románu Mordecaie Richlera Učňovská láta Duddyho Kravitze vzešel z pera mladého brněnského překladatele Petra Pálenského, který se s námi ochotně podělil o své zkušenosti ze setkání s mnohojazyčností Richlerovy prózy, s židovským polosvětem poválečného Montrealu a s pramálo příkladným, ale přesto okouzlujícím hrdinou Duddym Kravitzem:

Mordecai Richler se u nás jako autor představuje poprvé; jak padla volba právě na něj?
Měl jsem chuť Richlera přeložit už před deseti lety, kdy jsem se s jeho tvorbou seznámil díky Donu Sparlingovi na anglistice na filosofické fakultě v Brně. Duddy Kravitz mi už tehdy učaroval, a proto jsem ho po letech zkusil nabídnout několika vydavatelům. Nakonec jsem se dohodl s pražským Argem, kde o něm také uvažovali, trochu možná i proto, že bylo snadné získat na překlad tohoto autora grant Kanadské rady pro podporu umění. Přece jenom, dosud od něj u nás nic nevyšlo, což z hlediska krátkodobé návratnosti investice znamená podnikatelské riziko.

Duddy Kravitz je román téměř padesát let starý; je podle vás něčím pro Richlera typický? Čím bude zajímavý pro českého čtenáře?
Já jsem si nevšiml ničeho, v čem by byl tento román dnes jakkoli zastaralý. Kulisami toho příběhu je poválečný Montreal, především jeho židovské ghetto, a vůbec Kanada, která se teprve pomalu vzpamatovává z válečné zkušenosti, a s nejrůznějšími malými „prohibicemi“ je ideálním prostředím pro celou plejádu nekalých podnikatelů a ambiciózních lidiček toužících po rychlém zbohatnutí. Děj románu by se s trochou dobré vůle dal přenést i do dnešní doby, ale mně osobně připadalo toto prostředí kouzelné a zajímavé.
Pro Richlera je tenhle román typický v mnohém ohledu. Třeba i v tom, že kromě světů Židů a gójů tu staví do protikladu i světy zbohatlíků a intelektuálů. Podle mě je pro Richlera typické právě to, že v jeho knihách vystupují na jedné straně bohatí či výlučně materiálně zaměření Židé (což je Duddyho případ), kteří mají velmi chudý duševní život, jsou nevzdělaní a pociťují to jako komplex. Ten se často snaží léčit například tím, že si své vily nechávají zařizovat ohromujícími snobskými knihovnami, z nichž ve skutečnosti nikdy nepřečetli jediný svazek. Na druhé straně jsou tu Židé vzdělaní, kteří se nezaměřují na hromadění majetku, ale spíše na duševní požitky, přičemž právě tito lidé se ve své komunitě obvykle setkávají s větším uznáním než první skupina. Myslím, že tohle může být zajímavé i pro českého čtenáře – zvláště v době, ve které žijeme.

Duddyho Kravitze lze těžko označit za postavu, která by snadno vzbuzovala čtenářovy sympatie; jak se vám s ním pracovalo jako překladateli? Vytvořil jste si k němu osobní vztah?
Vytvořil. Musím se přiznat, že mě Duddy okouzlil. Především svým humorem a až komickou pohotovostí, s jakou reaguje na sebemenší možnost někde něco utržit. Já jsem v něm od začátku spatřoval snílka, který je sice na jedné straně ochoten jít za svým cílem přes mrtvoly, ale na druhé straně v sobě má obrovské city, miluje svého dědečka i otce, a hlavním smyslem jeho honby za majetkem je v podstatě zoufalá snaha něco jim dokázat a přimět je, aby ho milovali. Duddy žárlí na svého bráchu Lennieho, který je z nich dvou ten chytřejší a jako student medicíny je tátovou pýchou. Myslím, že to všechno jsou docela pochopitelné lidské pocity, a já osobně jsem Duddyho vždy spíš litoval, než aby mi byl nesympatický.

Román o Duddym Kravitzovi bývá označován za výsostně ironickou verzi Bildungsrománu; prochází podle vás hlavní postava vnitřním vývojem, a pokud ano, projevuje se to v jazyce, kterým Duddy sam sebe charakterizuje?
Můžu se mýlit, ale Duddy podle mně žádným zásadním vývojem neprochází. Jeho hlavní motivací od začátku až do konce je oslnit rodinu a získat si její obdiv a lásku. V průběhu děje, především ke konci příběhu, Duddy dostává od života spoustu kopanců, a myslím, že získává i na citovosti, ale nakonec v něm vždy v rozhodujícím okamžiku převládne nutkání bezohledně dosáhnout svého.

Zmínil jste, že román se odehrává v židovské čtvrti Montrealu v padesátých letech; byla tato skutečnost překladatelsky náročná?
Musím přiznat, že ano. S dobovými kanadskými reáliemi mi pomáhal Don Sparling. V románu je také řada termínů v jidiš i židovské reálie. Část jsem si jich vyhledal sám v různých publikacích a v knihovně, se zbytkem mi pomohli na brněnské židovské obci.
Je ale pravda, že Richlerův román Solomon Gursky Was Here, na kterém pracuji teď, je v tomto směru ještě náročnější. Nejen díky skutečnosti, že je téměř dvakrát tak rozsáhlý, ale především proto, že se odehrává v mnohem širším časovém úseku – od počátku 20. století až po 70. léta –, a to nejen v Montrealu, ale také v Evropě, či dokonce v polárních oblastech Kanady. Mám vypsány desítky nejasností, které budu muset teprve konzultovat. Není rovněž snadné překládat román, v němž vystupuje tak neskutečné množství postav z různých dob a kultur – musím pro každou z nich vytvořit vlastní jazyk, někdo bude mluvit spisovněji, někdo zase hovorověji, někdo používá určité charakteristické výrazy, zkrátka překladatel si musí vytvořit jazykový systém. Já jsem nesystematický tvor a přiznávám, že právě toto mě při práci poněkud zdržuje. V tom byla práce na Duddym jednodušší.

Richler sám je anglicky mluvící - a píšící - Žid z frankofonního Montrealu; je na jeho románech něco typicky kanadského?
Podle mého názoru především právě tato rozpolcenost a dělení světa na frankofonní a anglofonní Kanaďany. Mezi těmito skupinami samozřejmě existuje více či méně projevované nepřátelství, a k Židům se oba tábory společně staví ještě nevraživěji. Dvojjazyčnost Kanady se v Richlerových románech odráží také v častém používání francouzských slov v jinak anglickém textu. V překladu jsem jejich počet poněkud zredukoval a často jsem je překládal do češtiny, protože pro Čechy by byla z velké části nesrozumitelná.
Jinak mě osobně překvapilo, do jaké míry byla kanadská většinová společnost ještě i po druhé světové válce vůči Židům nepřátelsky naladěná. Například ještě existovaly hotely, které neubytovávaly Židy.

Podle Richlerových slov byl Duddy Kravitz prvním z jeho románů, kde našel svůj vlastní autorský styl; můžete Richlera charakterizovat po jazykové stránce?
Po jazykové stránce je Richlerův styl bohatý na výrazy z jidiš – často jsou to nadávky a jiná emociálně zabarvená slova. Také hodně používá zmíněné francouzské výrazy. Richlerův jazyk je přiměřený jeho postavám v dané konkrétní situaci. Jeho styl je živý, lidský, bohatý na hovorové výrazy, nevyhýbá se vulgarismům, prostě je to jazyk ze skutečného života, nic učesaného.
Já ale jeho styl spatřuji spíše v sebeironii, v tom, jakým způsobem si umí střílet z přehnaně zkostnatělých tradic vlastního národa, především těch náboženských, a z některých rysů charakteristických pro Židy. A také v tom, jak pod slupkou úžasného židovského (možná spíše richlerovského) humoru – pod fasádou nejrůznějších komických situací a vtipných komentářů a narážek – odkrývá hořkost jednotlivých lidských osudů. Čtenář se nad jeho knížkami směje, ale zároveň je mu z nich smutno. Oni skoro všechni jeho hrdinové, ať už chudí nebo bohatí, Židé nebo gójové, jsou v konečném důsledku politováníhodní až tragičtí - alespoň tak na mně vždycky působili.