Jako inspirující učitel, významný odborník i vášnivý čtenář si Don Sparling zároveň vzal za cíl seznamovat české a moravské studenty s literaturou a kulturou své vlasti. A to nejen proto, že kanadská kultura je u nás často vnímána jako vzdálená a jakoby zastíněná agresívnější kulturou americkou, ale hlavně proto, že je zajímavá, rozmanitá a formálně i obsahově velmi bohatá. Don nám vyprávěl o tom, jak se vyvíjela jeho kariéra čtenáře, studenta a později profesora literatury, o podobných a odlišných znacích kanadské a české kultury a o tom, jak se mu učí kanadská literatura u nás, tak daleko od místa svého vzniku.

iLiteratura: Než budeme mluvit o kanadské literatuře pro dospělé, Done, co jsi četl v Kanadě jako dítě, tzn. v padesátých letech?
Don Sparling: Když mluvíme o Kanadě padesátých let, musíme si uvědomit, že v té době to byla v mnoha ohledech ještě provinční země. Jako dítě jsem četl totéž, co všechny děti v anglicky mluvícím světě, tedy tradiční americké a britské knížky. Zvlášť ty americké byly silně výchovné - vzpomínám si třeba na příběh, který tehdy znalo každé dítě v Severní Americe a který se jmenoval O vláčku, který se snažil. Je to o vláčku, který jede do kopce s velikým nákladem, a jak jede do kopce, musí se to číst stále pomaleji, protože ten vláček si říká: "já to zvládnu, já to zvládnu, já to zvládnu," a když vyjede nahoru, tak se čtení zrychluje, a vláček si říká: "já to zvládnul, já to zvládnul, já to zvládnul," což je názorný příklad amerického optimismu při překonávání překážek.
Z britských autorů dětských knížek si vzpomínám na A. A. Milneho; i když Medvídek Pů se mi moc nelíbil, dodnes si ty postavičky a jejich typologii pamatuji. Je zajímavé, jak tyhle rané vlivy v člověku zůstanou. Hodně se četla třeba Žabákova dobrodružství, hlavně poté, co byla zfilmována.

iLiteratura: Existovala tehdy kanadská literatura pro děti?
Don Sparling: Tehdy vládla mylná představa, že tvorba pro děti v Kanadě neexistuje. Kanadská literatura jako celek byla totiž ještě pořád silně podceňována, a jen málo klasických textů od kanadských autorů bylo běžně dostupných. Některé knížky z té doby byly ale později znovu vydány a dočkaly se úspěchu u čtenářů, jako např. zvířecí povídky Ernesta Thompsona Setona. Můj otec, který vyrůstal na farmě, je četl jako dítě, ale později ho nenapadlo, že mě by se líbily také. Seton se ale dnes už stal jedním z kanadských klasiků tvorby pro děti, podobně jako tady Němcová nebo Čapek.
Od šedesátých let je v Kanadě celá řada velmi oblíbených autorů pro děti, jako např. Dennis Lee, který pořádá velmi úspěšná čtení poezie pro malé děti, a ty recitují nahlas s ním a hrozně se jim to líbí, nebo prozaička Jean Little, která píše rovněž pozoruhodné knížky pro děti, atd. Od mého dětství se hodně změnilo.

iLiteratura: Jak se vyvíjely tvé čtenářské záliby?
Don Sparling: Velmi prapodivně. Naučil jsem se číst díky komiksům. V Severní Americe vycházejí v novinách každý den komiksové přílohy. Mně je napřed čítával otec, a když mi bylo asi pět, usoudil, že by bylo výhodnější, kdybych si je uměl číst sám, a tak mě naučil číst.
Existovala celá zvláštní série komiksových knížek, která se jmenovala Ilustrovaní klasici. Byly to zkrácené verze klasických textů světové literatury a zahrnovaly všechno možné od Iliady přes Hamleta až po Alexandra Dumase. Musím přiznat, že některá díla světové literatury dodnes znám jenom díky Ilustrovaným klasikům. A když jsem učil číst své vlastní děti, znovu jsem si uvědomil, že komiksy jsou k tomu velmi vhodné, protože mají překvapivě bohatou a rozmanitou slovní zásobu a užívají slova všech stylových rovin, od archaismů až po neologismy. Mým dětem se líbil hlavně Tintin a Asterix. Myslím, že komiksy by se neměly podceňovat.
Velmi brzy jsem začal číst memoáry, historickou literaturu, a už asi od deseti nebo jedenácti let jsem četl i politické biografie. Naše rodina se hodně zajímala o politiku, rodiče nás brali na demonstrace, a když mi bylo jedenáct, navštívil jsem přednášku Donalda Creightona o Johnu A. Macdonaldovi a nechal jsem si od něj podepsat knížku. Teď ji tu v Brně máme v knihovně, můžete se na ni podívat.
K beletrii jsem se vrátil asi v sedmnácti, a to díky spolužákům.

iLiteratura: Co jsi tedy četl jako student?
Don Sparling: Prakticky cokoliv. Dekadentní básníky, Lukrecia a latinské klasiky, Kirkegaarda, Voltaira, a tak dále. V padesátých letech totiž začala hodnotná literatura poprvé vycházet v paperbackové podobě, kdežto předtím byly paperbacky vyhrazeny populárnímu čtivu. A od konce čtyřicátých let začaly vycházet Penguin Classics, tzn. světová literatura v laciné a přístupné formě. Četl jsem tedy všechno možné, měl jsem rád Rimbauda a Verlaina, k nimž mi dopomohla školní francouzština, a samozřejmě Shakespeara. Každý rok jsme ve škole četli jednu Shakespearovu hru, často v cenzurované verzi. Pamatuji si, když jsme četli Macbetha, tak ve vydání schváleném ontarijským Ministerstvem školství chyběl celý výstup vrátného pojednávající o účincích alkoholu na sexuální aktivitu. My jsme ale samozřejmě věděli, co tam chybí, a přečetli jsme si to doma ve vlastních verzích.
K Shakespearovi nás ale hlavně přitahovalo to, že v té době vznikl divadelní festival v ontarijském Stratfordu, kde se uváděly výhradně Shakespearovy hry. Divadlo ve Stratfordu bylo počátkem profesionálního divadla v Kanadě vůbec a zároveň bylo také první na světě, které obnovilo renesanční proscénium. Tuto techniku pak začala napodobovat řada divadel v anglicky mluvícím světě.

iLiteratura: Proč ses rozhodl pro studium literatury na univerzitě?
Don Sparling: Začal jsem o tom uvažovat na střední škole, ale rodiče, hlavně otec, mě od toho zrazovali. Otec namítal, co můžeš s takovým vzděláním dělat, a já nevěděl. A tak jsem se zapsal na antropologii. Ale asi za dva týdny jsem zjistil, že mě tento obor nezajímá. Později jsem ovšem změnil názor a sociální antropologie a kulturní studia mě zajímají čím dál více. Ale tehdy jsem byl z antropologie dost nešťastný, mluvil jsem o tom se spolubydlícím na koleji. Říkal jsem si, že bych snad měl změnit obor, ale nevěděl jsem, proč vlastně bych měl studovat právě literaturu. A on mi poradil, tak se zeptej Northropa Frye. A já na to, kdo to je, a on odpověděl, no, učí literaturu a je dost známý. Já tehdy opravdu netušil, kdo to je Northrop Frye, ale šel jsem a zeptal se ho, víte, já jsem z prvního ročníku a uvažuji o přestupu na anglickou literaturu, můžete mi říct, proč bych na ni měl přestoupit? A myslím, že Fryeova reakce dokazuje jeho velikost a naprostou oddanost studentům. Byl to hrozně zaměstnaný člověk, navíc nesnášel administrativní práci, kterou musel dělat jako děkan, ale vzdal to a řekl, dobře, pojďte dál, promluvíme si o tom, a asi za patnáct minut mi vyložil, proč bych měl studovat literaturu. Nevzpomínám si konkrétně na nic z toho, co říkal, ale pamatuji se, jak jsem od něj odcházel a říkal jsem si, no samozřejmě! Proč by vůbec někdo studoval něco jiného? Za patnáct minut totiž shrnul, co vložil do svých knih za padesát let práce, a sice myšlenku, že studiem literatury člověk poznává kódy, na jejichž základě funguje kultura jako celek. Pro mě to byl úžasný zážitek.
A tak jsem přestoupil na anglickou filologii na univerzitě v Torontu, což byl tehdy, před velkými reformami v šedesátých letech, velmi tradičně zaměřený program. Zahrnoval celý historický vývoj britské literatury, jeden kurz americké literatury, a vůbec nic z kanadské literatury. Poskytl mi ale velmi dobré základy především v britské literatuře, a poznal jsem tam řadu vynikajících učitelů.

iLiteratura: Jsi známým organizátorem a dlouholetým vůdčím duchem amatérského divadla; jak vznikla tvoje vášeň pro drama a divadlo?
Don Sparling: Myslím, že divadelní sklony jsem zdědil po matce. Moje matka byla velká herečka, ještě v osmdesáti letech, kdy už byla slepá a věděla, že umírá na rakovinu, předstírala tak dokonale, že jí vůbec nic není, že tím spoustu lidí oklamala. Bylo to neuvěřitelné.
Já jsem začal s herectvím, dá-li se tomu tak říkat, už ve školce. Zrovna nedávno jsem našel v albu starou fotografii, na které jsem coby pětiletý v roli prince z pohádky. Mám tam na sobě sametový kostým se vším všudy a vedle sebe holčičku, která hrála Popelku. No, a od té doby jsem s herectvím nepřestal. Hrával jsem jako dítě v kostele, především ve vánočních představeních, ale teprve na univerzitě jsem se hraní začal věnovat soustavně. Univerzity v anglicky mluvících zemích se totiž od českých liší tím, že studentům nabízejí obrovské množství mimoškolních aktivit. A já jsem se od prvního ročníku zapojil do studentského divadla. Studentské divadlo na univerzitě v Torontu je údajně nejstarší trvalý divadelní podnik v Kanadě, pochází přibližně z roku 1880. Původně se jednalo o skeče a satiry na profesory, ale obsah i forma se stále mění. Každý rok jsme uváděli jednu hru a bylo to takové spontánní, nezávazné hraní. Mezi druhým a třetím rokem jsem potom přerušil studium a odjel do Anglie, kde jsem měl možnost podívat se do herecké školy. A tam jsem poprvé viděl, že opravdové herectví vyžaduje plné nasazení. Po návratu do Toronta jsem se znovu zapojil do studentského divadla, které tehdy bylo velice aktivní. Každý rok jsme uváděli jednu hru režírovanou profesionálem, což byla neobyčejně cenná zkušenost, a osm až deset menších her, kterým jsme říkali hry na polední přestávku. Byly to dvaceti- až třicetiminutové aktovky nebo skeče, které jsme hráli studentům o poledních přestávkách, s minimem kostýmů a rekvizit. Hráli jsme všechno možné od absurdního dramatu až po úryvky z Kdožkolivěka, dávali jsme dokonce i původní hry.
Když jsem potom v roce 1977 přišel na katedru anglistiky do Brna, pochopitelně jsem se hned zapojil do Gypsy Wood Players, což bylo studentské divadlo založené v roce 1965 Jessií Kocmanovou, skotskou profesorkou, která na katedře tehdy učila. Každý rok jsme uváděli jednu hru, a dokonce jsme jezdili na turné, po roce 1989 jsme byli i v Polsku a v Německu. Divadlo Gypsy Wood Players bylo v té době jakýmsi přirozeným centrem katedry; byli jsme malá katedra, a přibližně 50 %, v některých letech 60-70 % studentů bylo do divadla nějakým způsobem zapojeno. A i mnozí ze současných učitelů katedry jsou bývalými herci divadla Gypsy Wood.

iLiteratura: Jak se vyvíjelo v Kanadě profesionální divadlo?
Don Sparling: Když jsem studoval na univerzitě, tzn. v šedesátých letech, vypadala situace v kanadském dramatu dost neutěšeně. Souviselo to s postavením a vnímáním kanadské literatury jako celku. Kanadské literatuře trvalo dlouho, než se vyvinula ve svébytný umělecký útvar. Částečně proto, že Kanada si dlouho uchovávala koloniální mentalitu. I když jsme v roce 1867 získali samostatnost, vzorem byla pořád Británie, a postupné osvojování politické identity u nás probíhalo současně s osvojováním, řekněme kulturní identity. V Kanadě byla dlouho zakořeněná představa Británie jako kulturní metropole, jako jediného místa, kde se dějí zajímavé věci a kde mají umělci možnost se uplatnit. A tato představa byla ve dvacátých a třicátých letech nahrazena jinou, a sice, že jediným kulturním centrem pro nás jsou Spojené státy. Kanada je totiž ve zvláštním postavení anglicky mluvící země sevřené mezi dvěma nejmocnějšími rovněž anglicky mluvícími zeměmi světa.
Druhým důvodem, proč se svébytná kanadská kultura utvářela tak dlouho, je skutečnost, že díky svému francouzskému prvku nikdy nebyla jednolitá a vnitřně soudržná. Je proto obtížné o něčem říci, že je to kanadské, musí se říci, že je to anglicko-kanadské, že to pochází ze střední anglicky mluvící části Kanady, ze západní Kanady apod. Vědomí identity v Kanadě bylo dlouho velmi roztroušené, a to mělo vliv i na literaturu.
Další problém, kterému kanadská literatura musí čelit, je jednoduše ekonomický problém. Pro zemi s tak malým počtem obyvatel, jako je Kanada, je velmi těžké konkurovat velmocím, produkujícím literaturu ve stejném jazyce, tj. Spojeným státům a Británii. Přestože počátky kanadské literatury lze vysledovat do 18. století, ve francouzské části Kanady dokonce do 17. století, opravdu přesvědčivá kanadská literatura se začala psát po 2. světové válce.
Drama bylo obzvlášť dobrým příkladem zaostalosti kanadské kultury. Prosperující divadelní kultura totiž vyžaduje značné finanční prostředky. Když jsem byl student, Toronto, největší město v Kanadě, mělo jedinou profesionální divadelní scénu, a ta navíc zbankrotovala, tuším v roce 1966, takže profesionální divadlo prakticky neexistovalo. Dnes je Toronto třetím městem v anglicky mluvícím světě v počtu her uváděných za rok, a v počtu uváděných premiér je dokonce na druhém místě, hned za Londýnem a před New Yorkem. Situace se opravdu dramaticky změnila. Od šedesátých let také vznikla po celé Kanadě řada regionálních divadel, repertoárových scén výrazně subvencovaných městem, provincií nebo federální vládou.Tato divadla uváděla zpravidla tradičnější kusy, klasické i novější, a zprostředkovávala tak divákům základní kánon dramatické literatury. Od sedmdesátých let začala také v Kanadě hrát alternativní divadla, která se převážně soustřeďovala na kanadské hry, a v osmdesátých letech rovněž vznikly první experimentální scény. Dnes je tedy divadelní život v Kanadě neobyčejně bohatý. Stále výrazněji promlouvají divadla etnických menšin, Toronto je jedním z největších světových středisek gay a lesbického divadla, na významu - daleko více než ve Spojených státech - nabývá indiánské divadlo atd.

iLiteratura: Můžeš jmenovat autory, kteří tě v životě nejvíce ovlivnili?
Don Sparling: Je zajímavé, jak na člověka může zapůsobit nějaký konkrétní autor v konkrétním životním období. Asi v osmnácti na mě takhle zapůsobil Lawrence Durrell a jeho Alexandrijský kvartet (The Alexandria Quartet); částečně exoticismem, ale hlavně technikou, tím, že se jedná o čtyři romány vyprávějící tentýž příběh ze čtyř různých hledisek. Zjistit, jak moc z toho, co člověk ví, je relativní, pro mě byla podivně osvobozující zkušenost, a to přesto, že Durrell není velký spisovatel. Stále se vracím k Borgesovi, na němž mě fascinuje, jak si pohrává s myšlenkou literatury jako textu a s tím, jak literatura je sama sobě živnou půdou. To je zároveň ústřední myšlenkou literárně kritické teorie Northropa Frye, podle níž spisovatelé netvoří někde mimo vnější svět, ale zaznamenávají svou zkušenost světa prostřednictvím literárních forem. Z tohoto hlediska je Borges literárním protějškem Frye jako kritika.
Dále bych jmenoval Dickense, což zní skoro jako klišé, ale Dickens má zvláštní, robustní humor, pod kterým se skrývá velmi ponurý, ne-li děsivý pohled na svět. Myslím, že hodně lidí toto u Dickense přehlédne, ale určitě to v něm je, a proto měl Dickens takový vliv, z kanadských autorů například na Margaret Atwoodovou.
Z kanadských spisovatelů mám rád ještě třeba Timothy Findleye, i když ne všechny jeho knihy jsou zdařilé. Nikdy se ale nebojí rizika, a když se podíváte na jeho nejlepší knihy, jako jsou Války (The Wars) nebo Na plavbu ho nechceme (Not Wanted on the Voyage), což je pozoruhodný, originální a hluboce hněvivý přepis mýtu o Noahovi a potopě světa, nebo na jednu z jeho posledních knih, jménem Poutník (The Pilgrim), která je hořkým odsouzením moderní západní civilizace, to jsou nesmírně hluboká a působivá díla.

iLiteratura: Kdy a jak jsi začal přednášet kanadskou literaturu?
Don Sparling: V roce 1985 na katedře anglistiky v Brně. Napřed to bylo formou nepovinných seminářů, po roce 1989 jsme potom mohli pružněji měnit studijní programy a zařadili jsme kanadskou literaturu mezi pravidelné literární kurzy.

iLiteratura: Jakým způsobem vybíráš kanadské texty pro české studenty?
Don Sparling: Když připravuji kurz - a to nejen o kanadské literatuře, ale o jakékoliv literatuře - v podstatě vybírám texty, které považuji za dobré. To znamená takové, které jsou něčím nejednoznačné nebo rafinované, nebo které zajímavě užívají jazyka, a dále takové, ke kterým mám osobní vztah. Souvisí to s otázkou literárního kánonu, zda by měl literární kurz zahrnovat všechny významné autory daného období atd. Myslím, že v ideálním případě by studenti měli znát historii národní literatury. Ale často se stává, že někdo například napíše román, který je jakousi ozvěnou dřívějšího románu. Zvláště v současnosti se celý anglicky píšící svět stal jedním velkým potenciálním textem. Americký básník Gary Snyder třeba vychází z Miltona, a pokud nevíte, co říká Milton, nevíte, co říká Snyder, a jestli k Miltonovi odkazuje pozitivně nebo negativně. Proto v ideálním případě by měl člověk znát všechno, britskou literaturu, americkou, kanadskou, australskou a tak dále, což je samozřejmě nemožné. Myslím, že studenti na postgraduální úrovni by měli znát alespoň jednu národní literaturu v její úplnosti. U našich studentů se zaměřujeme na to, naučit je číst literaturu a přitom oceňovat její složitost, vstupovat do světa spisovatelovy fantazie a porozumět fungování jejího jazyka. Pokud jim dáme tento základ, zbytek už udělají sami.

iLiteratura: Co je obtížné, a co je naopak příjemné na práci kanadského učitele s českými studenty?
Don Sparling: Myslím, že nejtěžší je zprostředkovat studentům kulturní prostředí, z kterého kanadská literatura vychází. Málokdo tady o Kanadě něco ví, a většina lidí má představu, že Kanada je jako Spojené státy. Já pevně věřím, že není, ve skutečnosti jsou mezi Kanadou a Spojenými státy obrovské rozdíly. A aby člověk pochopil literaturu nějaké země, musí znát její kulturní kontext.
Co je příjemné na práci učitele kanadské literatury je to, co je příjemné na tom, učit jakoukoliv literaturu: pocit, že probírané texty studenty nějak oslovily, že se jim dostaly pod kůži. Například když student přijde s tím, že chce o nějakém spisovateli nebo problému psát diplomovou práci. Nebo se mi asi dvakrát stalo, že se student omluvil z hodiny s tím, že text, který byl na programu, se ho dotýká tak silně, že není schopen o něm mluvit. Považuji za úspěch najít text, který na někoho tak hluboce zapůsobí. Jindy se zase stalo, že mi zavolal student a řekl mi: "Já pořád myslím na ten román, který jsme tehdy četli - byla to Richlerova Učednická léta Duddyho Kravitze (The Apprenticeship of Duddy Kravitz) a bylo to před deseti lety! - je to výborný román a ještě ho nikdo nepřeložil - já ho chci přeložit!" A skutečně se do toho pustil, a český překlad by měl letos vyjít. Je to zvláštní představa, že deset let mu ten román nedal spát, až si řekl, já ho musím přeložit!

iLiteratura: Čím je kanadská literatura specifická, odlišná od jiných literatur v angličtině?
Don Sparling: Myslím, že kanadská literatura je v mnoha směrech bližší středoevropské literatuře než třeba americká nebo britská literatura. Americká literatura je silně individualisticky zaměřená, a britská literatura je zase formálně komplikovaná a má v sobě zabudovanou vnitřní hierarchii, projevující se ve výslovnosti, volbě slov atd.; kanadská literatura, odrážející kanadskou skutečnost, je více zaměřená na společenství a vzájemnost, a právě tím je bližší středoevropské, a konkrétně české literatuře.
Kdyby ovšem kanadská literatura byla zcela specifická, nikdo kromě Kanaďanů by ji nečetl. A obrovský mezinárodní úspěch kanadské literatury v posledním desetiletí svědčí o tom, že nabízí zkušenost, na které se mohou podílet čtenáři na celém světě.
Pokud je na kanadské literatuře něco zvláštního, je to například velká, ne-li ústřední role ženských autorek. Nevím o žádné jiné národní literatuře, kde by mezi významnými spisovateli bylo tolik žen. Zajímavé je, že to platí jako o literatuře v angličtině, tak ve francouzštině. V určitých obdobích, například v sedmdesátých letech, to skoro vypadalo, že ženy kanadské literatuře zcela dominují. To je myslím v jiných národních literaturách zcela ojedinělé.
Druhým významným rysem kanadské literatury je skutečnost, že mnoho našich spisovatelů pochází z etnických menšin. Jsou buď imigranty z celého světa, z Asie, Číny, z karibské oblasti, Afriky, z Indického poloostrova atd., anebo pocházejí z menšinových skupin uvnitř Kanady; máme například celou literární školu mennonitských autorů, jejichž rodiny žijí v Kanadě po dvě nebo tři generace, ale jejichž mateřštinou je dosud Plattdeutsch, archaická forma němčiny ze 16. století. Kanadská literatura je tedy velice různohlasá a je tím možná předzvěstí budoucí podoby literatury v mnoha dalších zemích v 21. století.
Dalším specifikem kanadské literatury je někdy přímo, jindy nepřímo vyjádřená blízká přítomnost přírody. Kanada je obrovská, prázdná, severská země, v níž fenomén podnebí a prostoru, zvláště prázdného prostoru, hraje silně dominantní úlohu. Projevuje se to v představě pouze relativní moci, v představách o lidském společenství atd. Myslím, že jedním z důvodů rostoucí mezinárodní popularity kanadské literatury je to, že zobrazuje typ lidského společenství, který umožní pokračování života v 21. století.

iLiteratura: Existují mezi Kanadou a Českou republikou nějaké rozdíly, co se týče společenského významu literatury?
Don Sparling: To je těžká otázka. Myslím, že role literatury je dnes jiná než před dvaceti, čtyřiceti nebo padesáti lety. Řekl bych, že v České republice je literatura více oceňována, ale v Kanadě se víc čte. Na české literatuře mě fascinuje počet spisovatelů, kteří mají své sebrané spisy; často jsou to i žijící autoři. To by bylo v Kanadě zcela nemyslitelné. Myslím, že žádný kanadský autor, žijící nebo mrtvý - s výjimkou Northropa Frye, jehož sebrané spisy se nyní připravují - nemá sebrané spisy. Čili čeští autoři jsou tímto způsobem ceněni, ale na druhé straně mám dojem, že mnoho z nich má jen velmi omezený okruh čtenářů. Přestože naše země sdílejí řadu demokratických rysů, česká kultura je v mnoha ohledech velmi elitářská. Proto je také jednou z nejdůležitějších diskusí současnosti otázka rozšíření vzdělání pro větší počet lidí. Stačí se podívat na prezidenta Havla. Přestože této zemi tolik prospěl, pravdou zůstává, že je představitelem elitářské, intelektuální kultury, a to utvářelo jeho postoje, v některých ohledech podle mého názoru negativně. Takto úzké pojetí kultury v Kanadě neexistuje. Jakékoli srovnání je ovšem velmi obtížné; Rohinton Mistry nebo Anne Marie Macdonald, například, byli zmíněni v pořadu Ophrah Winfrey a vzápětí prodali 400 000 výtisků, to se s nikým tady nedá srovnávat. Ale zdá se mi, že dobré kanadské autory čte více lidí, než dobré české autory. Může to být důsledek našeho vzdělávacího systému: daleko více lidí studuje na univerzitách, a i studenti přírodovědných a technických směrů mají alespoň jeden kurz literatury. I když třeba jen malé procento z nich si z ní něco zapamatuje, i to malé procento má význam.
Pravdou ovšem je, že i v Kanadě je literatura stále více oceňována. Northrop Frye jednou komentoval obrovský nárůst počtu kanadských literárních cen a prohlásil, že by o tom někdo měl napsal satirický román, ale problém je, že by za něj hned získal cenu za nejlepší satirický román. V Kanadě je nyní nepřeberný počet literárních cen, od Cen Generálního guvernéra, jejichž rozsah a prestiž během let obrovsky stouply, přes ceny udílené jednotlivými provinciemi - v Ontariu je to známá Trillium Award - až po ceny v nejrůznějších kategoriích, jako cena za nejlepší prvotinu indicko-kanadského autora apod. Takže i my své autory oceňujeme. Ale na rozdíl od Čechů si je nevolíme za prezidenta.

S Donem Sparlingem 4. 2. 2003 v Brně na Masarykově univerzitě rozmlouvaly Klára Kolinská a Katka Prajznerová